Na naší hudební scéně není moc zpěváků, kteří by dokázali tak pobláznit diváky jako jednatřicetiletý Tomáš Klus. Jeho vystoupení na Portě v Řevnicích bylo nezapomenutelné.
Lidé byli nadšení. Ještě předtím jsme si s Tomášem povídali, v zákulisí za pódiem, zatímco na něj čekaly davy fanoušků.
Tomáš byl milý a plný pozitivní energie, mluvil o štěstí a lásce k lidem a také o své hudební cestě a rodině.
Tomáši, na Portě v Řevnicích jste už potřetí během uplynulých deseti let. Jak se vám líbí v Lesním divadle?
Mně se tady líbí náramně. Kolikrát jsme přemýšleli, že bychom si tady sami něco zahráli, ale zatím na to nedošlo, protože pokud bych tady chtěl hrát něco sám, musel by to být speciální program.
A ten nemáte?
Ne, ne, ale mám pocit, že speciální prostor si zasluhuje speciální program. Až ho budu mít, tak tady budeme hrát.
Porta není velký festival, kam by chodily desetitisíce fanoušků. Jaké akce máte rád? Takové menší, komorní, jako je tahle, nebo velké festivaly a velké haly?
Já mám rád akce. Mám rád setkávání s lidmi, mám rád, když jsou lidé pohromadě. A když je do toho hudba, má to pěkný pel toho, že lidé prostřednictvím hudby, která je rituál, mají k sobě blízko. A nemají problém, který mají jindy, když se míjejí na ulicích, protože díky té hudbě si na festivalech povídají. A to mám rád a je mi jedno, jestli je lidí dvacet, nebo dvacet tisíc. Co se týče mě, je to jen trošku odlišný způsob „práce“ v rámci realizování mého povolání. Důležité je, že se lidé umějí potkat a dovolí si pokecat. A když ještě k tomu zpívají, tak je to o to lepší.
Na vašich koncertech zpívají hodně, určitě znají vaše písničky.
Jak kdo. (smích)
Určitě hodně. Vy máte blízký vztah k Dobřichovicím, je odsud váš manažer…
Můj manažer a moje žena.
Vyrůstala tady?
Vyrůstala, my jsme tady dokonce hledali i bydlení, ale je to tu strašně drahé. Takže jsme se posunuli o kousek dál a dneska už jsem přijel z Mníšku. Trávil jsem den na zahradě a zaléval jsem rajčata – už mám zelená rajčata.
Jak jste se se ženou seznámili, jestli to není tajemství?
Není. Poprvé jsme se potkali před Ikeou, když mi pomáhala stěhovat matraci. Ona tenkrát se svým tehdejším přítelem a já se svou tehdejší přítelkyní.
Tak to dopadlo hezky. O vás se ví, že jste dělal vrcholový sport. Proč jste s ním skončil? Zlákala vás víc hudba? Nebo jste ho nestíhal?
V čerstvých patnácti jsem se přestěhoval sám do Prahy, tenkrát už jako mistr Evropy v družstvech v pětiboji. Dostal jsem nabídku do Dukly, abych byl lepší, protože Dukla pořád nabízí sportovcům asi nejlepší podmínky. První dva roky jsem byl hodně sportovní, ani jsem nikam nechodil, stýkal jsem se jenom se sportovci, ale potom okolo maturity a hlavně po ní jsem začal víc chodit do města a otvírat se věcem mimo sport, například divadlu, koncertům… Dřív jsem měl klapky na očích, příjemné klapky, byl jsem ve sportu šťastný. Ale pak jsem se začal stýkat s lidmi, které moc nezajímalo, že jsem si odpoledne zaběhl osobák. A chtěl jsem vědět, co znamená Shakespeare. Tak jsem se ze dne na den rozhodl, že už to nechci dělat, protože jsem na tréninku víc myslel na to, že bych chtěl dělat písničky a vystupovat a mít tu kávu a cígo někde před DAMU…
… než se někde dřít?
No ano, takhle se mi to přešaltovalo. A jsem rád za obojí a za to, že můžu mít tyto dva poměrně odlišné pohledy na svět.
Ale vy už jste předtím hrál na kytaru, ne?
To jo, začal jsem už jako úplně malý, když jsem škrtil tátovu kytaru. Spíš jsem do ní mlátil. Potom táta zemřel a mně jeho kytara zůstala. Proto jsem se rozhodl, že se na ni naučím hrát. Máma mě přihlásila k panu Haltolfovi, což byl hodný starý pán, učitel na klasickou kytaru. Ale klasika mi vůbec nešla ani mě nebavila a jeho nebavilo, že tam jsem. To bylo nepříjemné pro oba, dokonce mě mlátil po prstech. Tak jsem od něj odešel a začal jsem se učit sám, s Já písničkou, akordy C, G, D a pořád dokola, dodnes je to to samé, jen jsem přidal E.
A jak došlo k tomu, že jste chtěl sdělit své písničky lidem, psát a vystupovat veřejně?
Myslím, že to přišlo s prvními láskami, asi ve čtrnácti patnácti letech, kdy jsem se zpovídal svým láskám, láskám, které nechtěly být mými láskami, a pak láskám, které už nebyly mými láskami a musel jsem jim to nějak vysvětlit. To mě dostalo do Zlína na Czechtalent, kde to celé začalo. Moje desky a písničky mapují můj životní příběh, kdy se to z těch písní „miluju tě – ty mě nemiluješ, já tě chci, ty mě nechceš, pojďme se chtít oba“ dostalo přes společenská témata až k tématům sebenalezení a seberealizace, až teď v poslední době k uskutečnění se v rámci toho, co tady existuje, a to je příroda, náš vztah k planetě Zemi, a k tomu, že všichni chceme jednu věc, a to je být šťastní. A že na to štěstí všichni máme právo, jenom ho přehlížíme, protože na „takovýdle prkotiny“ nemáme čas. A že to naše největší štěstí jsou bližní a vůbec mezilidské vztahy, od nichž se náš pocit štěstí odvíjí. Je důležité začít si všímat lidí kolem sebe.
Jenže to si hodně lidí neuvědomuje a nedělá to…
Ale ono na to dojde, já jsem v tomhle optimista.
Překvapilo vás potom, co se strhlo, když jste se stal známější? Vaše hudební kariéra byla strašně rychlá.
Byla, já to mám dokonce ohraničené úplně přesně. S mým kytaristou Jirkou Kučerovským jsme se zavřeli v mém bytě a natočili jsme desku Racek, potom jsme ji vydali a odjeli na pět týdnů do Indie. Tam mi máma občas napsala, že je to tady blázinec, že se v rádiu hrají moje písničky. Pak jsem se vrátil a týden nato jsme jeli na majáles do Hradce Králové a tam jsme zažili ten direkt slávy. Zahráli jsme Ninu a najednou tam bylo deset tisíc lidí, co refrén zpívali s námi.
To muselo být krásné.
My jsme z toho byli úplně vyřízení. Ještě navíc vrácení z Indie, takže jsme si dali úplný vesmír. Bylo to krásné, intenzivní, ale nebylo to tak invazivní, že bych na tom nějak zásadně ulítl. Že jsem slavný a že si to můžu odžít, beru jako dar, protože se můžu víc podívat na to, v jaké iluzi vlastně žijeme. Že to je fakt sranda.
Od té doby to tak ale je pořád, kam přijdete, tam jsou davy lidí, chtějí podpisy, znají vaše písničky…
Mně se splnilo přání, já jsem si to takhle vždycky přál. A to těm lidem říkám, že když si lidé něco opravdu přejí a začnou pro to něco dělat, tak se jim to splní. A je důležité vytknout si cestu, znát směr, vědět obrys cíle, to je několik prvních pár kroků. Pak už to jede. Musíme vyrobit formu a naplnit ji životem.
A ještě je potřeba to první rozhodnutí…
Tak to je nejdůležitější. Ale rozhodnutí je dobré udělat až v momentě, kdy člověk ví, že to opravdu chce. Já jsem se vždycky pro něco rozhodl a zjistil jsem, že to není ono. Takže jsem si dal čas, dal jsem si rok. Protože devět let jsem byl v obrovském zápřahu, tlačil jsem před sebou a za sebou vlak, pak mě vláčel, protože jsem nevěděl, kde jsem a proč tam jsem, ale ten směr jsem neudával já. Ona se tehdy sešla spousta šťastných okolností, byla díra na trhu, zrovna jsem se zalíbil nějaké skupině lidí, že jsem byl blonďatý kluk, který letěl, dalo to dohromady výsledek, ale byl jsem trochu jako plášť ve větru. Tak jsem ten plášť sundal, dal jsem ho na věšák a podíval jsem se na něj, jak vypadá. A trošku jsem si ho přešil, aby vypadal tak, jak chci já.
Tak to jsme moc rádi, že jste se vrátil. Vy ale nejste jen zpěvák, jste i herec, máte vystudovanou DAMU. Který byl váš první film?
První jsem točil seriál Hop nebo trop, pak přišel televizní film Šejdrem. A pak jsem začal točit pohádky.
Moje děti milovaly pohádku Tajemství staré bambitky, ta i pro mě byla po letech zase tou krásnou českou a milou pohádkou.
Ona trefila hřebíček na hlavičku, protože přišla s tím, že byla obyčejná a na nic si nehrála. Režisér Ivo Macharáček takový je. A po tom pátrám ve svém životě i já. Čeho si vážím u druhých lidí, to je autenticita, když si člověk na nic nehraje, má tendenci vytvářet autentické a uvěřitelné věci, a to se líbí lidem, protože lidé rádi věří. Jenom nevědí čemu… Proto se jim život kolikrát zdá neuvěřitelný.
Poslední dobou je pro vás asi nejdůležitější rodina?
Je. A nejenom ta moje, moc důležitá je pro mě i lidská rodina, ale to jsem si uvědomil právě skrz svou rodinu. Učím se mít stejně rád všechny lidi na světě. A nejenom lidi.
A co se s příchodem rodiny změnilo?
Přestal jsem být ze sebe podělaný… Člověk přestane lpět na tom, jestli má všechno, protože to není podstatné, důležité je, jak se mají vaše děti a jestli ony mají všechno. Kdybychom si tohle uvědomili napříč světem, tytam by byly války, nepokoje… Všem nám jde o blaho dětí, kde se to vždycky zapomene? Když jsou šťastné děti, už nepotřebuji třeba nové kalhoty, telefon nebo já nevím co. Teď mě těší štěstí mých dětí. A jsem šťastný člověk a přeji si upřímně a z celého srdce, aby byli šťastní i ostatní, protože si to zasloužíme.
To si také umí málokdo přiznat, že se má vlastně dobře…
A to je to naše neštěstí. (smích)
Lucie Hochmalová
Veškeré informace najdete na: www.tomasklus.cz a na facebookových stránkách www.facebook.com/TomasKlus.
