Zadní Třebaň – Není právě obvyklé, že děti v patnácti letech vědí, co by chtěly v budoucnu dělat a kam se přihlásit na střední školu. Dvacetiletý Petr Vaněk ze Zadní Třebaně se o fotografování a film zajímal už na základní škole, kdy natáčel videa a začal je umísťovat na svůj YouTube kanál. Nyní už se svými snímky získává první úspěchy.
Filmový obor si vybral také pro své další studijní roky. Vloni úspěšně odmaturoval na Střední průmyslové škole sdělovací techniky v Panské ulici v Praze a ve studiu filmu pokračuje i na vysoké škole.
Petře, zastihli jsme tě v Písku, kde se vzděláváš na Filmové akademii Miroslava Ondříčka. Ve kterém jsi ročníku a jaký je tvůj obor?
Studuji první ročník oboru kamera.
Jak v této době funguje výuka? Můžete vůbec něco dělat?
Nemůžeme. Film se jednoduše na dálku studovat nedá. Ve škole se profesoři snaží, ale nikdy to nebude stejné jako během prezenční výuky.
Bylo těžké se na takovou školu dostat?
Upřímně ani moc ne.
Jak to? Jakým způsobem vlastně probíhaly přijímačky?
Kvůli pandemické situaci jsme měli přijímací řízení online. Takže jsem si svůj přijímací pohovor odvyprávěl z postele.
Bylo výhodou, že už jsi studoval film na střední škole?
Určitě mi to pomohlo. Minimálně jsem si díky této zkušenosti jistý, že bych se jednou chtěl filmem živit.
Co tě na filmování nejvíc baví?
Nechci říct vyprávění příběhů, protože to říká každý, ale asi je to tak.
A co je na tomto oboru nejtěžší?
Asi najít tým, kde všichni chápou scénář podobně a pracují na stejném snímku. Dříve se občas stalo, že například režisér měl ve výsledku jinou představu než kameraman. Nyní už ale pracuji se skvělými lidmi, navzájem si věříme a spolupráce funguje. Neměnil bych.
Lze vůbec ještě natočit něco nového? Připadá mi, že všechno už tu bylo…
Říká se, že všechny příběhy už byly řečeny. Ale na druhou stranu, lidé se posouvají dál a s novou dobou lze ve filmech hledat nové významy. Takže si myslím, že je určitě možné natočit nové věci.
Dá se říct, že se vlastně zabýváš svým dlouholetým koníčkem? V kolika letech jsi začal s natáčením?
K natáčení jsem se dostal přes fotografii. Chodil jsem do řevnické základní umělecké školy na hodiny fotografie pod vedením Jiřího Milfaita. Skrze foťák jsem se posunul k videu. To mi bylo asi třináct let. Pokračoval jsem na filmovou tvorbu, tu nás na zušce učila Kateřina Krutská.
Jak vzpomínáš na svůj úplně první film?
Jako svůj první beru film Vítěz. Měl premiéru v září minulého roku v řevnickém kině. A vzpomínám na to hezky. Sestavili jsme štáb, s nímž natáčím dodnes, a byl to můj první větší projekt, který jsem si sám psal, točil i režíroval.
Vím, že jsi na řevnické základní škole natáčel také snímek k výročí sta let Lesního divadla v Řevnicích.Co bys o něm řekl?
Pracovali jsme na něm právě s kamarády z filmové tvorby v Základní umělecké škole Řevnice, ale upřímně si to moc nepamatuji. Byly to začátky a určitě i z této zkušenosti vycházím dodnes.
Dívala jsem se na tvůj YouTube kanál, máš tam hodně videí. Jaká témata točíš nejradši?
Nejraději natáčím krátké snímky, nad nimiž musí divák přemýšlet. Film je pro mě umění jako každé jiné a baví mě hrát si se symboly a přibližovat děj společně myšlenkou zejména pomocí metafor. Mou velkou inspirací je například film Loni v Marienbadu režiséra Alaina Resnaise. Děj nemusí vždy probíhat kontinuálně a lhát divákovi či zavádět ho do slepých uliček je věc, se kterou se snažím pracovat v každém projektu.
Máš tam také videa o CineTube. Popsal bys nám, o co jde?
Každý někde začínal a já jsem si jako mladší dítě pro své začátky vybral platformu YouTube. Nikdy jsem nechtěl být youtuberem v tradičním slova smyslu. Dříve jsem se snažil na YouTube natáčet krátké filmy, ale to mi bylo čtrnáct let, teď se tomu zpětně spíše směju.
Vlastně ani nevím, zda CineTube stále funguje. Odnesl jsem si z této akce několik přátelství, ale jsem rád, že jsem nezůstal stát na jednom místě. Udělal jsem za tímto obdobím tlustou čáru a posunul jsem se zase někam dál.
Našla jsem také tvé webové stránky seeya.cz. Co je to za projekt?
Nejde úplně o webové stránky. S kamarádem Šimonem Šebkem jsme kdysi založili kreativní studio Seeya. Oba nás totiž baví vytvářet kreativní obsah a spojovat lidi. Společně s týmem natáčíme videoklipy, reklamy, módní přehlídky či obsah pro firmy na sociální sítě.
Co by sis přál někdy natočit?
Když chci něco natočit, tak to většinou natočím. Aktuálně mám připravené dva scénáře krátkých filmů, ale zatím sháním peníze. O tomto projektu asi nebudu zatím mluvit, vše je teprve na začátku.
Jaké ceny jsi za své filmy získal?
Za Vítěze jsme dostali ocenění za kameru v Pražském filmovém kufru (soutěž mladých filmařů, pozn. red.). Což mě těší, jelikož v budoucnu se vidím spíše na pozici kameramana.
S týmem jsme se nedávno zúčastnili filmového festivalu 48 hour film project. Úkolem bylo vymyslet, natočit, zpracovat a odeslat film na zadané téma během 48 hodin. Byli jsme na prvním místě mezi studenty a v hlavní kategorii profesionálů jsme skončili na 2. místě. Natáčení byla obrovská zkušenost, velká míra stresu a kofeinu v krvi. Máme v plánu určitě to někdy zopakovat.
Fotografování se věnuješ pořád?
Věnuji, i když méně, než bych chtěl. Jednoduše není moc čas. Ale fotografie mě stále baví a neplánuji s tím skončit.
Lucie Hochmalová