Koncert houslistky Barbory Kolářové z Řevnic navštívili posluchači již v šesti desítkách zemí po celém světě. Hrála s Českou i Malajsijskou filharmonií či na lodi plující Pacifikem.
Jako sólistka vystoupila i ve věhlasné newyorské Carnegie Hall. Před několika týdny vystoupila coby první primáška na výročním koncertu Notiček v řevnickém Lesním divadle. Teď je sympatická, usměvavá a pohodová brunetka zpátky za velkou louží, kde chystá velký festival.
Jak hodnotíš oslavy dvaceti let Notiček?
Bylo to super, hodně emocionální. Bylo krásné si připomenout celých dvacet let v obklopení kamarádů a rodiny. Moc se mi to líbilo. I proto, že jsem byla měsíc v Čechách.
Vybavíš si, kdy jsi poprvé držela housle v ruce?
Pamatuji si to přesně. Když mi byly čtyři roky, napsala jsem si o housle Ježíškovi. Byla jsem pak nadšená, když mi je skutečně přinesl.
A hned jsi začala hrát?
Jenom občas, pravidelně cvičit a docházet na hodiny jsem začala až v šesti. Chodila jsem nejdřív do hudebky v Řevnicích, kde mě učil Milan Cvanciger. Pak jsem začala jezdit do Prahy.
Housle nejsou lehký nástroj a většinu dětí odradí, že první tóny nejsou moc libozvučné. Měla jsi to taky tak?
Ze začátku ani ne. Spíš později, když jsem byla na konzervatoři a někdy mi přišlo, že to nezní tak hezky, nebo mi nešlo udělat tón a zahrát technicky přesně, co jsem chtěla.
Kdy ses stala primáškou Notiček?
Začínali jsme na podzim 1997, kdy mně bylo devět. Ale oficiální začátek je uváděn od roku 1998. Takže v deseti.
V čem to bylo jiné? Většinu děti v tomhle věku lidová muzika moc nebere.
Mě to strašně bavilo, už předtím jsem hrála v lidové muzice v Praze. Pak máma založila Notičky. Bavilo mě, že můžeme hrát i zpívat a nic se nedělá z toho, když se něco nepovede.
Pak jsi studovala na konzervatoři a kde dál?
Ještě během konzervatoře jsem byla rok v Michiganu na univerzitě. Přitom jsem udělala zkoušky na Curtis Institute of Music, kam jsem přešla z Michiganu po ukončení studií na plzeňské konzervatoři. Po studiu ve Filadelfii, kde jsem byla pět let, jsem šla na další tři roky na Yale School of Music.
Od kolika let jsi tedy z domova?
Vlastně od patnácti, protože jsem studovala v Plzni. Od čtrnácti vždy v létě jsem jezdila do Ameriky na hudební kurzy do Meadowmount School of Music. V sedmnácti jsem se do USA přestěhovala natrvalo. Před čtyřmi lety jsem začala cestovat všude po světě.
Kolik zemí už jsi navštívila?
Teď cestuji opravu hodně. Navštívila jsem na šest desítek zemí na různých kontinentech. Nehrála jsem třeba ještě v Africe a Austrálii, ve které bych ale měla koncertovat příští rok.
Na kterou zemi ráda vzpomínáš a proč?
Mně se líbí všechny. Chci vidět, jak se kde žije, i když to není místo, kam by každý jel. Fascinuje mě, že jsou ty země tak rozdílné…
Máš teď vůbec někde svůj domov?
Asi nikde. Všechny věci mám na půdě v Americe, schované v domě kamaráda a kolegy, s nímž pořádáme festival. Když jedu na celý rok pryč, vezmu jen dva kufry. Vracím se o prázdninách právě kvůli našemu festivalu.
O jaký jde festival?
Lake George Music Festival. Založili jsme ho před osmi lety. Je určený pro mladé umělce, kteří mají svůj názor na hudbu a mohou tím pádem do zkoušek přinést spoustu nápadů. Na dva týdny v srpnu k nám zveme sedmdesát muzikantů z celého světa. Platíme jim část letenek, ubytování, stravu i kapesné. Proto musíme shánět sponzory a pravidelně žádat o granty. Právě týdny před festivalem jsou nejnáročnější. Připravuji programy, skladby, plánuji zkoušky…
Organizuješ i další akce, třeba charitativní koncerty.
Ano. V Malajsii jsem loni udělala projekt na podporu lidí zasažených hurikánem Irma. Chodila jsem hrát do míst, kde by se lidé na koncert normálně nedostali. Na pláže, do pralesa. Předtím jsem uspořádala charitativní koncert na pomoc obětem hurikánu Harvey. Snažím se co nejvíc naplánovat koncerty, kdy jdu k lidem domů a pořádám pro ně koncert. Minulý rok jsem takhle hrála na Filipínách v Baguio City. Byl to opravdu neuvěřitelný zážitek, protože většina dětí i dospělých v publiku vůbec nevěděla, co to jsou housle.
Minulé Vánoce jsi prožila na lodi plující Pacifikem. Strávila jsi tam čtyři měsíce. Jak jsi to zvládla?
Moře mi nevadilo. Před třemi lety jsem udělala konkurz a na lodi plula letos už podruhé. Líbí se mi to hlavně z toho důvodu, že jsem čtyři měsíce v jednom pokoji a nemusím nikam cestovat. Je to neuvěřitelná zkušenost hlavně proto, že musíme koncertovat třikrát za den. To se muzikantům jen tak nepoštěstí.
Je při takovém konkurzu důležitý i vzhled?
Nevím, ale asi je to tak všude. Když je člověk muzikant nebo dělá cokoli spojeného s uměním, asi o sebe trochu víc pečuje. Většina muzikantů dělá třeba jógu nebo běhá. Já občas běhám, ale nijak to nepřeháním.
Víš, pro jaký nejvyšší počet posluchačů jsi hrála?
Přesné číslo neznám, ale sály to byly obrovské. Hlavně ty v Číně, Koreji nebo Japonsku pojmou tisíce lidí.
Máš ještě trému?
Už moc ne. Tedy snažím se ji nemít, ale někdy si člověk nepomůže.
Který koncert považuješ za ten nej?
Takových je spousta. Ale výjimečné bylo sólové hraní v Carnegie Hall. Hrála jsem tam už se školou a s Českou filharmonií, ale sólový koncert se nepodaří jen tak.
Měla jsi někdy chuť s hraním seknout?
Jenom jednou, když jsem studovala na Curtisu, v devatenácti. Bylo to náročné. Všichni byli úžasní, a byl to boj se prodrat, najít si svoje místo.
Teď už není konkurence tak velká?
Ale ano, je, ale škola nás naučila, že se musíme prát.
Takže pořád cvičíš?
Pořád. To se musí. Sportovec si taky musí udržovat formu. Když nejsem v letadle, mám housle každý den v ruce. Kolikrát je vyndám na letišti, když mám dlouhý přestup.
Kolik koncertů ročně absolvuješ?
Jenom na lodi hrajeme třikrát denně. Takže jsou to stovky. Hraji i v Malajsijské filharmonii. Nabídli mi sice plný úvazek, ale raději jsem se s nimi domluvila, že když budu mít volno, přijedu. Další koncerty mi shání manažer Price Rubin & Parnets Artist Management a já si pak sama dělám rozvrh. Jednou za rok se vracím do Čech, většinou v červnu.
Co tě letos ještě čeká?
Před festivalem koncert v New Jersey, ve Filadelfii, několik koncertů během festivalu, v září Čína, pak USA a jihovýchodní Asie.
Takže máš přesně naplánováno, co bude za rok?
Ano, v červnu jedu na dva týdny do Brazílie na festival komorní hudby v Belo Horizonte.
A rodinný život taky plánuješ?
Chtěla bych mít rodinu. Kdy na to přijde, netuším. Nevím, zda se tohle dá plánovat. Ale ráda bych se jednou usadila…
V Čechách?
Nemusí to být Čechy. Stačí, aby to bylo někde, kde mi bude hezky a budu mít nějakou práci.
Barbora Kolářová v kostce:
- Pochází z hudební rodiny.
- Několik let působila jako primáška lidové muziky Notičky v Řevnicích.
- Je spoluzakladatelkou a uměleckou ředitelkou festivalu Lake George Music.
- Zvítězila v mnoha mezinárodních houslových soutěžích, například v New Yorku, Salcburku.
- Vyhrála i mezinárodní soutěž Remember Enescu v Bukurešti, Telemann v Polsku aj.
- V letech 2013 až 2016 vystupovala jako host s Českou filharmonií, v současnosti koncertuje s Malajsijskou filharmonií.
- Jako aktivní sólistka, komorní muzikantka a členka mnoha prestižních orchestrů se objevila na scénách Carnegie Hall, ve Verizon Hall ve Filadelfii, v Kennedyho centru múzických umění, tokijské Suntory Hall, Shanghai Oriental Arts Center, ve Filharmonie Dewan Petronas v Kuala Lumpuru, ve vídeňském Koertenhausu, ve varšavské filharmonické koncertní síni a na mnoha jiných pódiích.
Pavla Nováčková
