Hudba provází Andreu Kudrnovou, za svobodna Hrubou, od dětství. Jako malé děvče chodila do hudební školy, kde zpívala a hrála na flétnu. Jejím otcem je známý houslista Jan Hrubý.
A kulturu Andrea do Dobřichovic přináší také prostřednictvím koncertů, divadel a dalších akcí.
Andreo, vyrůstala jsi v hudební rodině. Jak moc tě to ovlivnilo?
Do deseti let mě hudebně ovlivňovala hlavně hudebka ve škole. Naše paní učitelka nás nenásilnou formou přivedla ke hře na flétnu a učila nás zpívat jednoduché trojhlasy. V rodinném prostředí mě muzika ovlivnila až později, konkrétně v devadesátých letech, kdy táta začal vozit z Anglie velké množství notového materiálu irské lidové hudby. Tahle hudba u nás tehdy ještě nebyla tak známá. Časem se stala populární a vzniklo tu hodně amatérských i profesionálních kapel, které jsem poslouchala.
Hráli jste spolu také doma?
U táty se muzika spíš pouští a debatuje se o ní. Hraje se většinou pracovně ve studiu. Pro zábavu téměř vůbec, pokud ale není nějaká oslava. Táta mě nejdříve přivedl ke studiovým nahrávkám a až později ke koncertování. Má spoustu not, které mi napsal. Buď šlo jen o krátká témata, nebo o celé písničky. Vždycky něco hodil na papír, a když jsem mu to zahrála, několikrát to ještě přepisoval, až se v tom nedalo vyznat. To byla asi první velká škola, naučit se v těch jeho „čmaronotopisech“ orientovat. Ale vždy sypal muziku z rukávu. Měl v hlavě přetlak nápadů, které psal rovnou na papír. Dělá to dodnes, ale už méně, protože je hodně vytížený koncertováním.
Pamatuješ si, kdy jsi s tatínkem poprvé vystupovala na veřejnosti? Jaké to bylo?
Někdy po maturitě mě táta vzal na šňůru kolem Ostravy. Tam jsem si s kapelou Kukulín něco zahrála. Jestli to bylo poprvé, už si nevzpomínám. Myslím, že mě moc nevnímal. Bylo to takové: poraď si sama. A samozřejmě bez zkoušky, z oleje jako vždycky. (smích)
Studovala jsi hudbu, nebo ses vydala jiným směrem?
Po obchodní akademii jsem šla studovat na Týnskou školu staré hudby. Mými učiteli byli Honza Kvapil a Iva Junková. S Kvapilem jsme jezdili každé léto do Bechyně na letní kurzy, kde vyučovali profesoři z Royal Academy of London. Největší kapacitou na dřevěné zobcové barokní flétny byl Peter Holstlag, u něj jsme se učili starou techniku a přehrávali hlavně barokní sonáty. Na příčnou flétnu jsem začala hrát mnohem později a chodívám se ještě učit k dalším učitelům. Hodně jsem si rozšířila obzory například u Dušana Navaříka, který je vynikající muzikant i učitel.
Jakou hudbu máš nejraději?
Jethro Tull, Dire Straits, rockovou muziku s keltskými prvky. V autě si přehrávám všechny možné žánry. Čím jsem starší, tím víc přicházím na chuť jazzu, ale nebráním se ani různým alternativním žánrům. Z kytaristů mám nejraději Michala Pavlíčka, dříve jsem nejčastěji poslouchala Stromboli. Doma a při práci muziku moc nepouštím, trochu mě rozptyluje.
Vystupuješ mimo jiné s anglickým muzikantem Seanem Barrym. Jak k této spolupráci došlo?
V roce 2006 nás seznámil táta na festivalu v Náměšti nad Oslavou. Tehdy Sean hrál v Irish Dew Václava Veselého. Dala jsem si s kapelou pár zkoušek a nějaký koncert v Akropoli a na vernisážích. Pak jsme vytvořili takové volné trio s tátou a hrajeme spíš příležitostně. Všichni jsme vytížení jinde. Kluci s dalšími kapelami, já ve svém zaměstnání.
Kolik vyšlo desek, na nichž hraješ?
První nahrávky jsem natočila v roce 1998 na CD Středozem. Pak následovala Pastorální svita, Cesty, Mezidobí, Společné světy, z filmů Císař a tambor s Ondřejem Vetchým, Tom v kozí kůži a nějaké díly do různých večerníčků, další CD pak byly Balady II a hudebním hostem na flétnu jsem u CD Despectrum, což jsou přeložené básnické texty Desmonda Egana, které namluvili Jan Potměšil a Jan Karger. Ke všem deskám hudbu skládal nebo aranžoval táta.
Chystáš nějaká další natáčení?
Sean Barry připravuje vydání svých písniček a také zaranžoval pár jazzových a swingových standardů. Chybí ještě asi tři písničky. Na tomto CD by se měly objevit tátovy housle a někde moje maličkost na flétny.
Teď se kultuře věnuješ i na úřadě v Dobřichovicích. Jak dlouho?
Letos to bude patnáct let, měla jsem ale i pauzu na mateřské. Nezapomenu na úplně první akci, kterou jsem pořádala. Bylo to divadlo, které mi trochu vnutila jedna herečka. Po představení jsme si mysleli, že je teprve přestávka. Nikdo jsme nepochopili děj! Bylo to fiasko. Od té doby si dávám pozor, koho sem pozvu. (smích)
Pak jsem dala dohromady dětský vánoční jarmark, oslovila školu a místní zájmové organizace, které se postupně přidávaly. Dnes je z toho snad pěkná nekomerční tradice. Uspořádala jsem ještě velikonoční jarmark, besedy, většinou s cestovatelskou tematikou, dětská divadelní představení a koncerty.
Co je na tvé práci nejzajímavější?
Nejvíc mě baví pořádání koncertů, radost samozřejmě je, když je plný sál. Výzvou jsou pro mě i zahraniční kapely. Zdejší lidé mají dobrý vkus, a tak trochu experimentuji a občas pozvu skupinu, kterou neznají. Docela úspěch tu mají bluesové koncerty. Vynikající byli Poláci Hot Tamales Trio, v Polsku je tahle muzika na vysoké úrovni. V Dobřichovicích je spousta šikovných aktivních lidí, kteří také pořádají hudební projekty. Navzájem si hlídáme termíny, aby se nesešly dvě akce v jeden den. Velmi si vážím pana Jaroslava Šarouna a Františka Běhounka a členů Dobřichovické divadelní společnosti, kteří toho pro město dělají opravdu moc.
A co je pro tebe nejtěžší?
Když je práce vaším koníčkem, řešíte věci částečně i na dovolené. Nejnáročnější akcí roku jsou samozřejmě vinařské slavnosti, je to takový maraton příprav, na němž se podílí více lidí. Od loňského roku nám pomáhá Adam Langr s jeho Rockovrat týmem.
Jaké místo v našem okolí je tvé nejoblíbenější?
Vyrůstala jsem u kempu v Tyršově ulici, takže Berounka byla naším mořem. Myší díra, hájovna, louka za tůní a Lety pod lesem, to byla místa mého dětství, takže dodnes jsou to moje místa plná vzpomínek. Pak samozřejmě fara (dnes křižovnický zámek), kde jako poslední nájemce dožila moje prateta Marie Faltusová se strejdou Milanem. Často jsme k nim chodili, a protože tam nebyl zvonek ani telefon, házeli jsme kamínky na okno vedle kaple nebo jsme si dávali přes řeku světelná znamení. Na dnešním nádvoří zámku pěstovala teta zeleninu a v bývalé vinárně měla uskladněné brambory. V jednom ze sálů hrával můj strejda s tátou ping-pong. Také tam bydlela rodina Pánků, to já už ale nepamatuji. Jako dítě jsem měla takovou vizi, že až vyrostu, stanu se restaurátorkou a všechny ty omšelé fresky zrestauruji. Ale že tam jednou budu pořádat koncerty, mě nenapadlo.
Lucie Hochmalová
