ŘEVNICE – Je tomu krásných sto let, co vznikl vyhlášený Divadelní soubor Řevnice. Na 22. července od 17 hodin chystá oslavy v domovském Lesním divadle.
Jak to všechno začalo? Na počátku ledna 1923 se sešli pánové Purgert, Zeithammer a Polák a jednali o založení ochotnického spolku. Ustavující valná hromada tehdejší Jednoty divadelních ochotníků v Řevnicích se konala 4. března 1923. Tvořilo ji 79 členů. Tou dobou už stálo Lesní divadlo. Jak píše místní historik Jindřich König v publikaci vydané ke stému výročí Lesního divadla, ochotnické divadlo se v Řevnicích hrálo už mnohem dříve v různých spolcích. Existovaly soubory Sokola, Dělnické tělocvičné jednoty, spolku Havlíček a jiné.
Jednota divadelních ochotníků v Řevnicích v čele s prvním předsedou Františkem Novákem a vrchním režisérem Josefem Maternou zahájila činnost představením M. D. Rettigová od Aloise Jiráska. Hrála ho v hotelu Grand zaplněném do posledního místa. „Provedení jsme věnovali všemožnou péči. Nábytek jsme si vypůjčili od Tillů z vily, objednali kadeřnici z Prahy a najali v Grandu pokoj pro převlékání a líčení, neboť toto vše se dosud konalo za kulisami,“ vzpomínal o několik let později režisér Materna.
Mezi lety 1923 a 1936 sehrála jednota každý rok asi deset představení. Nešlo přitom jen o reprízy jednoho či dvou kusů, ale často o několik premiér. Hrály se aktovky, výpravná představení, pořádaly se šibřinky i silvestrovská pásma. Sezona trvala od března, někdy již od ledna, končilo se v prosinci. V zimě se hrálo v Grandu, na Větrově, v sokolovně, v Lidovém domě a v létě v Lesním divadle.
Soubor také cestoval po okolí. O věhlasném renomé řevnických ochotníků svědčí i fakt, že před válkou s nimi hostovaly významné osobnosti českého divadla: Růžena Nasková, Ladislav Pešek, Otomar Korbelář či Jaroslav Vojta a další. Jednota fungovala i během války. V době okupace dokonce dosáhla rekordního počtu dvou set členů. Poválečnou etapu odstartovala uvedením Jiráskovy Lucerny v červenci 1945. Ubylo titulů, zato přibylo repríz. Během zimy vystupovali ochotníci jen v sokolovně, v létě v lese a po roce 1957 takřka výlučně v Lesňáku. Především díky režiséru Maternovi dosáhl soubor vrcholu své činnosti a nacvičoval i velmi náročné hry, Molièrem a Shakespearem počínaje a Vrchlického trilogií s Fibichovou hudbou konče.
Od roku 1951 byl spolek téměř každé dva roky spravován jiným zřizovatelem a měnily se i názvy. Divadelníci hráli pod hlavičkou závodního výboru Traťové stavební správy ČSD Řevnice, závodního výboru ROH spotřebního družstva Jednota nebo jako Rudý koutek ROH ČSD Řevnice. Od roku 1971 se začlenili pod závodní výbor ROH Komunálních služeb. I díky tomu mohla začít nutná rekonstrukce Lesního divadla podle návrhu architekta Vladimíra Weisse, dokončená roku 1973. Po mírném útlumu tak zase mohli hrát na plný plyn, později pod patronací městského kulturního střediska… Na rychlosti ubrali až počátkem 90. let, kdy se šest let v Lesním divadle nehrálo vůbec. „Jako by naše divadlo začalo hynout na úbytě. Politické, a hlavně hospodářské změny v zemi naplňovaly mysli všech do té míry, že neměli na divadlo ani pomyšlení,“ napsala u příležitosti 80. výročí souboru Marie Křivánková.
Právě ona udělala za nucenou pauzou tečku, když v roce 1997 uvedla hru Blázinec v prvním poschodí. Dne 19. ledna 2001 se v místním Zámečku konala ustavující valná hromada občanského sdružení Divadelního souboru Řevnice, v pořadí čtrnáctým principálem byl zvolen Miloslav Šmejkal. V následujících letech ho vystřídaly Alice Čermáková a nyní Michaela Šmerglová. Za dobu své existence měl soubor celkem 16 principálů, nejdéle ho vedl Josef Beneš, a to v letech 1971–2001.
