Již od dětství věděla, že se chce věnovat hudbě. Vystudovala ji a celý život ji také předává dětem. Nyní učí hru na klavír v dobřichovické Základní umělecké škole (ZUŠ).
Život ale přinesl Eugenii Koblížkové další výzvy a radosti: divadlo v Dobřichovické divadelní společnosti (DDS), zpěv nebo psaní odborných textů.
S Eugenií neboli Evžou, jak ji v Dobřichovicích všichni znají, jsme se sešly před večerním představením hry Je úchvatná!, v níž hraje zpěvačku a skutečnou historickou osobnost Florence Foster Jenkinsovou. Díky této roli je teď asi v okolí nejznámější.
Evžo, jak ses dostala k roli této nevšední zpěvačky?
To si pamatuji velmi dobře. Přesně před rokem jsem byla na výletě v Třebíči a volala mi Alenka Říhová, jestli bych nevzala roli v představení, které se chystala režírovat. V první euforii jsem okamžitě řekla ano, i když jsem v té chvíli věděla o hře jen to, že mým hereckým partnerem bude klavírista, kterého si musím sehnat. Byla jsem nadšená. Hrát divadlo je bezvadná věc a moc mě to baví. Ale netušila jsem, do čeho se vlastně pouštím, jak náročná role to bude. Přesto jsem ani na okamžik nezalitovala. Oslovila jsem mého kolegu Dušana Navaříka, flétnistu, výborného hudebníka a kamaráda, který umí hrát i na klavír, a přemluvila jsem ho, aby do toho šel se mnou.
Zmínila jsi, že přípravy byly náročné. V čem?
Když jsem poprvé otevřela scénář, zjistila jsem, že z osmdesáti stran textu jsou skoro dvě třetiny moje. A nejen to. Role obnáší operní zpěv, ale ne obyčejný. Zpěvačka Florence opravdu neuměla zpívat. Takže jsem postupně začala poslouchat její originální nahrávky, a čím dál tím víc mě jímala hrůza z toho, co s tím budu dělat.
Slyšela jsem, že ses učila zpívat falešně?
Ano, začala jsem docházet k jedné zpěvačce a nazvaly jsme to „hodiny falešného zpěvu“. Postupně jsme zjišťovaly, co Florence dělala při zpívání špatně, kromě toho, že absolutně neslyšela. Ona měla vlastně špatnou veškerou techniku, takže jsem se učila špatně dýchat, artikulovat, frázovat, držet nebo spíš nedržet rytmus…, prostě úplně všechno. Bylo to hodně těžké. A pak samozřejmě přišel pohyb na jevišti, samotné ztvárnění role, souhra s ostatními hereckými kolegy, kteří jsou úžasní. Postupně jsme všichni společně pod laskavým vedením paní režisérky hru uváděli v život.
Eugenie v divadelním představení Je úchvatná! v kině Řevnice. Foto: archiv Eugenie Koblížkové
Florence ale není tvoje první role?
Není. Svou ochotnickou „divadelní kariéru“ jsem zahájila v roce 2011 v představení Zvonokosy, kde jsem hrála roli abatyše. (smích) Shodou okolností to byla také role zpívaná, i když tenkrát čistě. Ovšem tak velkou roli, jako je Florence, jsem ještě v životě neměla.
Máš hudební vzdělání. Florence by asi těžko mohl hrát někdo, kdo ho nemá?
To by ani nešlo, protože podmínkou agentury, která vlastní práva na tuto hru, bylo, že hlavní představitelka musí mít hudební vzdělání. Poslala jsem agentuře svůj životopis a teprve potom jsme dostali svolení. Někdo si možná myslí, že by roli mohl ztvárnit kdokoliv, ale není to tak – aby člověk mohl zazpívat falešně, musí to nejdřív umět správně. Myslím, že pro člověka bez hudebního vzdělání by to byl nadlidský úkol.
Kdy ses začala věnovat hudbě?
Už v dětství. Pocházím z hudební rodiny, maminka je varhanice a tatínek byl houslista a violista. Hrál v orchestru Karlínského i Národního divadla a v různých komorních tělesech. Když nás jako malé děti neměl kdo hlídat, tatínek mě a mého bratra posadil do lóže Národního divadla, kde jsme sledovali zkoušky i představení. Dělali jsme si čárky, kolikrát jsme jaký titul viděli. Pamatuji se, že například operu Prodaná nevěsta jsme viděli už tehdy dvaašedesátkrát. Takže uznáš, že nebylo pochybností, co se stane mým budoucím povoláním. A nikdy jsem toho nelitovala. Moje práce je mi koníčkem i radostí.
Učíš hru na klavír. Jak dlouho?
Věnuju se tomu už od dob studia. I když dělám spoustu dalších věcí, učení bych se nikdy nechtěla vzdát. Je úžasné pracovat s dětmi, které hra na klavír baví, a sledovat je, jakým způsobem do světa hudby pronikají.
Jsou dnešní děti jiné, než když jsi začínala?
Ne, nejsou. Ale mají větší možnosti i svobodu rozhodování, v mnohém jsou samostatnější. Nyní mají navíc díky moderním technologiím rychlý přístup k informacím, a tak někdy získávají pocit, že všechno jde hned. Ale hudba je běh na dlouhou trať, člověk se jí musí soustavně a pravidelně věnovat, což dneska některým dětem dělá problém. Hudba je v tomto ohledu hodně podobná sportu. Když v něm chcete dosáhnout dobrého výsledku, musíte hodně trénovat, obětovat mnoho času, energie a mít pevnou vůli.
Kromě působení v ZUŠ učíš také dospělé?
Není to tak, že bych je přímo učila klavírní hře, ale posledních deset let se věnuji organizování masterclass neboli víkendových seminářů pro hudební pedagogy z celé republiky, ve spolupráci s panem profesorem Ivanem Klánským, děkanem HAMU. Dvakrát až čtyřikrát ročně do naší ZUŠ přijede na víkend více než padesát učitelů a probíráme konkrétní odborná témata z oblasti klavírní metodiky.
Vím, že jsi letos na jaře pořádala dětskou klavírní soutěž.
Protože jsem klavíristka a obyvatelka Středočeského kraje, který dosud neměl žádnou dětskou klavírní soutěž jako jiné kraje, rozhodla jsem se s dalšími dvěma kolegyněmi ze ZUŠ Říčany a Čelákovice tuto mezeru napravit. Pro tento účel jsme společně založily spolek Středočeské PIANOFORTE. Letos v dubnu jsme poprvé zorganizovaly klavírní soutěž pro žáky ZUŠ, soukromých škol i soukromého vyučování, které mají působnost v našem kraji. Soutěž se uskutečnila v Říčanech, protože Dobřichovice bohužel zatím nedisponují adekvátními prostory pro uspořádání takto velké akce, na níž se sejde 400 až 500 lidí. Potěšilo nás, že záštitu nad soutěží převzal Senát Parlamentu ČR a díky tomu se mohl uskutečnit v sídle Senátu ČR ve Valdštejnském paláci koncert vítězů všech kategorií za účasti místopředsedy Senátu pana Jiřího Oberfalzera. Soutěž měla mnoho pozitivních ohlasů, a tak to vypadá, že vznikne tradice pořádat ji každý rok. Je to opět náročná práce, ale moc mě baví.
Koncert vítězů, popisek: Koncert vítězů klavírní soutěže Středočeské PIANOFORTE ve Valdštejnském paláci za přítomnosti místopředsedy Senátu Parlamentu ČR pana Jiřího Oberfalzera. Foto: archiv Eugenie Koblížkové
Zůstaneme ještě chvíli u hudby. Zpíváš v dámské vokální skupině Cabinet. Jak jste se daly dohromady?
V divadle Semafor, kde jsme tehdy hráli s DDS hru Světáci, to bylo v roce 2013. Zakladatelkami Cabinetu byly členky DDS Lucka Kukulová, Kačka Filla Věnečková, Stáňa Čížková, Jitka Vosková a já. Pak se k nám postupně přidalo ještě několik dalších kamarádek. Zaměřujeme se převážně na swingový repertoár, ale při vánočních koncertech zařazujeme i spirituály nebo vánoční písně a koledy. Je to pro nás pro všechny velká radost a relaxace.
Stíháš ještě něco dalšího než to, co jsi už vyjmenovala?
Snažím se stíhat. (smích) Mimo to, že jsem letos dokončila pětileté studium hudební vědy na Univerzitě Palackého v Olomouci, abych se nenudila, kývla jsem tam na grant z programu IGA pro studenty magisterského a doktorandského studia k napsání odborné knihy. Díky letům spolupráce s panem profesorem Klánským se zaměřuji na metodiku klavírní hry. Pan profesor je jedna z největších hudebních a pedagogických osobností a kapacit současnosti. Během své dlouholeté pedagogické dráhy si vybudoval velmi osobitou metodiku, kterou však nikdy nezaznamenal v písemné podobě. Já už mu po boku stojím deset let, a tak bylo nasnadě, abych zdokumentovala jeho myšlenky a filozofické sondy do okruhů klavírního myšlení. Teď tedy společně pracujeme na knize, která by měla vyjít v roce 2020.
To se asi opravdu nenudíš.
Ale nestěžuju si, protože za prvé jsem si to všechno sama vymyslela a za druhé jsou to aktivity, které mě baví, jsou smysluplné a doufám, že přinášejí radost i dalším lidem.
Jak ses vlastně ocitla v Dobřichovicích?
Náhodou. Jsem původem Pražačka, a když jsme se s mužem v roce 1990 vzali, neměli jsme kde bydlet. Manželova rodina měla chatu v Karlíku, kterou jsme rádi navštěvovali, a když se naskytla možnost koupit byt na sídlišti v Dobřichovicích, využili jsme ji. Brala jsem to jako bydlení na přechodnou dobu, protože tehdy Dobřichovice zdaleka nebyly takové jako dnes. Kopala se tady kanalizace, vodovod, nevedla tu jediná slušná cesta, dojíždění do práce do Prahy bylo pro mě hrozné… Dost jsem tím trpěla a byla jsem přesvědčená, že odtud co nejdřív odejdeme. Ale k mému velkému údivu jsem si tak rychle Dobřichovice zamilovala, že jsem dnes velký patriot a neumím si představit, že bych se odstěhovala.
Jsou nějaká místa, která tady máš hodně ráda?
Mám hodně ráda místo pod zámkem u řeky a potom procházky cestou z Dobřichovic do Karlíka, když vylezu na kopec nad Vonoklasy a dívám se na celé Dobřichovice. Je to krásný pohled.
Eugenie v divadelním představení Je úchvatná! v kině Řevnice. Foto: archiv Eugenie Koblížkové
Kdo je Eugenie Koblížková?
- Klavíristka a klavírní pedagožka, vystudovala Pražskou konzervatoř, metodické studium na AMU v Praze a hudební vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci.
- Zástupkyně ředitele ZUŠ Dobřichovice.
- Ředitelka soutěže Středočeské PIANOFORTE.
- Pořadatelka kurzů masterclass pro hudební pedagogy.
- Je členkou Dobřichovické divadelní společnosti, hraje divadlo a zpívá ve vokální skupině Cabinet.
- Žije v Dobřichovicích.
Lucie Hochmalová
