Začalo to rozhodnutím změnit svůj život. Dnes Jan Schlindenbuch z Řevnic propadl bikepackingu. Spí pod širým nebem a na extrémních závodech spoléhá jen na sebe.
Před první účastí na 1000 Miles jste řekl, že vás k zásadní změně přimělo varování lékaře před nadváhou. Jak vypadá váš život dnes?
S tím, jak jsem začal prakticky denně sportovat, mi nezbyl čas na takové to posedávání po hospodách, konzumaci odpoledních chlebíčků či popíjecí víkendové výjezdy s kamarády. Po určité době jsem na to měl nejen méně času, ale hlavně už ani chuť. Alkohol dnes prakticky nepiji. S kamarády se pochopitelně pořád vídám, ale jsem na nealko pivu a domů odcházím tak, abych se dobře vyspal. Vím, co moje tělo potřebuje, abych mohl denně sportovat.
Jak jste objevil 1000 Miles? Je těžké se na něj připravit?
Poprvé jsem se o závodu dozvěděl od kamaráda, který ho dokončil na dvojkole. A říkal jsem si, co je to za šílenost. Pak přišlo ono varování od doktora. Když už jsem pár měsíců denně trénoval, vyskočilo na mě na YouTube video z jednoho ročníku. Pohltilo mě. Zhlédl jsem další a věděl, že u toho musím být.
Při premiéře v roce 2021 jsem nedojel ani do poloviny. Nebyl jsem připraven. Měl jsem sice asi nejlepší fyzičku, ale chyběly mi zkušenosti, například s náročnými technickými sjezdy… Pokud chcete závod dokončit, musíte vědět, jak si nachystat kolo a jak se vybavit. V průběhu pak dobře plánovat nákupy jídla. Je klíčové pravidelně jíst, pít a kvalitně odpočívat. Já spím téměř výhradně venku v přírodě. Existuje spousta návodů a dobře míněných rad, vy si však musíte vybrat, co sedí vám. Mně se to podařilo vyladit téměř k dokonalosti až letos.
Zdolal jste 1 635 kilometrů za 13 dní, 3 hodiny a 3 minuty. Co vás naučil loňský ročník, kdy jste skončil v polovině? A proč to letos nevyšlo pod vysněných 13 dní?
Po neúspěšné premiéře jsem se na Míle vrátil v roce 2024 a Jižní trasu dokončil v čase 14 dní a 2 hodiny. Loni se mi podařilo dojet na metu 500 Miles na Severní trase. Důvodů, proč jsem tentokrát skončil v polovině, bylo více. Hlavně změna počasí. Několik dní mělo pršet a já byl špatně vybavený. Proto jsem si před letošním čtvrtým startem pořídil kvalitnější goretexovou bundu a nepromokavé kalhoty.
Ty 3 hodiny a 3 minuty navíc jsou na trase dlouhé 1 635 km nicotný rozdíl. Mohl jsem fičet poslední noc nonstop a určitě bych to stihl. Já ale přes noc nejezdím rád. Přijde mi to nebezpečné, a hlavně se nemohu kochat krajinou.
Je tento závod návykový? A pomýšlel jste někdy na vítězství?
Nějakou závislost na Mílích mám. Na druhou stranu jsem mety zdolával postupně. Projel jsem kompletně obě trasy. Příští rok se ale pojede speciální verze kolem České republiky, mám tak zase dobrý důvod startovat.
Po první zkušenosti mi bylo jasné, že vítězstvím je vůbec dojet do cíle. V některých deštivých ročnících se to povede sotva polovině startujících.
Jako pořadatel Brdského Meandru stavíte trasu, která má cyklisty přimět překonat vlastní hranice. Jak poznáte, kdy je obtížnost ještě smysluplná?
Naplánovat trasu prvního ročníku Meandru byla fuška i zábava. Jednotlivé úseky jsem projížděl opakovaně a hledal ideální balanc mezi obtížností a plynulostí jízdy. Ptal jsem se sám sebe: „Je tohle ještě snesitelné a zábavné, nebo už je to příliš velké trýznění?“ Myslím, že se mi zlatý střed podařilo najít.
Proč jste začal organizovat vlastní závod?
Kromě Mílí jsem absolvoval i několik kratších akcí. Mají jedno společné: zavedou vás do opravdu krásné, často divoké přírody. A přesně takové jsou Brdy. Nedaleko Prahy, a přitom na mnoha místech nedotčené.
Chtěl jsem lidi nadchnout k překonávání vlastních limitů. Za čtyři ročníky Meandru se na start postavila spousta účastníků, kteří podobnou dávku kilometrů a převýšení nikdy neujeli. Většina z nich dorazila do cíle. Mnozí se vracejí a každý rok svůj čas vylepšují.
Přibývá bikepackerů?
Tento styl cestování na kole nalehko kombinuje cyklistiku a minimalistické kempování v přírodě. Závod k tomu ještě přidává povinnost držet se přesně dané trasy. A komunita se stále rozrůstá. S bikepackingem je totiž možné začít v jakémkoliv věku. Nejstarším účastníkům 1000 Miles je hodně přes 60 let.
Kdysi jste o sobě napsal, že jste nikdy nebyl závodník, dobrodružství ale vyhledáváte odmalička. Jaká další výzva vás láká?
Nic konkrétního v nejbližší době neplánuji. Dříve jsem uvažoval o závodech v zahraničí. V únoru se jezdí jeden třeba v Maroku. Jsou tam ovšem extrémní podmínky, v průsmycích Atlasu může ležet sníh, na poušti je přes den zase velké horko. V květnu se koná zajímavý závod napříč Itálií. Trasa ale vede i přes velká města s hektickou dopravou.
1000 Miles je pro mě v mnoha ohledech ideální. Začátkem července je dlouho vidět, nehrozí žádná opravdová zima, a hlavně trasa vede opravdu krásnou přírodou. Vyhovuje mi i délka. Míle jsou mi zkrátka souzené…
Co je 1000 Miles Adventure (zkráceně Míle)?
Extrémní závod bez cizí podpory napříč bývalým Československem. Často bývá označován za nejtěžší svého druhu v Evropě. V roce 2011 ho založil dobrodruh Jan Kopka. Účastníci ho zdolávají na kolech, koloběžkách či pěšky, buď po tradiční Severní, nebo po Jižní trase, jež byla poprvé zařazena v roce 2021. Směr závodu se každoročně střídá, přičemž start a cíl propojují nejzápadnější bod Česka v Hranicích u Aše a nejvýchodnější obec Slovenska Novou Sedlici.