Ke stálicím Porty bezesporu patří Jaroslav Samson Lenk, český folkový a trampský zpěvák, textař, písničkář a kytarista.
Také letos ho na tomto hudebním festivalu uslyšíte. A co nám před ním prozradil?
Pane Samsone, sedmnáct let jste vystupoval se skupinou Máci. Od roku 1993 hrajete se svou vlastní skupinou Samson a jeho parta, na Portě v Řevnicích jste byl i s trojicí Lenk, Redl, Janoušek. Kolik tedy máte seskupení, s nimiž koncertujete?
Proměn je poměrně hodně. A dělám je cíleně, abych neměl pocit, že hraji pořád dokola to samé, a mohl mít z hraní radost. Takže řeknu-li, že pro mne je velmi zásadní také vystupování se skupinou Hop trop, která hraje pětatřicátou sezonu v nezměněné sestavě včetně zvukaře, nic nepokazím. Myslím, že jsme tak vytvořili republikový rekord v soudržnosti souboru. A v současné době hrávám i s hudebníky a hudebnicemi, se kterými jsem natočil CD Slunečno, a tak tomu seskupení i říkáme. Je to takový projekt na pomezí jazzu a folku, kontrabas hrává Petr Dvorský, u bicích se střídavě zjevují Radek Gotz, Pavel Plánka či Michal Šindelář, druhou kytaru má Jirka Šneberk a sbor obstarávají Berušky, které za ta léta jako samostatnou dívčí hudební formaci nelze přehlédnout.
Máte pocit, že po tolika koncertech a množství nahrávek chybí ještě něco, co byste rád stihl?
Mám čím dál tím intenzivnější pocit, že selský rozum a modelové příběhy v písních nových interpretů ubývají a skladby se zabývají spíš formou než obsahem. Proto bych chtěl nadále psát a zpívat něco, co má hlavu a patu a kde je zřejmé, že je lepší mít rozum pod čepicí než obrázek na ní. A pochopitelně budu stále odmítat tupost řazení do hudebních škatulí, která bezmocnost hudebních publicistů tak pěkně zdůrazňuje.
Skládáte i písničky pro děti, do Večerníčků. Jaký je rozdíl psát pro děti, které jsou prý nejkritičtější publikum, a pro své věrné posluchače a diváky? A máte nějakou dětskou odezvu?
Já jsem děti nikdy moc nemiloval. Neumím se tvářit jako hodný strýček. Prostě mne oslovil Vašek Chaloupek a já si vzpomněl, jaké to bylo, když jsem byl malý, a s tím pocitem jsem ty písničky psal. Myslím, že mě nepřestane překvapovat, kolik dětí si je po republice zpívá a že jim to zůstává i do dospělého věku. Na druhé straně, když jsem viděl a slyšel kluky z Maxim Turbulenc, jak naložili s písničkou Když potkáte ježky, pochopil jsem, že tvorba pro děti vlastně žádné stropy ani omezení nemá. A to je příjemné zjištění. Takže to dělám rád a budu v tom pokračovat. Do každého textu se dá vepsat i kousek nějaké informace či vzdělání, a tím se člověk brání postupujícímu ohlupování lidí a hlouposti vůbec.
Na svém kontě máte 25 LP, CD, jestli je to správné číslo, ale i mnoho ocenění na festivalu Porta, včetně Zlaté Porty z roku 1986. Je dnes Porta hodně jiná než třeba před 20 lety?
Už je jich 33 a zatím jsem neskončil. I když není jasné, jakým způsobem se šíření hudby a obrázků bude měnit. Třeba už to nebudou CD, ale nějaká jiná média či datová úložiště. Ale ruku na srdce. Kniha mne, nemám-li ji fyzicky v ruce, zdaleka tak neosloví a myslím, že s hudebním nosičem je to podobné. Nakonec nástup vinylu zpátky na scénu je toho hezkým dokladem. Porta mi dnes jiná nepřijde, spíše jako by se vrátila k původní myšlence žánrového festivalu s různými přesahy do žánrů příbuzných. Tehdejší „masovka“ v Plzni nic normálního nebyla. Spíš z ní místy šla až hrůza. Teď se mi festival zdá daleko tolerantnější a otevřenější než dřív.
V Řevnicích na Portě jste se od roku 2008 objevil každý rok. Co vás tam táhne?
Nadšení nových, nastupujících hudebníků, opakujících stejné chyby, jakých jsme se dopouštěli i my. Třeba i hulákání do ranních hodin. Anebo kamarádění se, napříč různými žánry a hudebními názory.
Letos vystoupíte v pátek jako hlavní host, ale sám. Můžete prozradit, co zahrajete? A nebude vám na pódiu smutno?
Hudebník vystupující sám má proti všem seskupením jednu velkou výhodu. Může velmi rychle měnit repertoár podle reakce publika, tedy má-li pestrý zásobník písní. A to já mám. Protože jsem loni vydal vlastně své první živé sólové CD Van men šou, mám chuť si ten typ představení zahrát na nejrůznějších pódiích. A potom, písničkář, jehož písně s jednou kytarou na pódiu neobstojí, tam nemá co dělat ani s kapelou. Zahraji to, co mne bude s lidmi společně bavit a u čeho se třeba i můžeme válet smíchy.
Na co se letos hodně těšíte?
Přece na lidi. Na jejich oči, úsměvy a hladové uši.
Čím vám vaši přátelé udělají největší radost?
Když se mě budou ptát na jiné věci, nežli je zdraví a věk. A nabídnou opravdu dobré bílé.
Petr Mráček
