Nejznámější česká harfistka, která září na světových pódiích, zavítá hned po prázdninách do Řevnic na koncert Filharmonie v lese 2022. Do našeho kraje ji táhne nejen skvělý hudební zážitek, ale hlavně vzpomínky na dětství. Přiblížila nám atmosféru zářijového koncertu pod taktovkou dirigenta Debashishe Chaudhuriho. A mimo jiné prozradila pár věcí z rodinného života.
Jaký vztah máte ke kraji kolem Berounky?
Berounka je pro mě dětství. Měli jsme tady chatu a babičku s dědou na náměstí. Každé léto jsme strávili u vody „na plovce“, veslovali na člunu pro vodu do studánky pod vrbou, jezdili na kole k Černé skále, chodili na pouť naproti kempu a do kina kousek od náměstí.
Je pravda, že váš pradědeček postavil v Řevnicích dům s číslem 1?
Ano, je to tak. Já už jsem ale dům číslo 1 na náměstí zažila rozdělený na čtvrtiny. V patře bydleli moji milovaní babička s dědou, Lída a Vladimír Weissovi, ale do dalších částí jim nastěhovali nájemníky. V mansardě jsme my, jako děti, objevovali „poklady“, na dvorku klátili ořechy a každoročně jsme sklizená jablka nosili nahoru po svahu, dolů do sklepa a na jaře ta shnilá ze sklepa nahoru. (smích) I když to byla doba pro dospělé velmi těžká, normalizační, já na ni vzpomínám z pohledu dítěte s láskou.
Těšíte se na zářijový koncert v řevnickém Lesním divadle? Čím bude výjimečný?
Moc se těším. Moje prababička, operní pěvkyně Johanna Cavallárová-Weissová, byla spoluzakladatelka řevnického Lesního divadla. Je to tedy pro mě pochopitelně velmi blízké místo. Koncerty v přírodě mají vždy zvláštní atmosféru a půvab. Ovšem, a to zejména pro akustické nástroje, i svá úskalí, zejména co se týče nosnosti zvuku. V Lesním divadle v Řevnicích jsem pokaždé byla jen na divadelním představení, uvidíme, jak si s tím poradíme my, hudebníci.
Co uslyšíme?
Čeká nás velmi pestrý program. S harfou to bude francouzský impresionista Claude Debussy a jeho Dva tance pro harfu a orchestr, 2. věta z Koncertu C dur pro flétnu a harfu W. A. Mozarta a 3. věta z Koncertu pro harfu Carla Ditterse von Dittersdorfa.
Vše s Pardubickou komorní filharmonií.
Spolupracovala jste v minulosti s dirigentem Debashishem Chaudhurim, s nímž v Řevnicích vystoupíte?
Bude to naše první spolupráce, už se těším na zkoušky! Babička s dědou by byli určitě nadšeni, že indický dirigent diriguje nejen francouzskou hudbu v Čechách a ještě k tomu se usadil s rodinou v Řevnicích.
Máte před koncertem své rituály?
Nemám. Když máte rodinu a děti, rituály padnou. (smích) Pokud k nim tedy nepočítáte včasný příjezd nejméně dvě hodiny před koncertem, rozehrání a malou zkoušku. To beru jako základ profesionalismu.
Harfa je velmi specifický, krásný nástroj. Dá se říci, že se vztah k ní nějak vyvíjí?
Ze začátku pro mě byla harfa trošku „únik“ od klavíru, kuriozita. Ale postupem času jsem začala odkrývat její tajemná zákoutí, a to především díky mojí paní profesorce na konzervatoři Libuši Váchalové a později v Mahlerově studentském orchestru (Gustav Mahler Jugendorchester). Řídil ho slavný italský dirigent Claudio Abbado. Tam už se mi harfa propojila jako součást hudebního celku, který má nosnost a význam hýbat s lidskými emocemi pozitivním směrem.
Patříte ke světové hudební špičce. Je něco, v čem se v rámci hry chcete zlepšit?
Vždycky, když studuji novou skladbu, ale i pokud opakuji něco, co už jsem hrála mnohokrát, něco nového se naučím. Je to nikdy nekončící cesta a celoživotní úděl muzikanta, který chce uspět a něco lidem předat. Mnohdy je to úmorné, na druhou stranu obohacující.
Hrajete díla známých hudebníků, co vlastní tvorba?
Jsem pouhý interpret, sděluji svým způsobem „vzkaz“ skladatele. On je původní tvůrce.
Jak vaši kariéru vnímají děti?
Pochopitelně ji sledují, jsou do ní vtaženy od malička asi stejně jako do kariéry mého muže. Na mnohé koncerty chodí a jsou s mým mužem mými (našimi) velkými podporovateli. Oba hrají nebo hráli na nástroje a chodí do Kühnova dětského sboru. Nicméně jsme se s manželem vždycky snažili, aby měli i „svůj“ život, své koníčky nepropojené s našimi povoláními. Syn hraje ragby, dcera mluví několika jazyky včetně čínštiny, jde studovat medicínu. Mou touhou není mít děti muzikanty, ale vzdělané lidi, kteří mají rádi kvalitní hudbu a rozpoznají ji.
Procestovala jste kus světa. Ke kterým zemím máte opravdu blízko?
Myslím, že záleží především na zkušenosti s danou zemí, na tom, jaké lidi máte štěstí nebo smůlu tam potkat. Mám pochopitelně blízko k Americe, kde jsem mnoho let žila. Mám ráda New York, Los Angeles, jejich národní parky, Údolí smrti je pro mě jedno z nejpůsobivějších míst, jaké jsem kdy navštívila. Japonsko obdivuji pro jeho organizovanost, čistotu, pořádek, ale i jídlo, které miluji. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak moc ráda mám svou vlastní zemi. Je krásná a pro život velmi vstřícná. Přes všechny problémy a nedostatky, jichž jistě není málo, patříme ke čtyřem procentům nejbohatších zemí na světě. Myslím, že si to mnohdy ani neuvědomujeme.
Co je vaším největším přáním?
Abychom byli schopni zastavit Rusy a mohli žít v míru. Ostatní věci jsou marginálie.
Medailonek
Pražská rodačka Kateřina Englichová (53) je velmi výraznou osobností české harfové školy. Hru na tento netradiční nástroj vystudovala na Pražské konzervatoři u Libuše Váchalové, úspěšně skončila v roce 1989. Následně získala Fulbrightovo stipendium v USA. Díky němu mohla studovat prestižní hudební školu The Curtis Institut of Music ve Filadelfii u Marilyn Costellové. Jejím manželem je známý diplomat Václav Bartuška. Mají spolu dvě děti.
