ŘEVNICE – Tým, který vedl volební kampaň nově zvoleného prezidenta Petra Pavla ve Středočeském kraji, tvořili dva muži: Dušan Padevět z Benešova a prezidentův přítel Kamil Miroslav Černý z Řevnic. „V Kladně, Kolíně a Mladé Boleslavi jsme měli další tři pomocníky,“ řekl pro iDobnet Kamil M. Černý, někdejší disident signatář Charty 77 i Několika vět, který po roce 1989 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Událo se během kampaně něco, co vás šokovalo, či naopak potěšilo?
Smutno mi bylo z apatie kolemjdoucích i oslovených. Občas mi někdo vynadal do komunistů, což mne bolelo… Jeden pán mi hrozil holí, ale po chvilce debaty jsme si podali ruku. Příjemní byli naopak někteří lidé, kteří, když viděli banner s usměvavou tváří dnešního pana prezidenta Petra Pavla, děkovali, že nás konečně našli. Bylo to velmi milé a nabíjelo nás to.
Ve které části dolního Poberouní měl Petr Pavel největší podporu?
Při sbírání podpisů jsme jich rychle potřebovali získat hodně a nebylo nutné sbírat je všude po kraji, proto jsem se zaměřil hlavně na Prahu, kde se podpisy sbíraly nejlépe. Co se regionu týče, možná nejsem objektivní, ale úžasné mi přišly Řevnice s obchůdkem paní Jany Červené, která svůj krámek s bižuterií a módními doplňky využila ke sběru podpisů a později i k vydávání podpůrných volebních materiálů.
Výsledky 2.kola jste sledoval přímo v pražském štábu Petra Pavla. Kdy jste napevno uvěřil, že vyhraje?
Okolo 15. hodiny ze mne spadla obrovská obava z pádu České republiky do morálního, ekonomického a politického bahna s Andrejem Babišem.
Jak se vám s Petrem Pavlem spolupracovalo – měl jste možnost poznat ho blíže?
Pracovalo se nám s ním velmi dobře – když nás navštívil, sebralo se asi pětkrát víc podpisů. Ruku jsme si podali asi dvacetkrát, poprvé už před třemi roky v řevnickém Meandru, kam jsem ho pozval na debatu s občany. Ačkoliv – vlastně už jednou předtím v Praze na Hlavním nádraží. Tehdy někam v uniformě pospíchal a já jej oslovil a řekl mu: „Vy budete prezidentem.“ Mile se usmál, podal mi ruku a řekl: „Dejte pokoj.“ Byl jsem pozván i na jeho šedesátiny do Rock Café, což byla velká jízda! Víc jsme se poznali vloni v březnu, když jsem jel se vznikajícím týmem jeho podporovatelů na Vysočinu do letního dětského tábora na přípravné soustředění. Pan bývalý generál Petr Pavel tam byl s námi, v sobotu jsme si příjemně povídali a večer u piva si společně při kytaře zazpívali. V neděli ráno jsme se rozdělili do dvou družstev, která mezi sebou různě soutěžila. Já byl v týmu Petra Pavla, a když jsme něco pokazili, přiznal chybu a projevil se jako skvělej kámoš. Má přirozenou autoritu a je sluníčko zároveň. Jsem moc rád, že vyhrál, ale je mi trochu líto, že už nebudeme nikdy tak blízko.
