Zítra si připomínáme sedmdesát let od justiční vraždy Milady Horákové. Spolu s ní na dvoře pankrácké věznice popravili komunisté 27. června 1950 i další tři své odpůrce.
Stejně jako Horáková měli i odsouzení právník Oldřich Pecl a nakladatel František Přeučil vazby na dolní Poberouní. Jejich statečnost je nutné si neustále připomínat.
Právnička, národně socialistická poslankyně a bojovnice za práva žen Milada Horáková se za druhé světové války zúčastnila protinacistického odboje. Věznilo ji gestapo, po válce pak komunisté. V roce 1950 byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena k smrti. Velkým vzorem Milady Horákové byla politička, novinářka a organizátorka domácího i mezinárodního ženského hnutí Františka Plamínková. Ta ke konci svého života pobývala ve vile v Černošicích, kde ji několikrát navštívila i Horáková.
Proces se skupinou Milady Horákové trval od 31. května do 8. června 1950, kdy padly rozsudky. Je označován za největší a nejvýznamnější vykonstruovaný politický monstrproces v komunistickém Československu, protože na hlavní skupinu byly navázány desítky dalších procesů po celé republice. Celkový počet obžalovaných dosáhl 639. Uděleno bylo celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7 830 let.
„Sledoval jsem proces v rozhlase. Slušná část lidí věděla, že je to zločin komunistů. František Přeučil pak říkal, že Miládka brala vše na sebe. Byla prý přesvědčena, že ji jako ženu nepopraví,“ vzpomíná na rok 1950 František Šedivý z Řevnic. O dva roky později byl i on odsouzen, v komunistických lágrech si odseděl dvanáct let. S Horákovou se jako mladík po válce osobně viděl. „Bylo to na nějaké akci v Národním domě na Smíchově. Možná jsme tehdy prohodili i pár slov,“ krčí rameny František Šedivý, který je stále předsedou Klubu dr. Milady Horákové. Právě letos uplyne 30 let od jeho založení. Cílem jeho členů je bez ohledu na politickou příslušnost usilovat o demokratické uspořádání státu v duchu humanitních ideálů, za něž Milada Horáková položila život.
František Přeučil, který podle Šedivého s myšlenkou založení klubu v roce 1989 přišel, byl v procesu s dr. Horákovou odsouzen na doživotí. V roce 1963 ho podmíněně propustili, 1968 byl jeho rozsudek zrušen a roku 1990 byl zcela rehabilitován. „Když 20. listopadu svobodně zavlála státní vlajka na budově Melantrichu, rozjel se Přeučil na vysoké školy a podával svědectví o tragických událostech padesátých let,“ napsal v březnu 1996 František Šedivý poté, co Přeučil tragicky zemřel. Skonal při požáru svého domku v Černošicích.
Největší vazby na dolní Poberouní, konkrétně na Řevnice, měl Oldřich Pecl. Se svou ženou jugoslávského původu Ankicou se nastěhovali do jedné ze zdejších vil na podzim 1939. Spisovatelka Ludmila Vaňková na něj vzpomíná ve své knize Život na rozhraní věků. „Peclovi v řevnickém utajení vedli velký dům a velmi často se u nich scházela početná společnost. Mezi jejich hosty patřil například profesor Albert Pražák, předseda České národní rady při pražském povstání. Docenti, profesoři. Doktoři,“ píše Vaňková. Ta kromě Pecla znala osobně i Horákovou a dalšího odsouzeného Záviše Kalandru. „Oba jsem sice znala osobně, ale nebyli to moji důvěrní přátelé jako Pecl, v jehož blízkosti jsem strávila osm roků v nejchoulostivějším lidském věku od 15 do 23 let. Po smrti mého taťky to byl právě on, kdo zformoval můj názorový svět,“ přiznává Vaňková.
K Peclům chodila s matkou a se sestrou během války na návštěvy, jejího otce zabili nacisté. „Možná nám Peclovi přirostli k srdci také proto, že vztah mezi nimi se nápadně podobal vztahu našich rodičů. Velmi se milovali. Děti neměli,“ vzpomíná spisovatelka.
V procesu dostal Pecl i Kalandra trest smrti. Čtvrtým popraveným byl Jan Buchal.
Pavla Nováčková
