Sochař v osobě Petra Váni je vypravěč příběhů zaznamenaných do kamene – nejprve přírodou a pak jím, když příběh rozvine.Z jeho vyprávění jsem poznala, že sochař je nejenom umělec, skrze kterého kámen nebo jiný materiál ožívá. Musí být nadto schopný organizátor. Řídí totiž práci jeřábníků a řidičů náklaďáků, někdy i lodníků a železničářů, kteří s velkou opatrností převážejí a umisťují nejprve obrovské bloky kamene a poté výsledná díla z nich stvořená. Mohutné, těžké, avšak křehké sochy, na nichž umělec pracoval dlouhé měsíce, často i roky, musí bezpečně přepravit na místa určení.
Dobrý sochař je znalec svého materiálu – co do barvy, struktury, životnosti a místa výskytu. Schopní sochaři hledají ten správný blok kamene třeba i v Indii a pak z něj vytvoří kus mariánského sloupu pro Staroměstské náměstí v Praze.
Jaká chvíle je pro sochaře nejkrásnější?
Nejkrásnější chvíle při práci sochaře nastává podle mne tehdy, když se tolik potopím do práce, že zmizí svět kolem. Jen vidím své ruce, jak pracují. A vlastně vůbec nepřemýšlím. Kámen ve chvíli, kdy tvaruji obličej, ožívá. Oči se na mne dívají, podobné je to třeba s rukama, které v kameni vidím, a ty pak ožívají s každým úderem kladiva. Když se schyluje k tomu, že bych ťal do místa, kam bych neměl, začne mě brnět. Funguje to jako výstraha – tam už ne! Pokud přece jen zasáhnu někam, kde vím, že to může chybět… Celou noc z toho nespím.
Sochařství je asi hodně o odvaze. Příliš dlouhý tah se nedá umazat jako při malování…
Rozdíl sochařství od jiného výtvarného umění je v tom, že člověk si musí dopředu velmi dobře ujasnit, co vlastně chce – jaká je myšlenka, odhodlání a přesvědčení –, a to vše si musí v paměti udržet někdy i několik let. Navíc se po tuto dobu nesmí splést. Sochařství je totiž o tom, že všechno je napoprvé.
Aby se sochař uživil, musí mít odvahu s kamenem pracovat. S odvahou zacházet s kladivem a dlátem, s odvahou modelovat vytyčený tvar. Ten, kdo jen nesměle poťukává, nikdy se exaktně ke svému záměru nedostane. Navíc tito opatrní, kteří svou sochu jen tak lechtají, mají velký problém své dílo dokončit v reálném termínu.
Vybírá si sochař kámen, nebo kámen sochaře?
Kámen v lomu většinou vybírám s určitým záměrem. V hlavě nosím myšlenku a k ní hledám materiál. Jsou takoví, kteří se nechávají inspirovat kamenem a dotahují to, co v něm vidí. Já většinou pracuji obráceně. Ale někdy mne inspiruje i to, co od sochy odpadne při hrubém opracování bloku kamene. Jednou se tak od sochy odloupl kus s úžasnou mušlí – srdcovkou. To si pak uvědomím, jaký příběh má tento kámen už dávno za sebou.
Jste zakladatelem sochařského sympozia Cesta mramoru. Jaká je jeho hlavní myšlenka?
V roce 2003 se začal psát příběh sympozia Cesta mramoru. Vedle sebe tak jednou za dva roky jeden měsíc na břehu Berounky v Dobřichovicích pod zámkem pracují sochaři, kteří vylezou ze svých ateliérů. Během své práce na sochách, vytvářených ze sliveneckého mramoru, diskutují, setkávají se a vyprávějí příběhy. Hned při prvním ročníku, kdy jsem se sympozia účastnil nejen jako organizátor, ale i jako účinkující sochař, jsem na vlastní kůži pocítil, jak se také ovlivňují. Vedle mne pracoval pan sochař Koblasa, který má to fluidum projektovat se do ostatních. Měl jsem hodně práce s tím, abych zůstal sám sebou.
Sochu jsem nazval Příběh kamene. A dnes je osazena téměř na začátku sochořadí. Je tvořena dvěma díly jednoho bloku kamene, který byl už v lomu rozdělen na jednu větší a jednu menší část kvůli transportu. Každý kus kamene představuje jednu postavu, mezi nimiž je určitá, jiskřivá energie. Ta je vyjádřena klínovitou mezerou mezi nimi. Oba bloky jsou navíc obemknuty spirálou, jež je do nich vytesána a spojuje je. Líbí se mi, když vidím děti, jak mezi postavami probíhají. To pak příběh kamene ožívá. Mají tu odvahu proběhnout kamenem, na rozdíl od dospělých, kteří jsou svázáni konvencemi.
To, co lidi odrazuje od výtvarného umění, je v dnešní době abstrakce jeho nečitelnost…
Sympozium jsem zakládal nejen proto, že z Řevnic pocházel významný sochař a fajn člověk Jiří Seifert, ale také kvůli tomu, abych pootevřel uzavřený, často dost vyhraněný svět výtvarného umění a pomohl ho přiblížit ostatním lidem.
To, co nás může spojit v údolí Berounky, je kámen, po kterém šlapeme. Tento materiál se tady zrodil před 380 miliony lety. V minulosti v okolí bývalo a je mnoho lomů – v Srbsku, Suchomastech, ve Slivenci. Býval také v Karlíku, kde se lámal krásný černý mramor se zlatými žilkami. Řekl bych, že lidé zde o mramoru mnoho nevědí.
Také si myslím, že lidé a jejich povahy jsou ovlivněni kamenem, po kterém chodí. Třeba ti, kteří žijí na pískovci, materiálu v okolí Hořic, který se rozpadá v horizontu sta let, mají melancholickou povahu. Pokud si z pískovce člověk postaví stodolu, po padesáti letech už zažívá opotřebovanost kamene, a je dost možné, že ji za svého života ještě bude muset opravit.
Na rozdíl od Příbrami, kde si takovou stodolu postaví z místní žuly a nebudou muset zasahovat ani v dalších sto letech. Zdejší lidé jsou o poznání jadrnější. Lidé, kteří žijí na mramoru, jenž je sice tvrdý, ale leštitelný a má jiskru, umějí žít s elegancí, kterou si však nesmějí splést s pozlátkem. To je druhá věc. Každý člověk je nějaký a bylo by dobré, kdyby poznal kámen, po němž šlape.
V každém ročníku sympozia z kamene vykvétají květy. Každý je jiný. Ne každý se vám může líbit. Je to stejné, jako když přijdete na louku. Také se vám všechny kytky nemusí zamlouvat, dokonce jste na některé alergičtí, ale to je život. I tak může být na louce hezky a třeba si k některé kytce najdete svůj vztah. Přes kytku získáte vztah ke kameni a přes kámen ke kraji, kde žijete. Toto údolí je zvláštní tím, že pravý břeh Berounky – brdské kopce – je tvořen velmi tvrdým křemencem, levý břeh je vápencový a na několika místech přechází v mramor.
Sám pocházím z Řevnic, takže mám teď srovnání a někdy se musím smát – pokud se na sympoziu potká člověk z Řevnic s někým ze Srbska, většinou to mezi nimi názorově vře.
V současné době má sympozium za sebou čtvrtý ročník. Vypadá to, že se mezi Karlíkem a Dobřichovicemi zabydlelo…
Na počátku nemělo sympozium vůbec lehký start. Samozřejmě, že peníze věnované na umění mohou být použity k budování kanalizace. Setkávám se s tím, že lidé považují výtvarné umění za zbytečnost. Pokud se však povede to, že výtvarné umění bude přijato společně s chodníkem jako s něčím užitečným, pak se také sochaři setkají s obyčejnými lidmi, kteří chodník používají.
Na počátku také bylo těžké prosadit koncepci sympozia jako cestu, řadu soch. Nejprve vzešlo z výtvarných kruhů zamítavé stanovisko. Prosazovalo se usadit sochy volně po okolní krajině. S tím jsem však nesouhlasil.
Jak jsem už zmiňoval, socha je velmi zranitelná, křehká, potřebuje péči – snadno zarůstá kopřivami nebo je obětí sprejerů. Proto by se jednotlivě nedalo ohlídat, aby sochy byly i po čase v pořádku.
Teď před volbami jsem měl velkou radost – hned dvě z volebních stran v Dobřichovicích měly ve svém programu podporu Cesty mramoru. Podobně tomu bylo i v Karlíku. Byl jsem nadšen, že lidé myšlenku sympozia přijali.
S jakým kamenem pracujete nejraději?
Ve své volné tvorbě mám nejraději mramor. Při práci na zakázkách, kdy restauruji původní sochy nebo modeluji jejich kopie a musím vybrat podobný materiál, z něhož je originál, pracuji nejraději s božanovským pískovcem. Písková zrna jsou v jeho případě slepena křemičitým tmelem, takže má z našich pískovců nejdelší trvanlivost, uvádí se až tři sta let. Je nejodolnější vůči našemu podnebí.
Má ale velkou nevýhodu. Je nutné s ním pracovat s ochrannou rouškou nebo je ideální lehký vánek, který křemičité krystalky odnese. Pokud je sochař dýchá, zapíchají se do plic a nedají se vykašlat. Dříve byl také průměrný věk sochařů pětatřicet let.
V současné době dokončujete kopie svatého Ivana a Panny Marie pro obec Svatý Jan pod Skalou…
Ano, a je to velmi zajímavý příběh. Originál Panny Marie v padesátých letech srazil neopatrný traktorista, a protože se tato doba k sakrálním památkám chovala macešsky, ani se nedochovaly zbytky sochy. Kopii jsem vyhotovoval podle fotografií z Národního památkového ústavu. Také existují počítačové programy, které dokreslí tvar sochy, pokud mám nekvalitní fotografie, což se stává často. Podobný osud vlastně potkal i Ivana. Jeho sochu jsem si však v pylích přinesl domů a rok a půl jsem ji ve volných chvílích sestavoval jako 3D puzzle. Sehnal jsem také nějaké fotografie. Dnes jsou kopie obou soch prakticky hotové a připravené k odvozu.
(dlouhý výčet restaurovaných památek, ale také vlastní tvorbu najdete na www.petrvana.info)
Příběh mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí v Praze
Na konci třicetileté války táhla švédská vojska na Prahu. Některé části byly vypleněny, centrum Prahy se bránilo. Lidé se tehdy modlili k Panně Marii. Stal se zázrak. Roku 1648 byl podepsán vestfálský mír a švédská vojska odtáhla. Jako poděkování vystavěl sochař J. J. Bendl Panně Marii patnáct metrů vysoký sloup.
Ten vydržel do roku 1918, kdy byl neprávem nařčen jako symbol habsburské nadvlády a zfanatizovaným davem stržen. Ještě téhož roku začínají snahy o jeho obnovu, které byly přerušeny druhou světovou válkou. V roce 1990 vznikla Společnost pro obnovu mariánského sloupu a v roce 1997 podepsal Petr Váňa smlouvu na jeho zhotovení. Tento příběh se stále odvíjí. Šest metrů dlouhý blok pískovce pro samotný sloup byl přivezen z Indie, italský pískovec posloužil pro sokl a patku sloupu, z českého pískovce je vytvořena socha Panny Marie a schodiště s balustrádou. Pokračují práce na sanktuáři z mrákotínské žuly.
Ptala se a vyprávění zaznamenala Barbora Tesařová
Dokončovaná kopie svatého Ivana