ŘEVNICE – Řekne-li se slovo „lázně“, většina z nás si vybaví ty s léčivými prameny v Karlových Varech, Poděbradech či Luhačovicích. Za první republiky se ovšem velké oblibě těšily i lázně sluneční. Snad i proto se dostaly do jednoho z dílů seriálu Hříšní lidé města pražského. Jejich sláva se přitom nesla z dolního Poberouní. Právě tady se jejich zakladatel Antonín Rückl na několik let usadil.
Pocházel ze sklářské rodiny. Jeho předci nicméně nebyli známí skláři z blízkého Nižboru, ale z Tasic na Vysočině. Antonín se narodil roku 1871 v Nových Mitrovicích na Plzeňsku. Po dokončení studia na gymnáziu a obchodní akademii se musel začít věnovat rodinné sklárně. Více ho ale zajímaly ryby, konkrétně pstruzi. V blízkosti sklárny dokonce vybudoval menší pstruhové hospodářství a pro lepší chov vynalezl přístroj na líhnutí Simplex. Nechal si jej patentovat a brzy za něj získal i vyznamenání na mezinárodní výstavě v Miláně. Mimochodem, zájem o něj byl po celém světě a používán je dodnes.
Sklářské řemeslo využil naplno
Právě v Mitrovicích postavil Antonín Rückl roku 1912 své první sluneční lázně. „Šlo o malé hospodářské stavení s prosklenou střechou, kde na sobě začal praktikovat svou metodu. Měl totiž po pádu s koněm problémy se zády. „Byla to taková sauna,“ popisuje historik a publicista Karel Tichý. A protože byl vynálezce slunečních lázní současně i sklář, nemusel se obávat pigmentace nebo UV záření. „Sklu rozuměl, dokázal ho dobře chemicky složit. Bylo pevné a propouštělo co nejméně ultrafialových paprsků,“ vysvětluje publicista.
Po uzavření sklárny v Nových Mitrovicích se Rückl se svou druhou ženou, o dvacet let mladší Anežkou, odstěhoval do Řevnic do domku čp. 246. Proč právě sem, není zcela jasné. Jisté ale je, že v nedalekých Černošicích koupil domek pro svou první ženu Jiřinu a dcery. Také na svém řevnickém pozemku založil hrázděné sluneční lázně, kam na ozdravnou kúru zavítal například spisovatel Ignát Herrmann, jenž si tento zážitek zapsal ke dni 27. 8. 1921 do svého deníku. Další lázně postavil Rückl u Semanských na kurtech.
Do svého slunečního vynálezu investoval veškeré své jmění. Po letech zkoumání nakonec zkonstruoval skleněnou kupoli. Stala se typickým znakem jeho lázní. Inzeroval v pražských novinách a soudil se s těmi, kteří jeho vynález budovali bez patřičných licenčních poplatků. V Praze-Hodkovičkách vystavěl velkolepé veřejné sluneční lázně V Zátiší. Říkal jim „velký Chrám Slunce“.
Inspirace pro knihu
Ve druhé polovině 20. let se rozhodl prodat dům v Řevnicích a odstěhovat se do Francie, jež v té době byla kolébkou helioterapie. Ve Středomoří, kde je delší sluneční sezona, mohl svou léčebnou metodu lépe zkoumat, a navíc tu nacházel pochopení u vědecké společnosti. Dlouho si ale mořského podnebí neužil. „Zemřel v roce 1938 na mrtvici, když se vracel vlakem z Benešova do Prahy. Krátce před zabráním Sudet,“ uzavírá Rücklovu životní etapu Karel Tichý, majitel jediných dosud fungujících slunečních lázní v Česku. Sám si je ve svém rodišti v Dolních Beřkovicích zrekonstruoval. Přiměly jej poté k sepsání knihy o tomto poněkud zapomenutém fenoménu. Během více než dvou let intenzivního bádání, procházení archivů, zpovídání pamětníků a potomků se mu podařilo identifikovat 21 staveb jako léčebné sluneční lázně Antonína Rückla. Šest z nich se nachází na černošických pozemcích, v Řevnicích byly doloženy dvoje. Čtyři stavby jsou v Praze, dvě v Neratovicích a další kromě Dolních Beřkovic ve Slaném, v Bechyni a Mohelně.
Když se lázně přemění na skleník
Podle Karla Tichého existovaly tři varianty slunečních lázní: na střeše, terase či balkoně, v případě posledně jmenovaných šlo o samostatně stojící stavbu s relaxační místností, šatnou… A protože po roce 1948 bylo slunění považováno za přežitek, většina těchto lázní přestala sloužit svému účelu. Staly se z nich skleníky, venkovní koupelny, prádelny, kůlny.
Karel Tichý přesto věří, že jeho do tisku chystaná kniha Rücklovy léčivé sluneční lázně s podtitulem Architektura rané moderny může mít i své pokračování. „Téma nechci uzavírat. Věřím, že se ozve někdo, kdo podobnou stavbu má nebo ví, že někde stála. I o zaniklých lázních se dá najít mnoho informací,“ říká badatel a archivář Památníku národního písemnictví.
