DOLNÍ BEROUNKA: Dne 25. března 2021 zasáhla smutná zpráva srdce nejen nás, sousedů v Dobřichovicích, ale i v hudebním světě daleko přesahujícím náš region.
Opustil nás pan profesor Jaroslav Šaroun, klavírista, hudební skladatel, aranžér a korepetitor, ale hlavně úžasný a krásný člověk. Skromný, pokorný, laskavý, neuvěřitelně vstřícný, profesně považován za jednoho z nejlepších korepetitiorů své doby.
Byl dlouholetým pedagogem Hudební fakulty AMU, přes 36 let působil v orchestru České filharmonie, spolupracoval s našimi i světovými dirigenty. Jako korepetitor vystupoval s řadou instrumentalistů a pěvců, včetně Dagmar Peckové či Bernardy Fink; Renée Fleming si ho vyžádala pro nácvik díla Antonína Dvořáka. Pan profesor byl mimo jiné též pravidelným korepetitorem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Spolupracoval ovšem také s místními ne-profesionálními hudebními tělesy, nikdy nikoho neodmítl a se svým citlivým přístupem stál u zrodu spousty mladých talentů.
Pro Dobřichovice měl pan profesor Šaroun nesmírný kulturní přínos – nejen, že po téměř 30 let zde pořádal klasické koncerty, ale také zprostředkovával zajímavé besedy a setkání. Naposledy s RNDr. Jiřím Grygarem CSc.
Narodil se v roce 1943 Dobrušce, ale v Dobřichovicích vyrůstal a měl k nim vřelý vztah. Jako by “dobro” v názvech nejdůležitějších míst jeho života určovalo i jeho životní přístup. Miloval lidi, umění, vědu i přírodu. Když potřeboval dobít energii, věnoval se svým včelkám. Dovedl o nich vyprávět kdykoli a kdekoli. Nesmírně zajímavě. Dovedl předávat své znalosti zájemcům o chov včel tak, jako málokdo jiný, laskavě a ochotně. Pan včelař, autorita, učitel plný pokory, respektu i lásky k oboru a empatie k problémům kolegň a kolegů. V místním včelařském spolku působil přes 40 let, v posledních letech jako jeho obětavý předseda. Dobřichovice na svého pana profesora Šarouna nezapomenou, klasické koncerty budou na jeho počest pokračovat a hudební memoriál ponese jeho jméno.
Ostatně pan profesor má svůj odkaz v celém vesmíru – jeho dcera, astronomka Lenka Kotková, už v roce 1995 nazvala jménem “Šaroun” planetku objevenou v ondřejovské hvězdárně.
Mgr. Oldřiška Richter Musilová, zpěvačka a pedagožka
Jarouška jsem znala od svých studentských let. Obdivovala jsem ho jako vynikajícího muzikanta s obrovskou energií, který svým nadšením dokázal všechny strhnout. Jako korepetitor měl jasnou interpretační představu a vysoké nároky, vždy vyžadoval co nejlepší detailní přípravu na každý koncert. Jeho intonační korekce byly pověstné. Velmi mne ovlivnil nejen jako interpreta při společných vystoupeních, ale i jako pedagoga. S mými dětmi ze ZUŠ jsme společně nastudovali jeho cyklus písní Na hlubině, které pak koncertně zazněly jak v Dobřichovicích, tak v Praze v rámci koncertu Umělecké besedy. Děti byly z pana profesora nadšené, a definitivně si je získal, když jim všem dal za odměnu med. Jaroušek mi bude moc chybět. Byl to člověk, na kterého se nezapomíná.
Dagmar Pecková, zpěvačka
Pana Jaroslava Šarouna jsem poznala asi v roce 1984, nebo 85. Už si to přesně nepamatuji. Intenzivně jsme pak začali spolupracovat na přípravě pěvecké soutěže Pražské jaro 1986. To už jsem se poznala i se sólistkou ND v Praze, paní Antonií Denygrovou. Spolu s Jaroslavem jsme docházeli do jejího bytu a pracovali několik hodin v kuse. Spolupráce nebyla přerušena ani v době, kdy jsem byla přijata do operního studia Semperovy opery v Drážďanech. Jaroslav byl absolutní sluchař a nepustil mi jediný falešný tón. To byla veliká devíza pro mou kariéru. Zpívat absolutně čistě. Jeho den byl dlouhý, za 24 hodin toho stihl nepředstavitelně mnoho a ještě se mnou zcela nezištně studoval hodiny a hodiny nový repertoár. A mohu říct, že co jsem se naučila u něj, mi vystačilo na celý život. Strašně rychle ten čas letí. Člověk má vždycky něco důležitého na práci… ani rozloučit a poděkovat jsem nestihla.
Mgr. Jana Lewitová, zpěvačka, harfistka, terapeutka
Jak napsat několik vět o Jarouškovi (tak jsme mu, jeho žáci, říkali)? Alespoň jedna vzpomínka. Kdysi jsme s Linha singers v Pražském planetáriu vystupovali ve hře” Planeta s tiše fialovou září” s hudbou Zdeňka Lukáše.
Obtížný a důležitý part tam mělo cembalo. V den představení onemocněla cembalistka. Zoufalého pana Linhu jsem ubezpečila, že někoho znám, kdo představení zachrání a zavolala Jarouškovi. Bez zkoušky, v polotmě, za svitu promítaného hvězdného nebe jižní polokoule, Jaroušek svůj part bezchybně zahrál.
Cestou domů do Dobřichovic jsem se mu omlouvala za tu honičku a “nervy”. Podíval se na mě nechápavě a s dětskou radostí řekl:” Konečně jsem viděl Jižní kříž!”
Boží člověk.
Věra Hrdinková – sbormistr Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu a ženského sboru Carmina Bohemica
Pan Prof. Šaroun byl pro mě již od dětství brilantní klavírista, citlivý korepetitor, hudební jistota. V jeho přítomnosti jsem se snažila zapamatovat všechny jeho poznámky, připomínky, rady, ať už jako členka dětského sboru Bambini di Praga, nebo sólistka tohoto sboru, které se hudebně věnoval nad rámec času, určenému zkoušení sborového repertoáru. Na koncertech jsem měla na podiu vždy pocit jistoty a hudebního souznění. Byl též u mých sbormistrovskych začátků, kdy měl trpělivost s mými gesty, s mojí nezkušeností, vždy mě držel s hlavou nahoře. Když jsem vybírala pro ženský sbor Carmina Bohemica materiál na natočení CD, vybrala jsem si právě jeho úpravu cyklu vánočních koled od Luboše Fišera Vánoční, kterou Prof. Šaroun upravil pro klavír, byl totiž i skvělým skladatelem a aranžérem. Dalším milníkem v mé sbormistrovské práci bylo provedení kantáty Carmina burana (Orff). Společně s Doc. Ludmilou Čermákovou se ujali klavírního doprovodu, na podiu s námi hrálo 5 bicích, sólisté, smíšený sbor, dětský sbor. Věděla jsem, že s nikým jiným, než s nimi se do tak náročného provedení nebudu pouštět. Jeho cenné rady, nadšení pro věc, hnalo všechny k tomu nejlepšímu výkonu. Posledním hudebním setkáním bylo koncertování s Dětským pěveckym sborem Českého rozhlasu, kde trpělivě a s radostí doprovázel všechna oddělení tohoto sboru. Pane profesore, děkuji Vám za vše, byl jste nedílnou součástí mého hudebního světa.
Sára Caldová, studentka Gymnázia Přípotoční
Pana Šarouna jsem poznala u příležitosti koncertů jeho písní v Dobřichovicích a v Umělecké besedě se ZUŠ Dobřichovice. Vepsal se mi do paměti nejen jako úžasný hudebník, ale i jako velmi laskavý člověk s velkým srdcem.
Irena Pohl Houkalová, koordinátorka celostátního festivalu ZUŠ Open a mentoringových programů Stipendijní Akademie MenArt
Jako dítě jsem pana profesora Šarouna, pianistu, skladatele a pedagoga poznala během krásných let strávených v Kühnově dětském sboru. Od svých 17 let jsem měla možnost s ním korepetovat a prožít pod jeho vedením většinu let studií na HAMU, zažít své první zkušenosti na pódiu, sdílet radost z úspěchů i chvíle, kdy se mi nedařilo, prožívat studentskou poslušnost i vzdor. Nejen při korepeticích či na pódiu, ale i u jeho včel či na hvězdárně jsem měla možnost zažívat mnoho chvil i po ukončení svých studií.
Nechť jeho duše odpočívá v pokoji.
PhDr. Jiří Matl, včelař a žák
Když jsem se někdy v r. 2006 ujal kroniky dobřichovického včelařského spolku, samozřejmě jsem už Jaroslava znal jako skvělého musikanta a hudebního pedagoga. Už v devadesátých letech minulého století s námi spolupracoval při pořádání po čertech dobré musiky, tehdy v prakticky podzemních podmínkách. A že to byly fakt úžasné večery plné skvělé musiky i čiré člověčiny. Nezapomenutelná doba …
Začal jsem pak co nový kronikář včelařského spolku přepisovat spolkovou kroniku. A co nevidím? Už od konce 50. let minulého století se tam objevuje jméno Jaroslav Šaroun. V různých funkcích a službách, včetně musiky při slavnostních včelařských akcích. Jaroslav nikdy neodmítl, když byl požádán o pomoc a uměl přispět. Postupně jsme se začali potkávat. Tak různě: ve vlaku či cestou z nádraží jsme vedli hovory o musice i o včelách. Pro setkání včelařského spolku jsme společně vymýšleli témata pro přednášky a hledali osobnosti, které pozveme. U něj na včelnici, když pro mě připravoval nové včelstvo a radil, jak se o ně postarat. Stovky e-mailů a telefonů. Na tohle nezapomenete.
A když mě pak vozíval z koncertů, které pořádal v karlickém kostele, domů a dopovídávali jsme si to, co jsme pár chvil před tím zažili … ufff. Díky za to, za ten dar a že jsem tohle s Tebou, Jaroslave, mohl zažít.
Kristina Vlasta Archer, studentka zpěvu na Královské Konzervatoři v Den Haagu
Jaroslav Šaroun byl můj velmi blízký člověk a jeden z nejmoudřejších a nejobdivuhodnějších lidí, které jsem v životě potkala. Poznala jsem ho jako korepetitora na Hudebním gymnáziu. Pan profesor byl nesmírně talentovaný klavírista a skladatel, ale zároveň tak skromný člověk. Zažili jsme spolu mnoho krásných koncertů a zkoušek a jsem vděčná za každou chvíli, již jsem s ním mohla trávit. Také byl jedním z mála lidí, kteří mi plně věřili a podporovali mou hudební a pěveckou kariéru. Myslím, že mu nikdy nemohu oplatit všechny zkušenosti a zážitky, které vnesl do mého života. Odpočívejte v pokoji, pane profesore.
Jan Flemr PhD, jednatel smíšeného pěveckého sboru Canto Carso z Řevnic, novinář a překladatel
S panem profesorem jsem se poprvé setkal v roce 2014. Náš řevnický sbor Canto Carso zkoušel balady Vítězslava Nováka a potřeboval dva klavíristy, takže k Ivance Kylarové přisedl právě pan profesor Šaroun. Pro nás byl celebritou, spojením se světem velké muziky, ale zacházel s námi laskavě a shovívavě. Všechna společná vystoupení odehrál s velkou grácií, energicky bušil do klavíru a občas si prozpěvoval „pa-pa-pá-pá-pa-pa”, když se mu nezdálo nastolené tempo. Od té doby mě vždycky počastoval halasným „nazdar”, kdykoli jsme se potkali. K poslednímu našemu setkání došlo na Štědrý večer roku 2019 ve všenorském kostele sv. Václava. Místní zpěváci mě požádali, abych v rámci půlnoční mše odřídil Rybovu Českou mši vánoční. Do té doby jsem „Rybovku” pouze zpíval, takže jsem byl lehce nervózní a přítomnost pana profesora za varhanami mi na klidu nepřidala. Po šestnácti taktech bylo naprosto jasné, že ať si diriguju jakkoli, na tempo provedení nebudu mít sebemenší vliv. Orchestr šlapal podle pana profesora a mně nezbylo, než se podřídit jeho autoritě a soustředit se spíš na sbor. Pan profesor mi na konci podal ruku a zdvořile utrousil, že to bylo „docela dobrý”. Asi to byla pochvala, ale příště se nejspíš zase zařadím mezi zpěváky… Tak ať Vás tam nahoře taky poslouchají, pane profesore. Budete mi chybět!
PhDr. Alena Šarounová, CSc., pedagožka
Na svého bratříčka Jarouška mám řadu veselých vzpomínek. Společně jsme prožili rané dětství v Dobrušce. Několik let jsme žili v Praze, kde k naší dvojici přibyli další dva sourozenci – Vláďa a nakonec Iva. Bydleli jsme na pozoruhodném místě – Na Karlově. Obkličovala nás zemská porodnice, psychiatrická klinika, dětská nemocnice a matematicko-fyzikální fakulta. Později přibyla i záchytka. Prostě skvělé místo. Když naše maminka očekávala poslední miminko, oba mí bratříčci se velmi těšili na dalšího kluka, protože jedna holka doma úplně stačí. Rozhodli se, že to bude Ivan. Když na maminku přišla její chvilka, odešla za roh do porodnice – a za hodinku jsme se dozvěděli, že máme sestřičku. S tím se bráškové smířit nechtěli. Vytratili se z bytu – a za chvilku stála před vchodem do porodnice dvojice kloučků a vyřvávala do oken: „Mami, nech tam tu holku, přines kluka!“ Nestalo se, ale když jsme neměli Ivánka, máme sestřičku Ivušku. Dlužno poznamenat, že se s ní rychle sblížili a všechno bylo v pořádku.
Doma bylo často veselo. Otec hrával na housle, zpívalo se, nás byl „dostatek“ a chodívali k nám i další hudebníci. Už nevím, jak se to stalo, ale jednou byli pozváni na výroční schůzi snad zahrádkářů (?) do Dobřichovic, aby setkání obohatili kulturní vložkou. Byla to Přemyslova árie „Ó vy lípy“ z opery Libuše, kterou náš otec miloval – a operní orchestr nahradil můj bratr klavírem. To bylo první setkání naší rodiny s Dobřichovicemi. Až později – roku 1956 – se staly naším domovem.
Málokdo v Dobřichovicích už si ví, že bratr zkomponoval pro obec slavnostní znělku, kterou nahráli jeho kolegové z filharmonie. Podílel se hudebně i na některých mých kulturních pořadech (divadelní představení i dalších vystoupení) nejen v Dobřichovicích. Více různých akcí vznikalo díky spolupráci nás všech. V pozdějších letech jsme se začali my, sourozenci, scházet plánovaně na setkáních, kterým jsme říkali „čtyřlístky“. Nebyly to časté schůzky, ale díky za ně. Ještě v únoru jsme si s Járou plánovali, co by se dalo a mělo udělat – a kdy bude příští čtyřlístek. Teď už vím, že nebude. Snad jen ten „jetelíček“. Doufám, že se ještě zazelená.
Pokud si chcete poslechnout rozhovor s panem prof. Šarounem, můžete například na ČRO Vltava.
Lucie Kukulová
