Příběh, který se stal, pouze je pozměněno několik detailů tak, aby postižený mohl zůstat v anonymitě.Ten večer jsem si skvěle zahrál squash. Pak jsem si hodil batoh s věcmi i raketu do kufru auta, které stálo na parkovišti před hospodou, a asi hodinku jsme s kamarádem ještě pěkně v teple hospůdky debatovali. Kolem jedenácté večer jsme se loučili.
Když jsem se vrátil k autu, dveře byly otevřené, zničené, uvnitř bylo spoustu vytrhaných drátů i krve. Vůbec jsem nechápal, co se tam mohlo dít. Samozřejmě zmizela sportovní taška s celým obsahem, raketa, dokonce i můj pracovní zápisník, který je pro mne doslova nepostradatelný a nevím proč jsem si ho nenechal doma. Řekl bych, že jsem nějakou chvíli zůstal stát před autem v šoku, než jsem si uvědomil, že bych měl zavolat policii.
Trvalo docela dlouho, než přijeli. Mezitím mně vířily hlavou myšlenky typu: Proč si vybrali zrovna mé auto? Co mně mohli ještě vzít? Na co jsem si nevzpomněl? a Proč to těm chlapům od policie trvá tak dlouho?
Přijeli asi po dvou hodinách s omluvou, že je jich na celou oblast jen pár a mají několik případů v pořadí. Přijeli však špičkově vybavení: s sebou v autě měli malou laboratoř, hned mohli prověřit odebrané vzorky krve. Posadili mne k sobě do auta a jeli jsme na služebnu, kde jsme asi do dvou do rána sepisovali protokol.
Nemilé bylo zjištění, že mě nemohou zavézt domů, protože bydlím za hranicemi jejich okrsku. Tak mě alespoň odvezli ke kamarádovi, který bydlel nedaleko a kde jsem se domluvil, že mohu přespat.
Ráno mě vzbudil telefonát od policie už kolem sedmé – pachatelé byli shodou náhod ještě během noci dopadeni a mě volali k identifikaci mých věcí, které jim zabavili.
Ve finále jsem tedy o nic nepřišel, „pouze“ jsem zaplatil fakturu za opravu auta v řádech několika tisíc korun.
Tak to bylo jednání první.
Druhé začalo tehdy, když jsem byl předvolán jako svědek k soudu.
Tam jsem se přihlásil, jako jediný, k náhradě škody. Po čase jsem s hrůzou zjistil, že identifikace svědků je dokonalá – jejich jména i adresy jsou veřejné!
Nicméně – pachatelé byli odsouzeni a od soudu odešli s příkazem uhrazení ani ne poloviny způsobené škody (zbytek, co po nich chci, si mám získat v občanskoprávním řízení!).
Závěrem k celé kauze chci říci, že jsem dodnes od nich neviděl ani korunu. Nikdo nedohlíží na to, zda se skutečně plní rozsudek soudu. Tak se v podstatě degraduje v tomto případě bezchybná práce policistů, kteří svůj úkol splnili precizně, pachatelé však od soudu odešli prakticky nepotrestáni. A také – už nikdy víc nepožádám o náhradu škody. Vůbec jsem netušil, že to s sebou nese riziko zveřejnění všech mých kontaktních údajů.
Zaznamenala Barbora Tesařová