Jiří Jiroušek: Při focení myslím na nouzové přistání

Létá nad našimi hlavami a pořizuje úchvatné snímky, na něž se nemůžeme vynadívat. Ať už jde o kraj kolem Berounky nebo vzdálenější místa, kam vás doslova přenese.

Kdy se ve vás probudila vášeň k létání?
Táta a strýc občas udělali létající model. Od základní školy jsem také stavěl modýlky, chodil jsem je pouštět na louku pod Svatou Horou. Ale chtěl jsem se vznést sám, zažít ten ladný pohyb vzduchem, zjistit, co vidí ptáci. Fascinovalo mě bezmotorové létání. Zároveň jsem byl hůře organizovatelný, nechtěl jsem do Aeroklubu. Když jsem v roce 1993 na vlastní oči viděl létající hadr (paragliding), učaroval mi. Nepotřeboval zázemí a pomocníky ke vzlétnutí. Hned jsem zkoumal, kde bych získal pilotní zkoušky. O prázdninách 1994 jsem si je udělal na Rané u Loun, od té doby létám.

Na co „tam nahoře“ myslíte?
Nejčastěji na místo pro případné nouzové přistání. (smích) Celý let je vlastně hledání použitelné přistávačky. Co kdyby. Naše létání je relativně jednoduché, má však svá úskalí.

A pak přemýšlím o fotografii, co zajímavého bych ulovil. Myšlenky mi přecházejí mezi pilotováním a snímkem, více se však soustředím na pilotování. Kontroluji počasí, předpisy. Fotku mám dost zarytou pod kůží, fotím spíše automaticky. Nemyslím na přízemní věci, to je výhoda létání! Nahoře na to nemám čas.

Jak byste úplnému lajkovi představil takzvaný hadr, na kterém létáte?
Dělám paragliding a motorový paragliding. Oboje má stejný hadr nad hlavou, tím myslím padák, hadrové křídlo. Visíte na šňůrkách v sedačce, u motorové varianty máte za zády řvoucí motor s vrtulí. Samotný motor je podobný benzinovému v sekačce na trávu. U bezmotorové varianty musíte startovat z kopce a hledáte vzestupné proudy. V případě motorové vás nahoru tlačí vrtule. Lze odstartovat i z roviny. Fotím z motorového paraglidu, jinak bych nedokázal udělat například ranní či zimní fotky. Hadr (paragliding) je svoboda. Jednoduchá a celkem dostupná svoboda létání. Netřeba letiště, hangáru, asistentů na vzlet. Zkusil jsem větroně i ultralighty, mají své velké kouzlo, ale jiné. Nefouká vám vítr do tváře, startujete většinou ze stejného místa. Já si výbavu převážím v autě, létám po celé ČR i v zahraničí. Rychlostí 40 až 50 km/h. Jako na mopedu. Na focení ideální. Nevýhodou je velká náchylnost na počasí, hluk motoru za hlavou. Plusem i minusem je sportovní stránka takového létání. Je třeba to fyzicky „dát“.

Každý fotograf nějak začíná. Vzpomínáte si na své vůbec první snímky?
U nás  v rodině se fotilo vždy, fotoaparát byl a je naším záznamníkem. Nepamatuji si, kdy jsem poprvé stiskl spoušť. Systematicky jsem začal fotografovat kinofilmovým přístrojem spolužáky na střední škole. Pár týdnů po maturitě jsem udělal pilotní zkoušky, tím začala má letecká fotografie. Ale bál jsem brát s sebou nahoru dražší věci. Fotil jsem málo a rozmazaně. Trvalo několik let, než jsem získal jistotu a zvládl jsem ostré snímky ve výšce. Některé staré fotky pořád mám. Jsou na nich hlavně moje nohy a rozmazané pozadí. (smích)

Podle čeho si vybíráte lokalitu?
Roky jsem létal a fotil víceméně náhodně. Nejdříve kolem mé rodné Příbrami. Postupně jsem se odvažoval dál a výš. Tím myslím do hor. Na Šumavu, do Krkonoš, na Moravu. Jsem horský typ, kopce mě lákají. Byl jsem vodák, takže jsem si chtěl prohlédnout řeky, které jsem dříve splouval. Poslední roky létám a fotím systematicky podle mapy. Snažím se postupně vykrývat má bílá místa na mapě ČR. Bydlím u Dobříše, nejčastěji se vznáším nad Vltavou, Brdy, Berounkou a Českým krasem. Jsou to úžasně rozmanité oblasti. Ze země i vzduchu. Čím více je poznávám, tím je mám raději.

Říkám si, že strach nemá nahoře své místo… Nebo se pletu? V jaké výšce fotíte? 

To záleží na krajině a na co se zrovna v hledáčku fotoaparátu zaměřuji. Jestli na celky, nebo detaily. Celkově myslím například na panorama, to většinou visím 300 až 600 metrů nad zemí, u detailů jsem níže, tak 50 až 200 metrů. Při přelétávání složitějšího terénu (velký les, voda) se od země vzdaluji, abych měl čas na bezpečné přistání v případně nějakého problému. Někdy si zalétnu kilometr nad zem. Abych se pořádně rozhlédl, okusil výšku, trénoval. Maximální výška je daná předpisy. Bojím se často. Ne však vždy. Horkých chvilek jsem zažil dost, skoro každý rok si užiji nouzové přistání. Někdy došel benzin, jindy se počasí zhoršilo a já raději přistál či mě uzemnila technická závada. Občas jde o dramatické chvilky.

Vracíte se na stejná místa, třeba v jiném ročním období a podobně?
Zajímá mě, jak se stejné místo mění v průběhu roku i let. Proto se vracím. Lépe tak poznávám naši krajinu, naši zemi. A z různých úhlů. Když se někam mnohokrát vrátím, mám pocit, že se mi zostřuje vidění. Už nekoukám jen na prvky výrazné na první pohled (například na hrad), ale mnohem více si všímám detailů, jednotlivých stromů, skal, barev země.

Fotografujete i na zemi?
Ano, ale jen momentky z výletů, nic na ukazování mimo rodinu. Dost jsem dělal i na zakázku, například přehlídky, ale teď se raději soustředím na leteckou fotografii. Nechci se zasypat snímky ze všech oborů. Dneska není problém fotky pořídit, problém je se v nich neztratit.

Jde o radost, nebo vás focení uživí?
Je to koníček, moje vášeň. Živí mě počítače, jsem správce IT. Uživit se leteckou fotografií v ČR lze jen focením obcí. Na zakázku. A to je velmi svazující, létá se například od konce května do září. Ne ráno, ne večer. Já si fotím cokoliv a kdykoliv. Bez této svobody by nebeské fotografie nemohly vzniknout.

Jaké lety se vám vryly pod kůži?
Takové, při nichž vyfotografuji na první pohled mně dost známé místo. Okoukané. A já na něm objevím něco nového. Například zvláštní grafický motiv, určitou poetiku. A také si pamatuji drsné lety.

To jsou ty s nouzovým přistáním?
Ne vždy, k nouzovému přistání nejčastěji přistoupím, když mi dojde benzin. Většinou jsem připraven a celkem bezpečně dokloužu na louku či pole. Pak se musím dostat pro auto, to si pak pamatuji, bývá to delší výlet. Nouzově se nepřistává na zastávce autobusu či vlaku. Drsnější let je o turbulencích a neplánovaných změnách počasí. Nejlépe v kombinaci s horami a hodně zalesněným či jinak pro nouzové přistání nepoužitelným územím.

Na co se vás ptávají lidé, kteří třeba přijdou na vaši výstavu?
Jestli  je mi nahoře zima. Ano, skoro pořád mrznu. I v červnu jsem létal v zimní bundě a oteplovácích. Rána jsou chladná. Pak se ptají na veselé příhody. Občas vyprávím, jak mi bylo při létání nevolno. A co s tím.

Inu, a co s tím?
Přistát a rozdýchat nevolnost na zemi je nereálné. Musíte letět dál. Máte tři možnosti. Jak to hezky říct? Můžete „to hodit“ za bundu, vlevo nebo vpravo. Výsledek je stejný. Pokusy s vykloněním a odstředivou silou dopadají identicky.Vždycky se ohodíte. Získáte rychle usychající pleťovou masku. (smích). Důvodem je silný vítr generovaný letem rychlostí kolem 50 km/h (cca 13 m/s). Vítr rozpráší přebytky na obličej, bundu, na paramotor za vámi. S novou fasádou pokračujete v letu v již lepší náladě. Dokud vám zase není hůře. Doma se vyperete a vydrhnete.

Jste v České republice nebo v zahraničí v kontaktu se stejnými nadšenci?
Mám pár kamarádů, kteří nahoře hodně fotí. Nevím však o nikom, kdo by se tomu systematicky a dlouho věnoval. U nás je nemnoho profesionálů, fotografují léta, dobře, ale mají zúžený výběr komerčně využitelných motivů. Obce, hrady, zámky, rozhledny. Já fotím například i kopky hnoje. Opakovaně. Často. Celoročně. S letci se hodně bavíme přes internet. Předáváme si zkušenosti s terény, letišti, věštíme počasí. S pár piloty se vídám. A několik zahraničních také znám a setkali jsme se i naživo.

Požádal vás někdo, abyste ho zasvětil do „řemesla“?
Do létání či do focení? Občas se někdo zeptá. Přímo letět se mnou nejde, mám jednomístné létající zařízení. Když chce někdo letět vedle mě, moc to nefunguje. Startuji často za východu slunce, to znamená vstávání třeba ve tři hodiny. Dělám dost dlouhé trasy naplánované na focení. Mám jiná měřítka, potřebuji místo nejen vidět, ale také chytit zajímavé světlo. Úhel a směr. Letci bez fotoaparátu to mají jinak. A fotografové bez vlastních křídel řeší jiné výhledy.

Každý má svůj sen. Jaký je ten váš?
Chci přežít, dál zkoumat naši zemi z pohledu ptáka a vyplňovat bílá místa na mé letecké mapě ČR. Budu rád, když moje fotografie přispějí k úctě k přírodě a k nadhledu lidí.

Jiří Jiroušek (48) 

  • Létá a fotí od roku 1994, většinou na motorovém paraglidu, tzv. hadru.
  • Nahoru vynáší plnoformátovou digitální zrcadlovku.
  • Kromě České republiky vystavuje například v Polsku, Německu, Rakousku, Itálii, ve Francii.
  • Jeho letecké fotografie zdobí desítky knih a časopisů, vydal čtyři autorské publikace: Nebeské pohledy na Český kras, Nebeské pohledy na Třeboňsko, Nebeské Česko a Nebeské pohledy na Středočeský kraj.
  • Pořádá také přednášky, podívejte se na web nebeske.cz.