DOBŘICHOVICE – Narodil se prý spíš nedopatřením šest let poté, co se tatínek vrátil vyhublý a zavšivený z koncentračního tábora v Terezíně. Měl o 15 let starší sestru a mamince, jejíž otec vlastnil v Dobřichovicích hospodu v místě, kde je dnes „Plynbouda“, už bylo přes 40 let. „Vařila tátovi poctivá česká jídla, vykrmila ho a nějak se vzchopil,“ usmívá se Josef Klíma (72), novinář a zakladatel pátrací žurnalistiky.
Později na stáří si prý otec domácí kuchyni ředil vodou a zlobil se na svou ženu, že dělá samé těžké omáčky a jemu je pak šoufl od žaludku. „To v Terezíně, tam jsem byl zdravej!“ provokoval maminku.
Splývali mi s trávou
Do koncentračního tábora se Klímův otec dostal kvůli korespondenci se švagrem, za války nasazeným v Norsku na budování opevnění. „Netušil, že se dopisy cenzurují, a tak mu na podzim 1944 psal, že se blíží poslední kolo války a přijelo si pro něj gestapo,“ vzpomíná novinář v nedávném rozhovoru pro časopis Téma. „Na výslechu táta prohlásil, že o posledním kole války mluvil ve svém projevu Goebbels, a protože vyšetřovatelé netušili, jestli mluví pravdu nebo ne, a tak ho pro jistotu poslali rovnou do Terezína.“
Na své rodiče dobřichovický rodák vzpomíná v dobrém. Tatínek se živil jako mechanik kancelářských strojů, maminka pomáhala rodičům v hospodě, než jim ji komunisté sebrali. Pepíka bezmezně milovala. „Rodiče byli velmi prostí. Kdo podle táty nejezdil ráno vlakem ´pětkou´ do Prahy, tak byl u něj flákač. I já jsem podle něj studoval ´divné věci a ráno jsem se válel´. Moje práce se mu až do jeho smrti zdála podezřelá. Ani moje knížky nečetl – až do chvíle, kdy mu kolega z dílny jednu chválil, a on nevěděl, o čem je řeč. Pak se začal opatrně zajímat,“ vypráví Klíma.
Spisovatelem chtěl být už na základní škole, kdy zjistil, že fotbal asi nebude ta pravá parketa pro introvertního kluka se šesti dioptriemi, který má rád svůj vlastní svět fantazie. „Když si náš dobřichovický tým pořídil zelené dresy a spoluhráči mi splývali s trávou, přestal jsem hrát.“ Jeho úplně první a vlastnoručně ilustrovaná knížka vyprávěla sci-fi příběh o kosmické lodi s mezinárodní posádkou. „A protože mi rodiče zatajili, že jim komunisté sebrali hospodu, byl jsem vzorný pionýr, takže v té knížce Američan kul pikle a já – jako Čech s Rusem – jsme ho dostali,“ říká.
Vzali se tajně
Novinářská fakulta byla prý tehdy v roce 1969 pro Josefa jasná volba. „Při přijímačkách po mně tehdy nechtěli ruštinu ani původ, tak mě vzali. Měli jsme povinnou praxi a já zaťukal v reakci Mladého světa. Narazil jsem na Rudolfa Křesťana, tehdy vůbec nejlepšího novináře v Československu, který mi otevřel cestu k žurnalistice.“
Buď si ji vezmeš, anebo to skončíš, domlouval otec 19letému Pepíkovi, když se provalilo, že v noci jezdí na jeho kole do Řevnic za o devět let starší učitelkou Janou. „Měl za to, že ten ´náš blbec´ nalítl zkušené ženské, a naléhal, že ta už si od vztahu slibuje rodinu, takže prohlásil, že buď bude svatba, anebo rozchod, aby si mohla najít někoho jiného. Myslel si, že mě odradí,“ vzpomíná Josef Klíma na zásadní životní krok, který prý udělal tátovi na just. Tajně, jen se svědky, se s Janou vzali.
Pro nespolehlivost ho šéfredaktorka z Mladého světa záhy vyhodila, a tak šel na vojnu, skončil v deníku Obrana lidu a pak chvíli pracoval v časopise Květy. Psát detektivky ho však bavilo víc. Vydal také knížku Brutalita – příběhy, které dokumentovaly, že ve společnosti narůstá násilí mezi mladými lidmi. Jeden z nich byl i příběh spartakiádního vraha Jiřího Straky, další o požáru Ústavu sociální péče v Měděnci, které se chytil Filip Renč a natočil o něm film Requiem pro panenku.
Maximálně jsem ksicht
Po listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů investigativní žurnalistiky, ale sám to cizí slovo nemá rád, zdá se mu nabubřelé. „Asi jako když mi někdo říká: vy jste brand té televize! Houby brand, já jsem ksicht televize, možná… a už vůbec nejsem nějaký ´otec zakladatel´. Bylo nás pátracích novinářů víc, jen jsme byli tehdy s Radkem Johnem v pořadu Na vlastní oči víc vidět,“ uvedl v rozhovoru.
Z grázlů prý strach nikdy neměl, ani když mu chodily v 90. letech anonymy typu: jestli toho nenecháš, uřízneme ti hlavu – a museli požádat o ochranku. „Poprvé jsme šli na policii a pak už jsme anonymy jen házeli do koše,“ vzpomíná.
Každý případ, který řeší, ho vždycky tak naštve, že na strach není čas. To už se spíš víc obává rakoviny, infarktu, maniaků s psychiatrickou diagnózou nebo šílených řidičů na silnicích, přiznává novinář, o němž jehož žena tvrdí, že je cholerik.
„Buď mě trefí šlak, anebo ještě nějaký čas vydržím,“ připouští svou výbušnou povahu a pravdu ilustruje: „Když hraje Slávie derby, pokaždé mám málem infarkt, jak strašně se rozčiluju: co ten debil, proč to udělal takhle… mlátím do stolu, vybíhám ven a zas se vracím. Doma mě pak vytáčí malichernosti. Veřejně říkám, že každý, kdo žije delší dobu s učitelkou, by měl dostat medaili. To je pořád: zamkl jsi? A když přitakám, jde to stejně zkontrolovat…“
I když pro televizní diváky byl jeden čas něco jako hrdina, který rozplétá velké kriminální kauzy, v nichž jde o život, doma ho vnímali jinak. „Ochranka byla romantické dobrodružství – ostatně manželka si dodnes s jedním bodyguardem dopisuje – jinak jsem byl pod palbou, zda jsem se přezul, zamkl na dva západy a proč si pořád někde honím vrahy a nemám čas přivézt substrát na zahradu… I děti mě berou úplně jinak: copak může být hrdina někdo, kdo kouří 50 cigaret denně a prochrchlává se dnem?“
Všude se můžu zeptat
Na 90. léta vzpomíná Josef Klíma s nostalgií, jako na dobu, kdy z profesního hlediska neexistovaly žádné bariéry ani tiskoví mluvčí.
„Pokud už jste měli nějaké jméno, mohli jste ráno zaťukat na okno ministra vnitra a pozvat ho na kafe. Mohli jste přijít na Úřad vyšetřování – jako když zastřelili ženu Jonáka. Nabídli nám kafe a ptali se, jestli chceme vidět vražednou zbraň. Za chvíli chlap přinesl pistoli i s tlumičem, my si to natočili a dál jsme seděli u kafíčka. Mohl jsem se kdykoliv s kýmkoliv sejít. A také jsme byli mladí… a v tom je vždycky nostalgie,“ říká, ale přiznává i to, že mockrát chtěl pátrací žurnalistiky nechat.
„Před léty jsem programově vycouval z pátrání po velkých mafiánských kauzách, protože jsem fakt nevěděl, kdo je kladný a kdo záporný. Každý byl proti někomu a mě už vlastně ani nezajímalo, jestli je Franta spojenej s Lojzou proti Vencovi nebo naopak. A do toho ještě zasahovala ruská mafie a já už měl pocit, že jen pomáhám jednomu proti druhému. Sedával jsem pořád s lidmi, s nimiž jsem být vůbec nechtěl a patlal se v bahně. Trávil jsem tím večery, místo abych šel na pivo s kamarády a psal scénáře a knížky. Vrátil jsem se radši zase k dopisům a telefonátům diváků,“ říká dnes.
I když už má nárok na důchod, pořád dělá to, co ho baví. Ačkoliv – i na peníze prý musí koukat.
„Teď mi bude zubař nasazovat nový můstek, což mě bude stát měsíční důchod. A kdybych měl jenom peníze od státu, z čeho bych zaplatil energie a všechno ostatní?“ dodává s tím, že kdyby znovu stál na začátku životní dráhy, vybral by si totéž povolání.
„Lékař stráví život v nemocnici, právník u soudu, ale novinář je každý den někde jinde a kauza je jiná. Vidím společnost komplet, ne jenom ze skleníku. Všude můžu přijít a zeptat. To je úžasné,“ pochvaluje si novinář Josef Klíma, který je autorem téměř tří desítek knih. V poslední době mu knižně vyšly příběhy z televizního seriálu „Sedm schodů k moci“ inspirované kauzou Jany Nagyové a trilogie detektivek s komisařkou Radovou (Jak zabít 2x, Hřebec a kráska, Smrt s odkladem).
