ŘEVNICE – Řevničan Tomáš Svoboda je gentleman. Miluje parní stroje, stará auta, motorky i velocipedy. Jeho koníček se před lety stal jeho hlavní prací. Pod rukama mu prošly desítky starých strojů.
Některé si zahrály i ve filmu.
Jak ses k veteránům dostal?
Nejdřív to pro mě byl jen krásný koníček. Dostal jsem se k němu díky kamarádovi Alanu Horákovi. Právě od něj jsem si kdysi koupil motorku značky Stadion. Tehdy jsem ji neměl jako sběratelský kousek, ale normálně jsem na ní jezdil. Vůbec první automobil jsem si později pořídil od pana Vintery z Řevnic. Byla to rozebraná aerovka.
Kolik ti tehdy bylo?
Šestnáct sedmnáct let. Bylo to krásné červené autíčko z roku 1932.
Kdy jsi v sobě lásku ke starým strojům objevil?
Těžko říct, nejspíš se tak musíš už narodit. Nikdy jsem netíhl k něčemu modernímu. Ani k automobilům. Pak jsem se začal učit v Lochovicích pro dráhu. Měl jsem se stát opravářem vlaků, vagonů… Takže to bylo pořád dřevo, plech. Do toho přišla revoluce. Hned zkraje 90. let jsme s kamarády založili firmu Dřevokov. Spolupráce nám vydržela roky, pak jsme se v dobrém rozešli, protože mě víc začaly zajímat právě veterány. Chvíli jsem dělal na Barrandově kulisáka a někdy v roce 1996 vzniklo moje truhlářství U Lichtenbergů. Současně jsem pomáhal renovovat veterány. Těch bylo stále víc a víc. Přibývali i lidé, kteří ke mně přicházeli byť jen pro radu. Najednou bylo té práce tolik, že na truhlařinu už nebyl čas. Tak jsem jsem ji pověsil na hřebík a věnuji se výhradně renovaci vozů. Do toho jsem se zbláznil do vodních elektráren.
Dokonce sám nějaké provozuješ…
Ano, dvě. Jednu malou jsem pořídil v roce 2008 na říčce Zábrdka v Klášteře nad Jizerou. Postupně jsem ji dal celou dohromady. Moc se mi to líbilo, tak jsem si řekl, že si jednu postavím z gruntu, a to v Novém Kníně na řece Kocábě. Někdy roku 2010 jsem začal běhat po úřadech. Bylo to nesmírně náročné, povolení jsem dostal až v roce 2016. Celou stavbu jsem zajišťoval sám od A po Z.
Kde ses inspiroval, radil?
Měl jsem nejdřív tu malou, také jsem roky dojížděl za větší, kde jsem vše okoukal. Pročetl jsem spoustu knih. Nechtěl jsem, aby mi práce dělala stavební firma. Navíc bych ji nikdy nezaplatil. Takže jsem jen musel sehnat lidi, stavební dozor, kteří vše zaštítili. Teď už obě elektrárny jedou.
Kolik veteránů ti vzniklo pod rukama?
To skutečně nevím. Nebo ty víš, kolik už jsi udělala rozhovorů? Současně se pracuje třeba na čtyřech autech najednou. Většinou to vychází na jedno hotové auto ročně. Někdy se stane, že lidé ke mně přivezou už rozdělanou práci, pomohu jim to dát do nějakého stavu. Spousta lidí přijede jen pro radu.
Na jaké vozy se zaměřuješ?
Specializuji se na meziválečné období, tedy mezi léty 1918 až 1938, pozdější už nedělám.
Čím jsou tato auta unikátní?
Ještě se vyráběla ručně. Každý byl nadšený, snažil se dělat karoserii co nejhezčí. Na těch vozech je vidět spousta ruční práce se dřevem, s kovem, čalounění, plech. Mnoho zajímavých věcí, tvarů. Poválečná výroba automobilů už začínala být hodně sériová.
Na kterém voze byla práce nejdražší, nejvýjimečnější?
Nejdražší se nedá říci. Pro každého klienta je jeho auto nejvzácnější. A vždy je práce něčím zajímavá, protože každý vůz je jiný, specifický. Ale nejzajímavější počin byl asi dvanáctiválcový packard z roku 1920, kdysi nejrychlejší auto na světě.
Co je vlastně na samotné renovaci nejtěžší?
Nejnáročnější je zjistit, co všechno v autě původně bylo a co tam nepatří. Sehnat veškeré díly, které za ta léta mohly být předělané, nahrazené modernějšími. Tohle zjišťuji přes archiv. Máme skvělou spolupráci s Národním filmovým archivem. Pokud přijede zákazník, nejprve se shání podrobná historie auta, dobové snímky. Pak následuje renovace, v níž má ale zákazník poslední slovo. Něco jiného je práce pro muzeum, kterou mám nejradši. Tam musíme zachovat přesný postup, aby odkaz pro další generace byl co nejpřesnější.
Jaké sám vlastníš veterány?
Mám původní aerovku, to je moje srdcovka. Rovněž mám k renovaci připravenou Škodu 430 na dřevoplyn, takový náklaďáček. Kdysi jsem už jeden dělal, zahrál si i v poberounském muzikálu Postřižiny. Pak jsem ho prodal známému. Moc se mi tehdy líbil, tak jsem si koupil přesně ten samý, ale bylo to torzo. Právě ten mám nyní rozdělaný. Doufám, že se k němu brzy dostanu.
Je mezi lidmi hodně veteránů čekajících na renovaci?
Myslím, že už moc ne. Většina je mezi sběrateli, protože v letech 2007 až 2015 nastal boom, všichni se do veteránů zbláznili. Je to fenomén České republiky.
Počet zaprášených stařečků v garážích se tedy snížil na minimum?
Určitě. Ne že by už žádné veterány nebyly, ale je jich jako šafránu. V sousedních zemích je jich poměrně dost a ceny nebývají zdaleka tak vysoké jako u nás.
Jaké muzeum bys milovníkům starých aut doporučil?
Muzeum starých strojů v Žamberku. V okolí máme pěkné muzeum aerovek v Rožmitálu pod Třemšínem, mapuje ale historii jen jedné značky. A pak samozřejmě Technické muzeum v Praze, kde je od všeho něco.
Na čem právě teď pracuješ?
Na automobilu Škoda. Jde o sportovnější typ Popular Monte Carlo, bylo jich jen málo kusů. Také mám rozdělanou závodní formuli Aero pro rožmitálské muzeum. Prakticky se nedochovala, a tak právě sháním fotografie, plánky. Je to náročná, ale zajímavá práce.
Už jsi někdy litoval, že ses vydal na tuhle dráhu?
Ne, práce mě moc baví. Prakticky už moc ani nechodím na srazy veteránů. To je jako by se zedník jel o volném víkendu podívat, jak se staví mrakodrap. Raději jezdím na starém kole. Jsem už přes dvacet let členem Spolku staromilců Zadní Třebaň.
Pavla Nováčková