Monumentální kompozici s názvem Divan vytvořil z českého mramoru Eduard Seják. Předem připravený model na letošní Cestu mramoru ale neměl, výslednou podobu nechal vyrůst přímo z tvaru vybraných bloků.
Vaše dílo je vedle soch Emy a Bianky výrazně mohutnější. Byl to záměr?
Asi je to dáno hlavně velikostí. Určitě jsem chtěl, aby bylo monumentální, a myslím, že se to podařilo. Jde o krásné velké bloky, jaké dokážou vytěžit v Nehodivu.
Pracoval jste také se sliveneckým mramorem, který začíná být vzácností…
Slivenecký mramor už se dotěžuje a lom zavírá, vybral jsem si tam poslední krásné kusy skvělých tvarů. Vždycky volím kameny jiné než kubické, připomínající krabice. Spíše hledám pěkné kusy s různými záhyby, se zvláštními lomy, zajímavé. Z tvarů potom vycházím.
Děvčata pracovala s připraveným modelem. Vy jste šel opačnou cestou?
Je to tak. Vycházím z konkrétního tvaru kamene, s modelem moc pracovat nemůžu. Kámen si vyberu, postavím ho na místě, správně otočím do pro mě nejlepšího úhlu a teprve potom se z něj snažím vytáhnout tvar.
Jak poznáte, kdy ještě brousit a kdy už kámen nechat být?
Právě to je těžké. Bojuji, abych nepřetáhl, nebo naopak nedodělal. S přibývající zkušeností se řemeslná schopnost sochaře zlepšuje, ale potom může přijít chvíle, kdy se dílo přepracuje do mrtvé dokonalosti.
Jsem rád, když zůstane určitá svěžest. Některé tvary jsou pevné a přesné, zbytek přechází do náznaku.
Vaše dílo ale není jen na dívání, že?
Mělo by být hlavně místem spočinutí u cyklostezky na Cestě mramoru. Jeden kámen má prohnutí, kde se dá ležet, a právě proto mu říkám Divan.
Další kámen mám pracovně nazvaný Tříštění. Symbolizuje něco, co odděluje okolní ruch a rozráží každodenní shon, aby na Divanu vznikl klid a prostor pro lidské vztahy.
Třetí kámen je symbolem srdce nebo lidského torza. Proměňuje se, není ani ženské, ani mužské, trochu evokuje tvar srdce a má představovat lidské vztahy i to, co denně prožíváme. Symbolizuje spočinutí a klid pro ty nejlepší chvíle.
K takovému tématu jste musel jako člověk trochu dozrát?
Samozřejmě. Je mi osmatřicet a už si vážím každé chvíle s dětmi a s rodinou. Když se něco daří, jsem opravdu rád. Nic nejde samo, všechno dá práci a námahu.
Někdy vypadá, že dílo vznikne lehce, je to ovšem spíše zkušeností. Člověk už trochu ví, jak na to. Vyzkoušel si to a párkrát se spálil.
Jde o vaši první sochu, která získá stálé místo. Na co se nejvíce těšíte?
Na fázi osazování, kdy se připraví základ a kameny se posadí do přesných úhlů. Zatím jsou v terénu bez betonového podkladu, všechno se nedá přesně nastavit. Na finálním místě už to bude konkrétnější a sochu tam budu ještě hodně dotvářet.
Co byste chtěl ve své tvorbě zkusit dále?
Více se věnovat mramoru. Náhodou jsem byl letos i na dovolené v Carraře, chystám se třeba v zimě na měsíc nebo dva právě tam. Pobýt, vytvořit sochu a potom si ji přivézt do Česka.
