Ulička v právě dokončené a čerstvě i zkolaudované první části Centra Radotín dostala jméno po muži, který na počátku 20. století založil v těchto místech továrnu na tělocvičné nářadí a zaměstnal 200 dělníků.
Současně byla oficiálně prodloužena ulice Jaspisová vstupující do komplexu budov od ulice Prvomájové.
Josef Vindyš se narodil roku 1842 v Radimi u Jičína. Vyučil se strojníkem, nastoupil do továrny na dělnické místo, ale velice rychle se vypracoval na mistra – a jakmile si dost našetřil, začal pracovat samostatně – v dílně na Smíchově. Dokázal najít odvětví, které se po technologické stránce právě výrazně rozvíjelo – pohostinství. Podle reklamy nabízela jeho „První a největší továrna na pivovarské stroje a veškeré přístroje pro živnosti hostinské“ založená roku 1876 stáčecí stroje (pípy), lahvovací stroje, zátkovačky, vymývačky… Ovšem už když se roku 1868 stal na první valné hromadě jednoty Sokol Smíchovský členem výboru jednoty, byl titulován coby továrník. Tady také objevil další slibné odbytiště strojnických výrobků – tělovýchovu. V roce 1884 byl jako zakladatel a dlouholetý činovník smíchovského Sokola vyzván, aby pro jednotu zhotovil nářadí. Vybavoval venkovní i vnitřní tělocvičny po celých Čechách – je velmi pravděpodobné, že většina našich čtenářů někdy cvičila na Vindyšových kruzích, bradlech, bednách, koních či žíněnkách. Slova pana továrníka, že jeho zboží je proto tak drahé, neb je prvotřídní kvality, prověřil čas mnohonásobně.
Kvůli prostorovým nárokům rozrůstající se výroby zakoupil Josef Vinyš pozemky u dráhy v Radotíně, zde od roku 1910 jeho továrna s vlastní slévárnou vyráběla právě tělocvičné nářadí, které Vindyš exportoval po Evropě i do USA. O rok později založil filiálky ve Vilně a v Petrohradě.
Po smrti tohoto selfmademana převzal továrnu jeho syn Otakar Vindyš, vynikající sportovec, člen hokejového mužstva, které vyhrálo mistrovství Evropy v r. 1911. Ale špatný obchodník. Traduje se, že pro velkou lásku ke sportu zanedbával svoji továrnu víc, než bylo zdrávo a přivedl ji tak ke krachu. Pravdou je, že na většině míst už prostě zboží z „Vindyšovky“ bylo. A mělo tam zůstat ještě hodně dlouho. A najít nová odbytiště pro tak rozsáhlé výrobní provozy, to chtělo obchodnický nos zakladatele, který tu už nebyl.
(red)
