Moderátorka a pěvkyně Martina Kociánová se mimo jiné ráda toulá. Její kroky už brzy zamíří do Letů, kde bude pravidelně moderovat besedy se zajímavými osobnostmi. A kdo zná její dosavadní rozhovory, které se většinou vyhýbají hlavnímu proudu, ví, že se máme na co těšit. Co nám prozradila ještě předtím, než se vydá k Berounce?
Narodila jste se v Havířově, žila v Ostravě, studovala v Opavě. Moravskoslezský kraj nedávno zasáhly ničivé povodně, z nichž se ještě nějakou dobu bude vzpamatovávat. Jak jste prožívala uplynulé dny?
Když o tom přemýšlím, je to celý vějíř pohledů. Nelze nabídnout odpověď jen z jednoho pírka. Přátelé mi posílali fotky svých vytopených sklepů, tedy osobní smutky. V Krnově jsou to archivy, podzemní prostory, přicházíme o historický odkaz širšího významu. Pak přijdu do lesa a tam je skoro sucho a na polích bazénky. A protože nejsem odborník na vodohospodářství, utíkám do dětství, kdy jsme měli úplně zkažené prázdniny, protože šest týdnů lilo a lilo a my jsme je trávili jen ve stodole u kamarádky Lenky, než nás rodiče vyhnali, protože jsme takzvaně „zdlachnili“ píci, že už by to ani koza nežrala. A nikde se kolem nás nevalily povodňové vlny, jen kamarádka Lenka dostala výprask, protože nás tam pustila… Něco je jinak.
Máte jako laik povědomí o tom, co by kraji v boji proti vodě pomohlo? Není to poprvé…
Víte, to je možná jeden z největších problémů současné doby, že se všichni vyjadřují ke všemu, aniž by k tomu měli sebemenší kompetence, znalosti. Před dvaceti lety jsem si myslela, že by bylo dobré vrátit paměť řekám, umožnit jim zase alespoň částečně meandrovat. Doufala jsem, že pomohou tůňky, mokřady, nezabetonovat města, aby voda odtékala i kočičími hlavami, i když ničí podpatky. Nejezdit na polích „tyranosaury“, které úplně utuží podorničí. Dnes? Nevím, zda to stačí. Možná by stálo za to poslechnout si vodohospodáře, inženýry, zemědělce a zkusit najít ty, co nejsou z korporátů, a zeptat se jich, jak se vrací vodě její původní život. A zda nakonec není jedním z řešení přehrada. Ano, ta hrozná nádrž, která změní ráz krajiny, některé živočichy vyhubí, ale zároveň má tu magickou schopnost zadržet vodu, když je jí moc, a udržet ji, když máme na jazyku úplně sucho. Ale já nevím. Budu o tom ráda diskutovat s odborníky a zvát si je do rádia, ale studovala jsem historii a hudbu, tak bych asi neměla stavět přehrady.
Jak silné je pro vás téma ochrany krajiny a planety vůbec?
Všichni v mém rodě byli hajní, lesáci. A to určovalo náš vztah k přírodě i volný čas. Nebavili jsme se teoreticky o žádném pěstování lesa ani o jeho ochraně, žili jsme to. Do lesa se chodilo zasypávat, nosili jsme seno do „jeslí“, v zimě sůl srnkám „na liz“ a my, děcka, jsme sbírali žaludy a bukvice, aby v zimě měly na přilepšenou. Ačkoliv bukvice jsme jim dost ujídali. (smích) K ochraně lesa patřilo to, že se musely čistit „odháňky“, aby se nesesouvaly cestičky, a spousta dalších věcí, které nás moc nebavily. Odměnou pak byly „srnčí hody“, hra na harmoniku a přiměřeně sprosté vtipy v partě myslivců. Ale to vše byla zábava a normální součást našich povinností, životů a radostí.
Vedete v tomto směru i syna Daniela?
Ano, přestože v Praze je to o něco těžší. Dědeček s babičkou ho v Beskydech tahali po horách. Mužovi rodiče ho zase spíše učili být technicky zručným. Hudba, divadlo, geografie, sport, cestování, to všechno dnes děti mají k dispozici a někdy je to zahltí. Dost dlouho ho bavil skaut, ale tam to „přepálili“. Nemůžete jít v deseti letech z vlčat do „velkých“, což znamená, že musíte ujít desítky kilometrů. A pak vás nechají v lese přes noc takzvaně „na partyzána“, tedy bez spacáku, karimatky, jen v tričku a kraťasech. To mělo opačný efekt. Jsem v tom docela drsoň a říkám si, že děti nejsou z cukru, ale nejsou všichni stejní. Rodiče mi vyprávěli, že takto často v lese přespali, ale byla jiná doba a nebylo to umělé. Nám ta přirozenost moc nejde. Buď jsme buchty a více o tom mluvíme, než děláme, nebo musíme podávat výkony hodné reprezentantů. Ale Danny to s námi vše absolvoval a to se nezapomíná.
Doprovází vás syn i při delším putování, jemuž holdujete s manželem?
Když byl mladší, tak samozřejmě rád. Máme chatičku 33 kilometrů od Prahy, a tak jsme Dandu učili, aby byl na ni schopen dojít sám, kdyby byla nouze… Pěkně po osmi kilometrech s odměnou na konci. Jezdí s námi na hory lyžovat, či spíše my s ním, ale naše historická putování ho moc nezajímají. A já se mu nedivím. Proč by měl ujít sto kilometrů k rodnému domku Františka Křižíka, aby se dozvěděl více o jeho obloukové lampě? To se nedá vynutit, a tak hledáme průsečíky našich zájmů. Nás s mužem to toulání baví, no není to štěstí?
Jaké cesty máte reálně v plánu a které jsou na seznamu přání?
Jsou cesty, které chceme absolvovat a nadělit našemu synovi, a ty se týkají spíše měst. A chceme je vidět s ním, jeho nezatíženýma očima. K osmnáctinám jsme na jarní prázdniny jeli na Floridu, vždycky si to přál. Byl to nesmyslně rychlý „výsadek“, náročný, ale moc důležitý. Teď je čas na naše města a také na města a země, jež jsou ještě bezpečné a brzy nebudou. Vždy jsme doufali, že ho vezmeme do naší milované Jižní Afriky, ale obáváme se, že ta doba už minula… Tušili jsme to, měli jsme si ji užít ještě více.
Vaší velkou láskou je i zpěv. Máte na něj čas?
V posledních letech jsem se vrhla především na práci v Rádiu Universum a na pořad Kupředu do minulosti a Proč?MK a další a další a hodně jsem vytěsnila hudbu. Naštěstí je vesmír moudřejší než já a seslal mi další hudební práci. Samozřejmě pořád cvičím, chodím na hodiny k Jarce Niederlové, na korepetice a učím se nové věci, do šuplíku. Je to návyk, jako když si jdete ráno zaběhat nebo děláte strečink. Ale bez této rutinní přípravy svalů by to nešlo. Nejde z ničeho nic uběhnout deset kilometrů, stejně jako nelze po dlouhé pauze zazpívat celý koncert. Člověk se musí připravovat stále. A zrovna teď mám za sebou dva koncerty, kdy jsem si uvědomila, jak moc mi chyběly. Že jsem novinář, ale občas si musím zazpívat Laudate Dominum a Stabat Mater, protože jinak bych uschla.
Jak jste se „našla“ v Rádiu Universum?
Dnes už je to projekt, firma, a já jsem nikdy firmu dělat neplánovala. Vznikla z nouze, z nemožnosti svobodně vysílat ve stávajících médiích. A najednou mi dělá radost. Zároveň je to ovšem dřina a neustálý stav „být ve střehu“. A kromě toho jsem si vymyslela, že budeme platformou pro další kolegy, kteří mají co říci, a tak u nás kromě „vlajkové lodi“ pořadu Kupředu do minulosti dáváme prostor Ládíkovi Větvičkovi, Ivanu Hoffmanovi, Markétě Šichtařové, Danielovi Sterzikovi… Zkrátka už je to místo, kde se můžete dozvědět mnohé. Ale tím více musím zpívat. Je to očistné.
V životě jste prošla hned několika výzvami. Jaký byl váš největší krok do neznáma?
Mohu vám vyprávět o změnách práce, šéfů, dokonce i změnách režimů. Ale ještě nikdy jsem si nemusela s naprostou pokorou připustit, že těch výzev a kroků je tolik. Vždy jsem byla dříč, a tak jsem byla zvyklá, že mám věci více méně pod kontrolou. A najednou jsem zjistila, že se vše tak valí, že vlastně nemáme pod kontrolou nic, bydlení, práci, zdraví, lidi, a to prý je čas před skutečným růstem. Takže bacha, až mě uvidíte. Možná už budu osvícená. Anebo taky ne. (smích)
Mám vás za zvídavého a empatického člověka. Co vám v dnešní době dělá radost a nad čím vám naopak zůstává rozum stát?
Říkáte, že mě považujete za zvídavého a empatického člověka… Tak to je přesně to, co vám v současné době může způsobovat největší bolest.
Na jaký rozhovor se vždy vyloženě těšíte?
Na ten příští…
Jaká témata vás aktuálně nejvíce zajímají?
Ta, která budou zajímat i mého syna, protože ovlivní jeho život. Poprvé v historii je pravděpodobné, že se děti budou mít hůře, než se měli jejich rodiče. A mně z toho není dobře po těle ani na duchu.
Říká se, že důsledná příprava dělá devadesát procent kvalitního rozhovoru…
Když jsem učila na střední a vysoké škole budoucí novináře, vždy došlo na otázku, v čem je ten grif, že udělám rozhovor naprosto s každým? A já jsem jim vždy odpověděla: „To si tak den dva děláte rešerše, pak je dva dny čtete a bedlivě se snažíte vyhnout otázkám, které už padly. Pokud byly zajímavé, hledejte, jak je rozvinout.“ Nikdy se to dětem nezdálo jako dobrý grif. Měly pocit, že si nějaký fígl nechávám pro sebe. Nevím o něm. Musíte mít ke každému hostovi úctu, i k tomu, s nímž nesouhlasíte. Ale kromě drilu asi musíte mít i jistý talent, příjemný hlas. To vše jsou věci utvářející osobnost profesionála. Pracuji dlouho, něco jsem se naučila a tvářit se zbytečně skromně by bylo nevděčné. A myslet si, že umím vše, by zase bylo naduté.
V čem budou jedinečná setkání, která chystáte u Berounky?
Budou přesně taková, jak jsem popsala před chvílí. Setkání lidí, kteří chtějí něco říci, něco umějí, něco se dozvěděli, a ti obzvláště výjimeční jsou dokonce schopni diskutovat i s těmi, kteří s nimi nesouhlasí. Ale hlavně je důležité se setkávat. Je to podtitul některých mých pořadů: Je čas spolu mluvit. A myslím, že se to umění diskuse a vzájemného naslouchání musíme stále a znovu učit. Člověk by řekl „taková blbost, beseda“ a ona je možná důležitější než vysoká škola. A někdy je čas se třeba jen tak bavit a smát se. Jsou to moc důležité disciplíny.
Kdo je Martina Kociánová
- Televizní a rozhlasová moderátorka, mezzosopranistka.
- Vystudovala obor historie a muzeologie na Slezské univerzitě v Opavě a ostravskou Lidovou konzervatoř.
- Pracovala v České televizi, TV Nova, TV Prima i v Českém rozhlase.
- Účinkovala v operních domech a koncertovala na domácích i světových pódiích.
- V roce 2018 spoluzaložila Rádio Universum.
- Získala Cenu Gustava Mahlera za činnost v oblasti umění i Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku za audio cyklus Kupředu do minulosti.