Její práce je velmi náročná a také potřebná. Rehabilitací se zabývá skoro celý život a vychází při ní z díla svého otce prof. Karla Lewita. Řeč je o fyzioterapeutce Claře Lewitové, která vytvořila přístup nazvaný fyzioterapie funkce.
Paní Lewitová, můžete nám představit, co je náplní vaší práce?
Prostřednictvím mého povolání, tedy rehabilitace, pomáhám člověku znovu dosáhnout dobré práce jeho vlastního těla, obnovení sil, šikovnosti a zbavení bolesti.
Je to fyzicky náročné?
Ano. Někdy více, jindy méně. Jsem manuálně pracující člověk, ruce používám stále. Jsou školy, které říkají, že se na pacienty nemá sahat, ale touto cestou jsem se nevydala. Můj tatínek Karel Lewit je zakladatelem manuální medicíny v Čechách a okolních zemích a já jsem ji po něm zdědila. Pracuji rukama.
S vaším jménem je spojen výraz „fyzioterapie funkce“. Co si pod ním máme představit?
Nejde jen o strukturu těla, tedy vazy, kosti, klouby, páteř. Snadno se říká: to mám od páteře… Ale jde o to umět uvažovat v souvislostech, jak spolu klouby, páteř fungují…, a jakým způsobem pracovat, aby fungovaly dobře. Když vás bolí lýtko, vůbec to nemusí znamenat, že problém je v něm. Tatínek má hezký výrok: Kdo léčí jen v místě bolesti, ten je ztracen.
Musíte mít hodně nastudovaných knih?
Nejvíce přinášejí zkušenosti. Z knih se to přímo nastudovat nedá i proto, že vztahy v těle jsou individuální. Každý je vybaven jinak a je potřeba poznávat konkrétního člověka. Samozřejmě musím mít základní znalosti, kde leží kosti, svaly, žaludek, vědět o fyziologii i neurofyziologii. Ale nakonec jde o umění vést dialog s tělem člověka prací i slovy, přičemž to nejdůležitější dělám rukama. Rukou dávám impuls, čekám na odpověď těla a podle ní se můžu řídit. Musím poznat, jak člověk reaguje, a to se také liší. Je to práce velmi individuální, ale přináší neocenitelné zkušenosti.
Co je nejdůležitější?
Vnímat reakce s otevřenou citlivou pozorností. Práce je tedy náročná i duševně, protože musím být velice soustředěná.
S čím mají lidé problémy nejčastěji?
Obecně se to říci nedá. Přesto bych zmínila jednu věc, kterou poslední dobou vnímám: lidé nejsou u sebe. Jsou jinde než jejich tělo. Čím více je člověk v sítích a ve virtuální realitě, tím méně vnímá sám sebe a je vzdálen svému tělu. Je to nové, není lehké si s tím poradit, coby terapeut musím přemýšlet, jak na to. Máme před sebou nové medicínské problémy související se způsobem našeho života.
Poznáte problém jen na pohled?
Někdy i na ulici vidím na první pohled, že u člověka něco nefunguje. Ale bolest nepoznám, tu musím zjistit až při terapii.
A co vás při ní zajímá jako první? Jak probíhá?
Nejprve klienta požádám, aby si odložil. Podívám se na něj, na celého člověka, který přede mnou stojí. Potřebuji ho vidět v celistvosti, tak se dá získat první informace. A potom se samozřejmě ptám a nechám ho vypovídat. Někdy začínám od hlavy, jindy od nohou, je to velmi individuální.
Jak dlouho se rehabilitaci věnujete?
Na první místo jsem nastoupila v roce 1972 do vinohradské nemocnice v Praze. Naštěstí to bylo místo u táty na jeho neurologické ambulanci. Moc jsem se tam naučila, měla jsem štěstí. Pak jsem v této práci pokračovala dál. Pokud člověk zůstane otevřený a sbírá nové zkušenosti, je to ta nejlepší škola.
Často mluvíte o tatínkovi. Asi jste s touto profesí vyrůstala odmalička?
Dá se to tak říct. Táta byl výborný učitel a o své zkušenosti se vždycky podělil. Nejenom se mnou, ale i s ostatními lidmi kolem sebe.
Jak moc vás ovlivnil?
Zásadně. Původně jsem chtěla být veterinářka. Rodiče mě ale přesvědčili, že to není práce pro ženu. Na medicínu jsem se nedostala, tak jsem šla na rehabilitaci. A bylo to výborné rozhodnutí.
Jak vznikl Nadační fond Karla Lewita?
Můj nápad to nebyl, neměla bych na to čas a ani tady (v ČR) nežiju. To už je práce jiných lidí, kteří do toho šli. Jsme tři sestry, všechny jsme daly své svolení, svěřily kolegyním tátovu odbornou pozůstalost a podpořily je. Nadační fond založily Jana Týkalová, Petra Nováková, Míša Veverková, Šárka Hanušová, Dita Hudečková, Jitka Holubcová a Hanka Šmejkalová. Všechny s tátou spolupracovaly a dobře ho znaly, rozhodly se, že se do toho pustí a budou předávat dál jeho práci a zkušenosti. A já práci nadačního fondu podporuji a občas pro něj dělám besedy.
Předáváte dál svou práci i v Rakousku?
Většinu učení mám teď už jen v Čechách. Dřív jsem učila i v Rakousku, nyní už to nedělám. V Čechách se jedná o přátelskou iniciativu Centra komplexní péče Dobřichovice, jež organizuje kurzy, kde učí moji žáci. Už to taky předávám. Táta byl rozený učitel a učil celý život, což je moje přesvědčení: předávat dál to, co znám.
Měl tatínek radost z toho, že pokračujete?
Myslím, že ano. Také jsme si čím dál lépe rozuměli, i když jsem šla trochu jinou cestou. Tatínek byl otevřený novým věcem, pochopil, že moje cesta je dobrá, přijímal ji. Byla jsem o generaci mladší, ale když ode mě slyšel, co pokládal za dobré, přijal to. Říkal otevřeně: tohle mám od Clary. A musím říct, že nejen ode mě, ale od kohokoliv.
Kdy bude další beseda?
Máme ji naplánovanou na podzim. Měla by být o kloubech a zátěži.
Vyrůstala jste v Dobřichovicích?
Vyrůstala jsem v Praze a do Dobřichovic jsme se přestěhovali v roce 1969, takže jsem tady toho tolik neprožila. V té době jsem dokončovala střední všeobecně vzdělávací školu, něco jako dnešní gymnázium, a pak jsem v Praze pokračovala na škole rehabilitace. Vždycky jsem se ale vracela za rodiči do Dobřichovic.
Teď žijete v Rakousku. Jak moc sem jezdíte?
Často, bydlím hned u hranic. Do Velenic to mám kousek pěšky. Z Čech jsem odešla na Silvestra v roce 1983 do Francie, pak jsem dostala pracovní nabídku na neurologické klinice v Innsbrucku, tak jsem odjela do Rakouska. A když se otevřela hranice, v roce 1991 jsem se přestěhovala z Innsbrucku blíž Čechám.
Potěšilo vás, když v Dobřichovicích pojmenovali lávku po vašem tatínkovi?
Samozřejmě, je to moc hezké, ráda přes ni chodím. Jezdím do Dobřichovic častěji vlakem než autem, takže se po ní vždy projdu.
Co vás v životě ještě baví?
Baví mě rozdělávat oheň v mých nových kamnech. Oheň je léčivý element.