V Dobřichovicích máme profesionální divadlo

Asi málokdo v okolí Berounky o vás ví, že máte za sebou velmi úspěšnou kariéru operní pěvkyně…
Vždy jsem chtěla zpívat, to ano, milovala jsem operu od útlého dětství, ale „tou tlustou paní, co řve na operních jevištích“ jsem být nechtěla. Až působení v Kühnově dětském sboru, kde jsem vystupovala jako sólistka od šesti do patnácti let, mě postrčilo k tomu, že jsem vystudovala operní zpěv u L. Domanínské a H. Tattermuschové na Státní konzervatoři v Praze.

Měla jsem široký hlasový rozsah (šest a půl oktávy, pozn. redakce) a za sebou velmi zajímavé a úspěšné pěvecké zkušenosti. Ve dvanácti letech jsem jako sólistka účinkovala v Honeggerově oratoriu Jeanne d’Arc za dirigování Serge Baudoa a v jedenácti jsem nastudovala s velkým orchestrem Říkadla pro dospělé Václava Lidla. Během studia na konzervatoři jsem spolupracovala s Milošem Formanem na snímku Amadeus.

Celý filmový štáb včetně amerických herců tehdy přišel na můj absolventský koncert v Rudolfinu, což mělo za následek vyhazov ředitele. V Karlových Varech jsem se stala vítězkou mezinárodní pěvecké soutěže. Přes to všechno jsem cítila, že nechci být pouze interpret, že chci aktivně tvořit a promlouvat k dnešku.

Odešla jste od opery a kam jste zamířila dále?
Nechala jsem se vést srdcem. Po zhlédnutí brněnského představení Bratři Karamazovi na Provázku jsem odmítla lukrativní nabídky do Národního divadla, do Karlína, Československého rozhlasu i Semaforu a vydala se do Brna. Dnes bych řekla, že nejlepší divadelní školu mi dalo angažmá v brněnském Divadle Husa na provázku.

V době, kdy jsem do Brna přišla, tam působili takoví režiséři jako Scherhaufer, Tálská, Krobot. S těmi lidmi bylo úžasné pracovat. Byly to přesně ty osobnosti, od kterých jsem se mohla naučit, jak se autorské divadlo tohoto formátu dělá. Jak nechat vykvést to, co je v hercích schované, nechat jim prostor a přitom je vést tam, kam režisér míří. Když jsem po čtyřech letech z Brna odcházela, tak jsem věděla, že jsem absolvovala přesně tu školu pro budoucí režisérskou dráhu, jíž jsem chtěla jít.

Po návratu do Prahy jsem začala spolupracovat s Ypsilonkou, která je mi blízká právě svou režií, hudebním zaměřením a neformálností. Měla jsem ovšem také obrovské štěstí, že po návratu z exilu mě oslovil ke spolupráci v Hudebním divadle v Karlíně tehdejší ředitel a režisér Zdeněk Pospíšil.Vzhledem k tomu, že byl zakladatelem Divadla na provázku v Brně, jsem přesně věděla, o co mu jde, a tato spolupráce byla pro mě více než poučná.

Helenka z jeho Pohádky máje mě moc bavila a se Zdeňkem Mahdalem v roli Ríši jsme si opravdu užívali společně s diváky, kteří nás nechtěli pustit z jeviště. Je opravdu škoda, že tak velká režisérská osobnost již není mezi námi. Po mateřské dovolené jsem navázala spolupráci s Ypsilonkou, kde působím dodnes.

Zhruba před čtrnácti lety jsem se přestěhovala z Prahy do Všenor. Spolu se sousedy z Dobřichovic jsme pořádali happeningy na zahradách, a to vždy u příležitosti něčích narozenin. Místo dárků materiálních jsme oslavenci „šili představení na tělo“. Vyprofilovalo se tam pár zajímavých osobností. Například Eva Mládková se projevila jako nadaná textařka, její nápady byly pro vznikající spolek velkým přínosem. Lenka Mejstříková se ukázala jako velmi zdatná kostymérka a scénografka. Je také vystudovaná etnoložka, takže se velmi dobře orientuje v dobových kostýmech.

Tím jsme se dostali k ochotnickému, posléze amatérskému divadlu.
První inscenací byla Antonie a divoká karta, kterou jsme spolu s Evou Mládkovou a Lenkou Mejstříkovou napsaly u mě v obýváku za tři měsíce. Pod pseudonymem Lev Triforten. Chtěla jsem začlenit nové ochotníky do již stávajícího spolku. Záměrem bylo vytvořit základnu amatérskému divadlu, jež by mohlo lidi bavit a eventuálně přimět obecní úřad ke stavbě kulturního stánku – divadla. To zde citelně chybí.

Antonie byla psána pro Alenu Říhovou, Hedviku Hájkovou a Karla Krále, kteří v té době „ochotničili“ v Řevnicích. Lehčí žánr jsme si vyzkoušeli ve féerii Oživlá hlína, kde herci mluvili a zpívali na playback. V dalším kuse, což bylo Pyžamo pro šest, jsme nacvičili práci s textem hlouběji. Povedla se nám, myslím, kvalitní „konverzačka“. Letos v únoru poprvé budeme hrát divadlo profesionální.

Místní ochotníci vytvořili základnu, na níž může stát profesionální autorské divadlo – Prodivadlo. Společnost Prodivadlo vznikla loni v září, má své logo, které tvoří secesní muchovská květina. Profesionální scéna Prodivadla ráda využije i amatérské herce, kteří ovšem mají za sebou nějakou hereckou historii.

Jakou hrou bude Prodivadlo zahajovat?
Sice mám myšlenky na jiné divadelní kusy, které chci dělat, ale senátor a člen Dobřichovické divadelní společnosti (DDS) Jiří Oberfalzer mě přesvědčil pro hru Ephraima Kishona Byl to skřivan, v našem podání Ať žije Shakespeare!.

V této komediální truchlohře se Kishon nechal inspirovat apokryfem Karla Čapka o tom, co by se stalo, kdyby Romeo a Julie nezemřeli. Jiří Oberfalzer je od přírody talentovaný herec. Rozhodla jsem se obsadit ho do hlavní role staršího Romea vedle Alice Čermákové, která hraje Julii. Jejich návrat do mládí představují Jan Seidel a Denisa Hrubá jako mladí Romeo a Julie.

Roli chůvy přijala skvělá Lilian Malkina – teď naposledy jste ji možná viděli ve filmu Občanský průkaz. Alternuje ji Jiřina Černá. Dále hraje Tomáš Vacek v roli mnicha Vavřince – oba jsou ze Zbraslavské divadelní společnosti. Těším se také na Shakespeara v podání již známého Jiřího Šafránka. Na tomto projektu se mnou spolupracuje i můj muž Jára Šebek (bez něj bych to fakt nezvládla) a autor plakátu, nadaný scénograf Jindřich Kratochvíl.

Jaký je rozdíl mezi amatérským divadlem DDS a autorským profesionálním Prodivadlem?
Prodivadlu jsme již na celou dekádu dopředu vymysleli divadelní strategii. Má svůj program a ví, kam diváka dovést, jak ho vychovávat. Autorské nebo také režisérské divadlo pracuje s hercem jako s dopředu vytipovaným materiálem.

Předpokládá se, že pokud je pro nějakou roli vybrán, zvládne ji a přinese svému divadelnímu představení kus sebe. Režisér má na autora určitý názor, který divákovi po svém předkládá. Například ve hře Byl to skřivan není děj zasazen do doby 30 let po smrti Romea a Julie, jak to chtěl Kishon, ale o celých 417 let později, jak jsem to chtěla já. Naším cílem je, aby se Prodivadlo stalo pojmem.

Podobně jako Divadlo na provázku nebo Ypsilonka. Pokud do nich člověk jde, ani nemusí vědět, kdo režíruje nebo hraje, ale dopředu ví, co má očekávat. Tato divadla si své diváky vychovala. Podobně i my si chceme své diváky najít.

V současné době tuto hru E. Kishona nacvičujete. Kdy a kde plánujete premiéru?
Premiéra bude 5. února 2011 v řevnickém kině, které je v současné době rekonstruováno. V únoru by měla být dokončena kompletní přestavba zázemí a současných asi 215 míst bude rozšířeno na 320.

Kde bude mít Prodivadlo zázemí?
Uvidíme. Něco podobného, jako je řevnické kino nebo lesní divadlo v Řevnicích, v Dobřichovicích chybí. Nyní využíváme laskavý azyl řevnického zámečku, který nám nabídli řevničtí ochotníci prostřednictvím Alice Čermákové. Malou zkušebnu, jež nám slouží také jako zvukové studio, máme doma. Ale tam se vejdou nanejvýš čtyři herci.

Co dalšího máte v plánu, nebo dokonce rozpracovaného?
Hned po premiéře Shakespeara začneme ještě v únoru zkoušet představení Císařův mim. Je to hra z roku 1944, objevená po roce 1989. Je jako stvořená pro Jiřího Šafránka a Jana Seidela, které bych ráda vyprofilovala do komediální dvojice.

Dále se spolužákem z konzervatoře Pavlem Kalinou, jenž bude psát hudbu, připravujeme muzikál o Keltech (Pavel Kalina napsal hudbu např. pro muzikál Robin Hood, pozn. redakce). Pro scénu tohoto muzikálu mám přislíbenou spolupráci scénografa a architekta pana Maliny. Na zakázku připravujeme turné po Francii. Také máme v plánu nacvičit letní show ve stylu Oživlé hlíny, která byla skvěle přijata obecenstvem.

Proč je podle vás v širokém okolí Dobřichovic a Řevnic tolik ochotníků?
To bude asi genius loci (směje se). Myslím, že to bude tím, že se v této oblasti vyskytují lidé, kteří jsou osobnostmi. V maloměstě je na každého velmi dobře vidět a lidé zde jsou exhibicionisté. Na rozdíl od Prahy, která svou velikostí zaručuje anonymitu. Práce divadelní je bezvadná v tom, že pokud se dělá dobře, pak lidé kvetou.

Herectví je pro ně terapií. Je uvolňující, dovoluje schovat se za masku „někoho“. Herec může ze sebe vypravit něco, co by sám za sebe nikdy neřekl. Z jeviště to jde. Postava, kterou hraje, to skryje. Z naší zkušenosti z Dobřichovic moc dobře víme, že si s námi velmi rádi zahrají politici. Divadlo by ovšem mělo víc myslet na své publikum.

Děkuji za rozhovor a zakončuji z eseje bratří Čapků: „Divadelní lid je, jak známo, pověrčivý; například nesmíme přáti herečce před premiérou ‚Mnoho štěstí‘, nýbrž ‚Sraz nebo zlom vaz!‘“ Pak tedy: Prodivadlo, zlom vaz! (bt)
Lenka Šebek Loubalová
Narodila se v Praze, od šesti let byla sólistkou Kühnova dětského sboru (mj. nazpívala ústřední písně k filmové pohádce Malá mořská víla). Vystudovala operní zpěv u L. Domanínské a H. Tattermuschové, v roce 1980 se stala vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Od roku 1983 hrála v brněnském Divadle Husa na provázku, kde ztvárnila řadu rolí v režii P. Scherhaufera, E. Tálské, I. Krobota. Spolupracovala s divadelní společností BRAK, hostovala v Národním divadle, v letech 1990 až 1993 byla členkou Hudebního divadla v Karlíně (nastudovala např. Helenku v Pohádce máje). Ztvárnila epizodní úlohu ve snímku M. Formana Amadeus a postavu Josefíny Duškové ve filmu V. Chytilové Mí Pražané mi rozumějí. V roce 1995 začala spolupracovat se Studiem Y, od roku 2005 je jeho stálou členkou.