Nejslavnější rallye na světě letos odjela 44. ročník. Z Poberouní na ni vyrazil také Petr Fiala (56) se synem Tomášem (29). Velký sen si plnili v Land Roveru ze 60. let.
Kde vznikla první myšlenka na Rallye Dakar? Jak se skládaly jednotlivé posádky?
Od prvních ročníků rallye Paříž–Dakar v době, kdy jsem byl kluk, postupně uzrával sen zúčastnit se tohoto podniku. Postupem let se mi tento sen vzdaloval, důvodem byl hlavně rozpočet na ostrý závod pohybující se v obrovských rozměrech. Vše se změnilo počátkem roku 2021, kdy se jel první, takový pilotní, ročník Dakar Classic s účastí jen 27 aut. Ten je organizován pro vozy do roku výroby 2000, jako rallye pravidelnosti, tedy měření a dodržování určených průměrných rychlostí na danou vzdálenost. Rallye se jede vedle ostrého závodu Dakar, takže atmosféra a prožitky se pohybují na úrovni snů.
Jsem velkým milovníkem klasických aut, zejména 60. léta mě okouzlila. Velmi často s vozy jezdíme různé veteránské rallye, a tak bylo rychle rozhodnuto. Dakar Classic je jako stvořený pro naši účast. Krátce po skončení Dakaru 2021 jsme začali shromažďovat informace o příštím ročníku, technických předpisech a brzy se rozhodli pro vůz Land Rover Series 2 z roku 1960. Kamarádi ze světa veteránů se také rychle připojili a vytvořili jsme tým tří stejných vozidel.
Co do týmu přinesl dakarský matador Dušan Randýsek?
Dušan je dlouholetý kamarád a milovník Dakaru i veteránů, stejná krevní skupina. Působil jako náš kouč, předával řadu cenných poznatků a zkušeností, které jsme rádi využili při přípravách. Vytvořil posádku se svým právě plnoletým synem Františkem, stejně jako mě také navigoval můj syn Tomáš. Třetí posádku tvořili bratři Albert a Štěpán Pancovi, také ostřílení účastníci veteránských rallye.
Dakarská soutěž má svá specifika. Na co jste se museli speciálně připravovat? Kolik času jste trávili v garáži?
Závodíme přes 20 let, nejen s veterány, ale také na okruzích, kde jsme se synem absolvovali několik vytrvalostních závodů 12 i 24 hodin. Dakar Classic je ale o vytrvalosti. Auta musí ujet v terénu, mnohdy velmi drsném, přes 7 tisíc km ve 12 etapách v délce od 500 do 750 km denně. Navíc posádky zažijí přes den vedro až 30 stupňů, ale v noci bývá i kolem nuly. Spaní ve stanu, neustále všudypřítomný písek a prach a různé menší i větší technické problémy postupně vyčerpávají energii posádek.
Náš „Vintage Racing Team“ se rozhodl jet bez asistence, bez mechaniků, takže o to zajímavější příhody jsme zažívali a museli řešit. Zcela zásadní byla příprava vozů, všechny prošly důkladnou repasí všech částí, snažili jsme se nic nepodcenit. Naší výhodou bylo, že se zabýváme renovacemi veteránů, takže vůz jsme si připravili sami s odbornou pomocí členů Land Rover klubu v Praze. Po půl roce příprav bylo hotovo. Připravili jsme se snad na všechno.
Potřebovaly stroje nějaké úpravy? Čím je specifická kategorie Dakar Classic?
Všechny tři stroje jsou stejné modely Land Rover Series 2 z let výroby 1960–1964. Kromě přídavného chladiče oleje jsme náš Land Rover repasovali do naprosto původního originálního stavu. Vozy disponují obrovskou výdrží a odolností v terénu, což se nám velmi vyplatilo. Nevýhodou je slabý výkon (65 koní) na 2 tuny váhy, to se negativně projevovalo zejména při průjezdu hlubších písků a dun. Navíc jsme s sebou pro jistotu vezli mnoho náhradních dílů a nářadí, protože asistence z důvodů limitovaného rozpočtu vypravena nebyla.
Podmínkou účasti vozů na Dakar Classic je kromě stáří 22 let také sportovní bezpečnostní výbava, jako je ochranný rám, závodní sedačky, pásy, hasicí systém. Vše homologované dle příslušných norem.
Jaké byly první dojmy, když jste dorazili na místo? Překvapilo vás něco?
Dá se říci, že nás od počátku čekaly samé krásné zážitky. Už na letišti jsme se setkali s ostatním českými účastníky, speciálně vypraveným charterem nás letělo celkem 200. Po příletu do Jeddahu jsme spěchali do přístavu vyzvednout naše vozy. Vše klapalo perfektně, včetně administrativních a technických přejímek.
Jejich napínavým završením byl PCR test na covid. Všichni jsme si pak oddechli a moc se těšili na start.
Překvapením bylo, že ze 157 zúčastněných vozidel jen naše 3 vozy byly ze 60. let, další 4 z let 70. a drtivá většina z 90. let. To nás velmi hendikepovalo zejména v rychlostech v terénu. Nebyli jsme schopni jich dosahovat. Tušili jsme, že s našimi parametry to žádné závodění nebude, přesto nás stanovené průměry svou vysokou rychlostí zaskočily.
Průběh celé soutěže by vystačil na mnoho stran… Můžete jen shrnout, jak se vám vedlo? Řešili jste nějaké problémy?
Na Silvestra jsme se přesunuli 850 km na sever do města Hail. Další den jsme odstartovali a následoval kolotoč neskutečně krásných etap. Od širokých nedozírných rovných plání po kamenité přejezdy průsmyků až po vyschlá písčitá řečiště a jako zlatý hřeb přejezd dun. I když trasa ostrého závodu vedla obtížnějším terénem, měli jsme pocit, že pro naše auta je to maximum. Až do volného dne v polovině soutěže jsme jeli bez jakýchkoliv problémů, auto fungovalo perfektně, i když dostávalo pořádně zabrat. Ve druhé části závodu jsme se pohybovali jižněji ve větším teple a začala se projevovat nepříjemná „závada“ pěnění benzinu. Benzinová pumpa tak nasávala směs vzduchu a benzinu, což karburátoru nestačilo, a tak fungoval jen v nízkých otáčkách. Trochu jsme se s tím trápili a až následně zjistili, že místní nekvalitní benzin má tyto vlastnosti. Nakonec jsme koupili přídavnou elektrickou pumpu a problém byl vyřešen. Pak náš Land Rover už zase frčel bez zaváhání. Mezi nejhezčí chvíle patřil průjezd dunovým polem, byl naší premiérou, kterou jsme zvládli bez zapadnutí.
Vůz bratrů Pancových připravil posádce nejednu těžkou chvilku. Kromě zpěněného benzinu jim několikrát praskla pružina ventilu, následoval odtah do bivaku a opakovaná oprava stejné závady.
Dá se styl jízdy v dunách natrénovat v „domácím“ prostředí?
Bohužel nedá. Náš trénink offroadových schopností aut se smrskl na vojenský prostor u Bělé pod Bezdězem, kde je sice písku hodně, ale jeho vlhkost umožňuje poměrně snadno projet všechny situace. Písek v du
nách je úplně jiný, od jemného světlého čerstvě nafoukaného až po relativně pevný tmavší písek, který stopu auta docela pěkně drží. Prostupnost našich Land Roverů terénem je mimořádná, jedou sice pomalu, ale pořád.
Jak se lišila očekávání z dakarského závodění od průběhu?
Skutečnost jednoznačně předčila očekávání. Denní porce kilometrů tolik dní za sebou je něco neskutečného a v celkové atmosféře závodu umožní naprosto mimořádné prožitky, které nelze jinde získat. Jen jeden fakt nás mrzel, nemohli jsme kvůli slabému výkonu aut dosahovat předepsané průměrné rychlosti, a tudíž „závodit“.
Byli jste v kontaktu s dalšími Čechy? S kým a jak moc?
Ano, v podstatě se všemi z classic závodu, hlavně s Olí Roučkovou jsme se potkávali často. S ostatními jsme se moc neviděli. Přijížděli jsme večer a po večeři a přípravě auta na další den už moc času nezbývalo. Mile mě překvapila soudržnost českých týmů i nabídky různé technické pomoci, kdyby bylo potřeba.
Na počátku rallye přišla smutná zpráva o smrti Karla Lopraise, na konci rallye zahynul šéfmechanik týmu, který patřil do vaší kategorie. Jak jste vnímali tyto zprávy?
Smrt Karla Lopraise všechny zasáhla. Překvapením byla účast v podstatě všech účastníků na projevech soustrasti a úcty k tak velké osobnosti Dakaru. Úmrtí mechanika v samém závěru soutěže způsobené civilní dopravní nehodou také všemi otřáslo. Na vině zřejmě byla jeho únava a vyčerpání z celé soutěže, což je bohužel častá příčina nehod v historii této rallye.
Klapala vaše spolupráce se synem? Neměli jste za celou dobu „ponorku“?
Spolupráce klapala perfektně. Jsme za léta závodění sehraní a také v této dlouhé soutěži jsme si každý den užívali plnými doušky.
Jak celý závod prožívala vaše rodina, přátelé? Fandilo se v dolním Poberouní?
Podpora rodiny je velmi důležitá. Moc nás těšilo, že byla tak mohutná, a to i v okruhu přátel a známých. Každou zprávu hltali také naši pracovníci a mechanici v dílnách Classic-Auto a byli velmi pyšní, že se podařilo připravit vůz tak, aby ujel 7 200 km bez větších potíží.
Jste s výsledkem spokojeni? Slavili jste?
Jsme šťastní, že jsme dojeli do cíle. A dokonce všichni z našeho týmu. To byla naše meta. Na lepší umístění jsme pomýšlet nemohli, nestačili jsme rychlostí. Přesto to byl se vším všudy životní zážitek. Slavilo se hned po příjezdu, teď nás ještě čeká několik besed s přáteli, protože zájem o prožitky a zákulisí celé rallye je značný.
Rodí se plány na další ročník? Vyrazí Land Rover z Černošic opět na Blízký východ?
Říká se, že Dakar je jako droga a kdo jednou okusí, pociťuje chuť účast opakovat. To platí i pro nás. Ale zatím další ročník neplánujeme, příště bychom chtěli být konkurenceschopní v závodě, a to vyžaduje jiné auto, takže chvíli budeme přemýšlet a plánovat, co dál.
Petr Fiala v kostce
Bydlíme v Černošicích přes 10 let a rádi se v našem krásné kraji projíždíme. Veteránské zálibě se věnuji téměř 25 let a stále více mě baví s veterány jezdit. Fascinuje mě konec 60. let, kdy klasické vozy prožívaly zlatý věk. Různé domácí i zahraniční rallye považuji za skvěle strávený čas, a tak se snažím ročně absolvovat 6 až 8 akcí. Za dobu svého působení v této oblasti jsem přivedl k veteránům řadu lidí, a pokud vím, nikdo z nich nelituje. Je to možnost nevšedně stráveného času mezi stejně „postiženými“ lidmi. Můj syn se potatil a sdílí stejnou zálibu, kterou si spolu často užíváme.