Tvrdí v našem rozhovoru spisovatel a novinář Pavel Kosatík.Získal jste prestižní ocenění jako spisovatel literatury faktu, letos se přidalo další velké ocenění vaší novinářské práce. Při našem posledním rozhovoru jsem se ptala, jestli jste rád tím, čím jste. Teď navazuji – jste raději novinářem, nebo spisovatelem?
Mě oboje baví stejně. Na pohled se to zdá tvrdší v novinách: jste tam pod tlakem uzávěrky, máte málo místa a musíte myslet na spoustu technických věcí, které jako autor knížky řešit nemusíte. Práci spisovatele si lidi někdy představují jako pohodičku nad kafem, kdy člověka buď něco napadne, nebo ne, a když ne, tak se nic neděje. Je to trochu jinak. Každopádně mě ale baví přepřahat mezi oběma způsoby myšlení a jsem vděčný za to, že mně osud umožnil to takhle dělat. Když mně nejde psaní knížky, což se děje třikrát denně, upustím páru tím, že napíšu kus seriálu pro Respekt a obráceně.
Při psaní životopisných knih se zaměřujete na velmi zajímavé osobnosti (často pronásledované režimy, státotvůrce – Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Jaroslav Preiss, Jan Masaryk), ale i na méně známé postavy v novodobých českých dějinách, viz manželky prezidentů. Jak se liší v těchto případech přípravná fáze, kdy shromažďujete materiál pro knihu, nebo její část? Se kterou osobností jste měl asi „nejvíce práce“?
Záleží na tom, jestli jde o žijící lidi a je-li možné mluvit s nimi, jejich přáteli a podobně, anebo jestli je člověk odkázaný jenom na archivy a jiné papíry. To první má kouzlo živého rozhovoru, to druhé se zdá spolehlivější, protože papír vám neuhne. Když vznikne spor, doložíte, že jste si nic nevymyslela.
Psát o živých lidech je vždycky trochu riskantní, protože já nezapisuju, co druhý povídá, a nebuduju něčí lichotivý obraz, ale píšu, v čem sám vidím smysl. Dotyčný ale může ten smysl vidět jinde a pak si buď porozumíme, nebo ne. Já se vždycky snažím svým „objektům“ vysvětlit, že se jim vyplatí to se mnou risknout, i když to nakonec napíšu jinak, než jak se oni vidí. Že nikdy nepůjdu osobně proti nim a že se jim tím třeba otevře nějaký pohled na sebe sama, na který nebyli zvyklí.
Nejvíc práce mám momentálně nikoli s nějakou konkrétní osobností, ale s českými kulturními dějinami 20. století, které dávám dohromady od roku 2004 jako součást Velkých dějin zemí kultury české z nakladatelství Paseka. Mají to být dva tlusté díly o sedmi stech stranách, a když si vezmete, že tam má být jakoby všechno od Šaldy až po Knížáka a že to má být nové a zajímavé, tak je tam opravdu co řešit.
Tématicky se Velké dějiny zemí kultury české dost liší od vašich dosavadních knížek, které byly více méně životopisné, kde se prolínala spíš politika a psychologie. Znamená to, že začínáte psát trochu jiný druh literatury, nebo to byla pouze „exkurze“?
Mě čím dál míň zajímá politika a čím dál víc mě baví kultura, ale tím nemyslím jenom obrazy, architekturu, hudbu a tak dál, ale „kulturu v širším smyslu“, to, co se svým životem uděláme, aby za něco stál, na čem nám záleží, čemu věříme a z čeho neuhneme atd. V tom ty mé kulturní dějiny budou možná trochu zvláštní. Podívejte, ona je to strašná drzost psát takovou knížku jenom z jedné hlavy. Obyčejně se to dělá tak, že člověk, který se zabývá celý život sochařstvím, napíše padesát stran o sochařství, expert na tanec napíše balet a z takových kapitol se to pak celé poskládá a lidé tomu věří, protože to napsali ti experti.
Ode mě by bylo bláhové, kdybych imitoval celoživotní snažení specialistů, ale když je načtu a všechny dohromady nějak promyslím, začnou mi z toho lézt úplně jiné souvislosti než ty speciální. Opravdu z toho pak vystupuje, co se to s touhle zemí těch posledních sto let dělo, proč zde bylo tak málo odvahy atd., a co je důležité, leze to ven bez moralizování, ten materiál mluví sám. To mně přijde důležité.
Při objemu materiálu sebraném při přípravě této knihy si říkám, že asi jsme velmi kulturní národ? Myslíte si to jako autor také?
Ano, myslím si to také, ale je lepší, když to říká zvenku někdo jinej. I Němci za války si o sobě mysleli, že jsou kulturní, a nebylo to zevnitř trefeno.
Celkem pravidelně vystupujete v Českém rozhlasu jako „jaktovidič“, tedy v pořadu s názvem Jak to vidí… Jak se díváte na současnou politickou situaci Poberouní před komunálními a senátními volbami?
Mě tady život baví mimo jiné proto, že zde žije hodně podnikavých lidí, kteří si zvykli nést odpovědnost za sebe i za druhé a nejdou světem s nastavenou dlaní. Vždycky mě těšilo, když povolební „mapy“ tady nebyly oranžové tak jako jinde. Věřím, že Poberouní zůstane svou většinou dál napravo, těšilo by mě ale, kdyby do politiky nastoupilo co nejvíc nových lidí, mladých, neokoukaných, kteří budou víc dávat najevo, že jim na lidech tady doopravdy záleží.
Děkuji mnohokrát za rozhovor! A přeji nám, abychom si mohli české kulturní dějiny od Pavla Kosatíka co nejdříve prolistovat a třeba i koupit. (bt)