V předjarním únorovém tipu na výlet ke krteňskému kostelíku sv. Jana a Pavla jsme se dozvěděli, že podle pověsti jde o původně pohanské božiště na návrší nad Dalejským potokem.
Údajně bylo spojeno několik kilometrů dlouhou podzemní chodbou s neméně krásnou a záhadnou svatyní zasvěcenou Stětí sv. Jana Křtitele v Ořechu. Tajemná chodba dosud nalezena nebyla, ale přesto se pojďme alespoň s Dalejským potokem vydat za dalšími záhadami této pověstmi protkané krajiny na západě pražské kotliny.
Ořech, nebo oř?
Ořech patří se svým souputníkem – obcí Zbuzany – k velmi starým osadám, kde tisíciletá tradice prosycuje nejstarší zachovalá zákoutí těchto později zbohatlých zemědělských usedlostí v zázemí rozrůstající se Prahy. Zajímavý je i jeho název: přestože ořechy patřily v pohanských kultech k uctívaným a věšteckým magickým plodům,Ořechu dal jméno ještě slavnější symbol, a to kůň, oř, ořek… Ano, kůň, a ne ledajaký, šlo o věšteckého bělouše, který podle pověstí stál u zrodu obce. Traduje se, že noví příchozí, se stády dobytka a koní, nesoucí své bůžky a hledající nejvhodnější místa k osídlení, se prý na křižovatce pradávných cest – někde u dnešního Slivence – rozhodovali, kudy dál. Dávná zkušenost učila, že kam si lehne dobytek nebo kůň, tam je vhodné stavět obydlí. Rozhodování tedy nechali posvátnému koni, byť poněkud krutým způsobem. Obřadním nožem jej zranili do slabin a sledovali jeho krvavou stopu. Kůň došel až na kamennou skalku nad prameništěm v dnešním centru obce Ořech a tam skonal.
Tak se toto místo stalo posvátným a bylo zde vybudováno božiště, údajné osmiramenné sloupové obětiště. Později vystavěný románský kostelík ctil tuto pohanskou tradici zbudováním osmihranného kamenného sloupu uprostřed chrámové lodi, pod nímž údajně byly pohřbeny kosti věšteckého bělouše. Koneckonců, oř prý složil své kosti také v základech další „koňské“ svatyně, nedaleké mohyly zvané Homole s kostelíkem sv. Jiří v Dušníkách u Rudné, což je coby kamenem dohodil. Podle Kosmy zde byl v roce 1179 po slavné bitvě u Loděnice pohřben hrdina z družiny knížete Soběslava II. Bohatýr v plné zbroji, sedící na svém bělouši, byl zasypán hlínou, přinášenou jeho spolubojovníky v helmicích. Při opravách zdejšího kostelíku sv. Jiří, který byl v počátcích křesťanství postaven na vrcholu Homole, snad aby se tak jako jinde setřely stopy pohanství, byla pod jeho kamenným prahem nalezena koňská lebka. Také nedaleké Neumětely s pověstí o hrdinném Šemíkovi nebo báje o zlatém koni a vzniku názvu obce Koněprusy podle prusých, tedy bílých koní, chovaných v posvátné ohradě u pohanské svatyně, poukazují na keltské tradice.
Ukamenovaní milenci
Vraťme se ale k ještě dávnější historii budoucí obce Ořech. Archeologické nálezy v samém jejím středu dokázaly nepřetržité osídlení strategicky i hospodářsky výhodné krajiny v pramenné oblasti řeporyjské pánvičky. Byly zde nalezeny první nástroje lidí, od pravěku po dobu bronzovou, i stopy osídlení halštatského typu, zejména z období knovízské a štítarské kultury. Jeho nálezy jsou především rozsahem a produkcí železářských pecí velmi zajímavé i v evropském kontextu. Ještě hlouběji než kosti bělouše pod románským sloupem se skrývá zřejmě tragický příběh neolitických milenců. Novodobá výstavba dálničního okruhu v blízkosti Ořechu mu dodala hmotné důkazy ve zhruba stovce nalezišť.
V takzvaném objektu 75 byla odkryta kostra mladé, asi osmnáctileté dívky, ležící v pokrčené poloze na boku. Hrob byl vybaven jen skrovnými obětinami: knoflíkem, snad zbytkem z oděvu, a nádobkou s milodary. Pozoruhodné však bylo, že vše svědčilo o ukamenování neznámé mladé ženy. Kostra totiž ležela pod čtyřmi velkými vápencovými kameny, celkové množství kamenů v zásypu a na kostře je odhadováno na 220 kg. Podobný „hrob“ byl odkryt i na objektu 84, kde pravděpodobně šlo o ukamenování dospívajícího mladíka. Taková smrt byla zřejmě ortelem komunity proti morálním prohřeškům, pokud by šlo o násilí, byl by zvolen jiný typ veřejné popravy, ta bývala jako trest poměrně častá.
Koňský kult
Stoupáme ke kostelíku svahem, kde byly tyto nálezy zachyceny, k malé nádržce pod kostelem, odkud vytéká bezejmenná stružka, směřující k nedalekému Dalejskému potoku. Architektonicky zajímavá fara i sám kostelík, přestavěný z původní románské podoby k barokizující bohatosti, jako by nám svým kamenným sloupem podpírajícím klenbu naznačoval, jak je dávná minulost nedělitelně propojen s naší přítomností. Kruh původně „koňských“ božišť na západním okraji pražské kotliny, který pokračuje dalšími již křesťanskými svatyněmi, obvykle s patrociniem světců sedících na koni: sv. Jiřím, sv. Martinem či dokonce sv. Václavem, se pomalu uzavírá.
Ani v moderní době není západně od Prahy tato symbolika opomíjena – homolemi či hroby, pod nimiž by měly být pohřbeni koně, koňskými prameny a kameny. To vše v předpolí hlavního města, kam přitéká Berounka, „patronka“ koňského kultu. Na svém počátku se před Tachovem ve Světcích honosí největší a nejkrásnější koňskou jízdárnou ve střední Evropě. Postavil ji kníže Alfréd I. Windischgrätz na místech opředených pověstmi o zázračném léčení koní. Na konci své pouti Berounka obtéká naši největší a nejslavnější koňskou dostihovou dráhu v Chuchli.
Text a foto Marie Holečková volně podle připravované knihy Otomara Dvořáka a Marie
Holečkové Tajemná a léčivá místa mezi Prahou a Plzní
