Jak se vaří pohádka

Protože povídání o televizní pohádkové tvorbě je vskutku nejen zajímavé, ale i bohaté na zkušenosti, životní moudro i historii a jména tvůrců českých pohádek. Povoláním je Zdena Brunclíková dramaturg a scénárista dětských pořadů a pohádek vznikajících především v České televizi a vysílaných v někdejším Studiu kamarád.

Z dramaturgie můžeme uvést namátkou pořady z cyklu Malých televizních kabaretů, z pohádkových inscenací třeba pohádku O princezně, která ráčkovala, Co poudala bába Futeř, Co takhle svatba, princi. Z autorských pohádek je to např. Jakub a Modřínka, Honza a tři zakleté princezny, O princi, který měl smůlu, Perly a růže a řada dalších. Ukázky z vtipných pohádek naleznete v hojné míře na YouTube.

Ačkoli je dávno ve věku, kdy by mohla vysedávat za oknem a pozorovat sousedy, zůstává stále velmi aktivní. Pro příklad: řadu let pomáhá s medializací a organizováním dětské soutěže Zlatý oříšek. ==

Jako dramaturg či scénárista jste pracovala na spoustě televizních pohádek. Jak jste ve své profesi začínala?
Začátek byl v dopisovém oddělení, kde jsem v pořadu „Nad dopisy diváků“ kladla šéfům různých redakcí divácké dotazy. Pořad to byl docela sledovaný, ale já jsem brzy pochopila, že na nepříjemné otázky prostě odpověď nedostanu. A tím mě ten pořad už tak moc nebavil. Proto jsem při první příležitosti odešla do dětské redakce, ke které jsem vždycky tíhla.

Můžeme trochu nahlédnout pod pokličku, jak se pohádky vaří? Jako scénárista či dramaturg vdechujete život příběhu, utkáte pohádkovou nit. Jak je to dál?
Záleží na tom, jestli jde o dramaturgii, nebo píšu scénář. V tom prvním případě jde o práci s autorem, který podle rad a připomínek dramaturga na díle pracuje, třeba i předělává, doplňuje atd. V druhém případě jde o vlastní tvorbu, tedy původní pohádku, kterou vymýšlím sama. Samozřejmě jsou určité pohádkové stereotypy, např. že král má většinou tři dcery nebo syny, že nejmladší bývá ten nejhodnější, že je většinou třeba vykonat tři úkoly, že kouzelná postava splní tři přání apod. Existují však i zcela prozaická omezení, zejména finanční. Je tak třeba omezen počet prostředí i postav, ale s tím už si autor umí poradit. V podstatě záleží na vlastní fantazii. Je to krásná a zajímavá práce a jsem vděčná, že jsem ji mohla tolik let v televizi dělat.

Od pohádek jste poodešla do skutečného světa dětí. Začala jste spolupracovat na projektu Zlatý oříšek, který letos vkročil do 12. ročníku…
Ano, také tato práce je nesmírně zajímavá. Zlatý oříšek vymyslela Dagmar Kotmelová, moje kamarádka a kolegyně v redakci. Ta je autorem projektu. Zemřela v roce 2004 a vždycky říkala, že na rozdíl od dospělého světa se v tom dětském za vynikající výkony neudělují ceny ani medaile, netřese se rukou, neposílají telegramy, přitom úsilí a práce těch dětí jsou stejné, možná větší. To bylo inspirací k vytvoření projektu Zlatý oříšek. Chtěla, aby si veřejnost úspěšných dětí více všímala a také je náležitě odměnila. Po její smrti převzal štafetu její syn Jiří Kotmel a také já jsem na projektu spolupracovala.

Jaká soutěž to je?
Zlatý oříšek je celostátní soutěž orientovaná na nadané a šikovné děti a dětské kolektivy od 6 do 14 let. Je pořádaná pod záštitou ministerstev školství a kultury. Specifikou soutěže je to, že nemá žádné vyhraněné obory. Dítě soutěží v tom, co umí opravdu dobře, řekněme lépe nežli ostatní. Takže vedle sebe soutěží houslista, včelař, plavkyně, motocyklista, baletka apod. Šanci má i dítě, které uskuteční nějaký projekt, který je prospěšný druhým, a také děti handicapované. Jsou děti, které by jinak vůbec oceněny být nemohly, přestože si to zaslouží. Prostě proto, že pro jejich činnost žádná soutěž neexistuje.

S jakými dětmi se během soutěže potkáváte?
Na dětech je vidět, že pravidelně něco dělají, cvičí, trénují, nepoflakují se bezcílně. Většinou jsou vyspělejší než jejich vrstevníci, cílevědomější, určitě se nenudí a vědí, co chtějí. Vědí také moc dobře, kolik sil a námahy musí vynaložit na to, aby se něco smysluplného podařilo. Důležité je však jejich poznání, že když dělám něco s nasazením a pořádně, má to smysl.

Vzpomínáte na někoho, kdo vás vyloženě zaujal – svojí povahou, oborem, ve kterém vyniká, rodinným zázemím…?
Takových dětí byla celá řada a mnozí jsou dnes už docela známé osobnosti. Jen namátkou mohu jmenovat Karla Abraháma, motocyklového závodníka, který dnes patří mezi nejlepší světové závodníky. Zlatý oříšek vyhrála v roce 2006 i baletka Lucie Horná, která dnes studuje ve Vídni a tančí tam v opeře. Také mě napadá jméno Julinky Vojtkové, která zvítězila v 6 letech a dnes má za sebou již několik výstav a knižních ilustrací. Ale nechci moc jmenovat, abych neublížila těm, na které bych si právě teď nevzpomněla. Pokud jde o zázemí, tak to samozřejmě hraje svou roli, děti mající podporu to mají snadnější, ale některé si to své místo na slunci vydobudou úplně bez pomoci, svou vůlí a vytrvalostí. Takový byl třeba žonglér Vašek Peca, který se úplně sám naučil žonglovat podle videa na internetu. Zaujal a získal Zlatý oříšek taky Ruda Dyr, který je tady ze Zadní Třebaně a soutěžil v oboru animovaný film.

Není při takové různosti oborů problém s vyhodnocením?
Ano, někdy je těžké rozlišit, je-li dítě úspěšnější v oboru zahrádkářství, nebo hře na klavír, ale vodítkem pro naši komisi, složenou z odborníků, jsou prokazatelné výsledky v přehlídkách, závodech. Nejprve se vybere 30 nominovaných dětí ze všech soutěžících, kterých je kolem 200. V dalším kole pak odborná porota vybere 10 vítězů.

A poslední otázka – vymýšlíte ještě pohádkové příběhy?
Tak honí se mi hlavou, ale nikoliv jako scénáře, spíš by mě zajímala jejich knižní podoba. Ale to je jen taková myšlenka, nic pro to nedělám.

Děkuji za rozhovor! (bt)