Před pár lety našel v Dobřichovicích skutečný domov. Ač původně vystudovaný divadelní teoretik, sklízí obrovské úspěchy jako praktikující divadelník. A je držitelem pěti Radoků.
Protože se David Drábek ve svých hrách nebojí kontroverze, vtipu a přímých reakcí, museli jsme jeho dramatické schopnosti ocenit i v rozhovoru. Pátrali jsme například, jestli si David Drábek brousí pomyslné divadelní zuby i na místní témata. A zjistili jsme, že umí být i diplomat.
Před pár lety jste koupil dům v Dobřichovicích. Proč zrovna tady?
Protože jsem zdejší kraj dlouho mlsně okukoval. A jednoho rána jsem v realitním časopisu uviděl náš budoucí dům. Ještě téhož dne se konala prohlídka a druhý den dopoledne jsme složili zálohu. Dům patřil manželům Beznoskovým, ryzím a dobrým lidem.
Co se vám na Dobřichovicích líbí?
Na „poberounském Toskánsku” se romantické duši musí líbit všechno. Z jednoho okna výhled na řeku, z druhého na Brdy a kousek od mé zahrady je louka s pasoucími se koňmi. Líbí se mi i skladba obyvatelstva – aktivní lidé s vizí, navíc i politicky podle mého gusta. Fašobolševici tu ve volbách prohrávají na celé čáře.
Jak se vám tu žije?
Lépe by to popsal Ota Pavel. Našel jsem tu domov.
Budete součástí poroty na Slavnostech Morany, tuším už druhým rokem. Co na tuhle místní akci říkáte?
Jsem hrdý. A přeju si, aby bylo tolik cen, kolik je Moran. Aby žádná neostrouhala. Navíc budu v porotě s fotografkou Petrou Klačkovou, kterou mám tuze rád.
Jak jste se vůbec dostal k divadlu? Máte ho nějakým způsobem v rodině?
Ano, pocházím z rodiny vášnivých ochotníků z Týniště nad Orlicí. Maminka skvěle hrála a bídně zpívala, tatínek bídně hrál a skvěle zpíval a my děti žasly. Maminka dnes režíruje s ochotníky i některé moje hry.
Proč zrovna divadlo?
Je omamné psát krásným herečkám texty a komandovat je na jevišti… Ba ne, celé se to spustilo v Olomouci, kde jsme s Darkem Králem studovali filozofickou fakultu a založili si Studio Hořící žirafy. Autorskou scénu, pro kterou jsme získali herce z řad studentů i profíků z tamního Moravského divadla.
Mám takový dar: přesně slyším promluvy postav a zjevují se mi utkvěle dramatické situace. Jsem bytostný divadelník.
Láká vás i jiné umělecké vyjádření a proč?
Ale ano. Píšu teď svoji první knihu a nevzdávám se ani snu natočit film.
Kdybyste nedělal divadlo, co byste dělal jiného?
Plavil bych se na své jachtě a učil děti mimozemšťanů držet správně příbor.
Jak jste se od filmové a divadelní vědy, tedy spíše teorie, dostal k praxi?
Záhy jsem zjistil, že chci dělat divadlo prakticky, že musím vyprávět příběhy, že bych jako teoretik stál za starou belu.
Je vaše výhoda nebo nevýhoda, že jste nestudoval třeba režii, případně čím vás to naopak obohatilo?
Mám kamaráda Darka Krále. Divadelním světem se probíjíme spolu, nikdy jsme se nemohli spolehnout na protekce a známosti. O to víc jsme otužilejší, ostřílenější. Jsme přátelé a parťáci.
Máte bohaté divadelní zkušenosti, čeho si ze své tvorby nejvíce ceníte?
Vydal jsem tři knihy sebraných her a dostal pět Radokových cen, což je vzhledem k mému věku, myslím, obstojný fičák. O Hořících žirafách jsem psal. Nu a od roku 2009 jsem uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Odvažuju se říct, že jsou mé tamní hry diváckými hity. Na to jsem pyšný.
Píše se o vás: „Velkým zdrojem mu je film a televize, jejíž styly s oblibou napodobuje a paroduje ve svých groteskních a kabaretních textech a jež jsou také stěžejním tématem jeho dramatiky: kýč, mediální svět, masová a komerční kultura.“ Proč zrovna tato témata?
Divadlo pro mě není muzeum, nýbrž aréna. Popisuju život kolem nás, jen to je pro mě smysluplné divadlo. Nebráním se ani opravdu ostré politické satiře a kabaretu.
Na základě vaší tvorby, například z rozhlasové hry Koule je vidět, že se nebojíte kontroverze. Čím je pro vás klíčová?
Koule vzbudila pořádný rozruch a její inscenace s Pavlou Tomicovou je vyprodána dlouhé měsíce dopředu. Nejde mi o výsměch Heleně Fibingerové, jde mi o připomenutí zvěrstva státem řízeného dopingu. Podívejte se do Ruska, nedají si pokoj ani dnes.
Zpracováváte ve svých divadelních hrách i svůj život?
Nevyhýbám se autobiografickým prvkům, divadlo mi slouží jako autoterapie. Ale je to promíchané s fikcí. Nicméně ve hrách Akvabely či Jedlíci čokolády se toho o mé rodině a jiné zvířeně vyskytuje dost.
Na co byste nás v současné době pozval ze své tvorby a proč?
Dobřichovickým doporučím to nejdostupnější: především Jedenácté přikázání, které jsem režíroval ve Stavovském divadle. Jednak je to jedna z mých nejlepších komedií, ale hlavně je to hold Dobřichovicím. Jsou tam zmíněny snad třicetkrát! Nu a potom v Kalichu Ženu za pultem 2 s pány Kaiserem a Lábusem. To je taky jízda.
Bude nebo je tématem vaší tvorby také dění z našeho regionu?
A víte, že mě zrovna včera napadlo, že si ta naše sličná oblast koleduje o nějaký ten detektivní seriál? Něco jako Vraždy v Midsomeru. Mrtvola ve Velké Americe, psychopat z Karlštejna, dodávka drog plující po Berounce…
Co vás tu nejvíc pálí?
Slunce. Mám terasu na jih.
Nebudete se bát sáhnout do témat přímo v místě, kde žijete?
Nebudu. A všichni, co to teď čtou, si mohou zahrát některou z rolí a roliček, ne?
Jak byste sám sebe charakterizoval, kdybyste se měl popsat v jedné větě jako člověk?
Hravý, vášnivě zaujatý, estét, gurmán kávy a čokolády, vyléčený sukničkář, sluníčkář, rodinný typ.
Jaké hodnoty jsou pro vás v životě nejdůležitější?
Miluju svoji dceru Justýnku. Když jsem se stal otcem, už tak dost krásný svět zezázračněl.
Co nejzásadnějšího byste chtěl předat své dceři?
Nakažlivou radost ze života a sbírku komiksů.
Váš nejoblíbenější dramatik?
Já. Ale napište Čechov.
Váš nejneoblíbenější politik?
Václav Klaus, setrvale. A jsem taky neústupný antikomunista.
Vaše nejoblíbenější místo v Dobřichovicích?
Těch je přehršle. Odpovím trochu nechutně a spíš pro pánskou část čtenářstva. Saša Rašilov mi kdysi řekl, že je krásný pocit vyjít ze svého domu na svou zahradu a pod hvězdným nebem se tam vyčůrat. Zcela s ním souhlasím.
Je nějaká otázka, kterou jsem vám nepoložila, a vy byste si přál, abych se zeptala?
Davide, co je váš každodenní rituál? A já bych odpověděl, že každý den děkuju Pánu Bohu za lásku a krásu bytí.
Ceny Alfréda Radoka:
- 1995 cena Nadace Alfréda Radoka za nejlepší hru roku za text Jana z parku.
- 2003 totéž ocenění za text Akvabely, také Česká hra roku 2005.
- 2007 hra Náměstí bratří Mašínů, druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka, také Česká hra roku 2009.
- 2011 hra Jedlíci čokolády – Česká hra roku 2011.
Lucie Macášková Hejbalová
