Miroslav Barták: „Toužil jsem po mechu a pečeném buřtu“

Legenda českého kresleného humoru Miroslav Barták (83) baví svými vtipy už více než padesát let. Studnice jeho nápadů ještě zdaleka nevyschla. Asi jako oceány, po nichž se deset let ne úplně dobrovolně plavil. A moc rád se vracel domů.

Jak se vám žije v Řevnicích?
U Berounky jsem spokojený. Žijeme zde přes dvacet pět let, to je doba, že se jeden může ještě cítit jako náplava, ale také už jako pamětník. A protože Kája Mařík byl mým oblíbeným dětským hrdinou, mám dojem, že to tu znám.

Kdy jste začal malovat? Rodiče prý nechtěli, abyste se své vášni věnoval naplno.
Malování mi šlo od dětství, ve škole na to poukazovali. Ale rodiče byli poštovní úředníci pod penzí a malování nepovažovali za zaměstnání, kterým by se jeden mohl živit.

Proč jste šel zrovna na námořní školu, navíc až do Bulharska?
Z dnešního pohledu velkým omylem jsem se dostal na vojenské gymnázium, kde se mi vůbec nelíbilo. Na konci školy mi bylo nabídnuto studium v zahraničí. Nikdo sice tehdy nevěděl, kam a co půjde studovat, ale jako příležitost k návratu do civilu to stačilo. A když se z toho vyklubala Námořní akademie ve Varně, bylo rozhodnuto, aniž bych po moři toužil.

Kdo vás najímal? Na jakých lodích jste cestoval?
Šlo o přípravu odborníků pro podnik jménem Československá námořní plavba. Poznámka pod čarou: byla šedesátá léta, mezinárodně uznávanou Čínu představoval Čankajšek, lidová Čína neměla námořní vlajku, a její lodě tedy nemohly vyplout na volné moře. Takže to, co bylo označováno jako československá námořní flotila, z poloviny patřilo Číně, ovšem plulo to pod naší vlajkou. Stejná situace byla i v ostatních lidových zemích.
Odpověď zní: plul jsem na našich i čínských lodích.

Co obnášela funkce lodního inženýra?
Loď samozřejmě funguje v nepřetržitém provozu. Ve strojovně se střídají tři služby, vždy po čtyřech hodinách. Takovou službu vede strojní důstojník a k ruce má motoráře či mechaniky.

Maloval jste na moři?
Koníček mě neopouštěl ani na lodi, ale pro nedostatek času jsem přešel ke kreslení malých kresbiček. Měly vyjadřovat nějakou myšlenku.

Chytrý dům (vlevo), Fitness (vpravo).

V době plaveb jste už byl ženatý. Jak vaše dlouhé plavby zvládala manželka?
Námořníci i jejich manželky to mají těžké. Někdy to skončí jako v mém případě: zůstal jsem na souši a neměl jsem ani manželku, ani byt, ani peníze. Ale zato skvělou příležitost začít ve třiceti nový život.

Nepřemýšlel jste o emigraci? Přece jen jste procestoval kus světa a vracel jste se do domoviny, z níž jste později ani vycestovat nemohl…
To máte tak. Když strávíte mnoho měsíců v tropických krajích, toužíte po lese, chladném mechu a pečeném buřtu. I když víte, že třeba ve Švédsku by vám bylo líp, a vaše papíry námořního důstojníka jsou mezinárodní průkaz a dovolují vám nechat se zaměstnat kdekoliv na světě.

Jak se stalo, že se vaše kresby začaly objevovat v tisku?
Mnohokrát opakovaná historka. Začátkem roku 1967 jsem odjížděl na svoji poslední cestu. Přišel se rozloučit kamarád Jirka Menzel. Viděl štos kreseb a ptal se, co to je. Řekl jsem mu, že si něco zkouším, a jestli chce, ať si to vezme domů a podívá se. Jirka to potom odnesl Haďákovi do Mladého světa. Asi za půl roku jsem připlul do Vancouveru, kde na nás čekala pošta a časopisy, a v Mladém světě byly moje kresby.

Granule (vlevo), Kartářka (vpravo).

Bylo těžké malovat v komunistickém režimu?
Vrátil jsem se z Japonska 18. srpna 1968 a ještě jsem stihl publikovat v Lidových novinách, Reportérovi, Hostu do domu a dalších tiskovinách, později označených za podvratné. Ale aby to nevyznělo, že jsem byl nějak důležitý. Když mě jako pouhého začátečníka pozvali takoví mistři novinové kresby jako Vláďa Jiránek, Vláďa Renčín nebo Honza Vyčítal, ať jdu s nimi na pivo, samou pýchou jsem málem praskl. Potom normalizátoři začali rušit jeden časopis za druhým, a když nebylo kde publikovat, začalo být ouvej. Měl jsem to štěstí, že mě ke spolupráci pozval tehdejší šéf švýcarského časopisu Nebelspalter, Adolf Born mě doporučil, a tak se stalo, že jsem neumřel hlady. O všech potížích, které s tím souvisely, ani nemá cenu se zmiňovat. Byla to doba, kdy měli slovo nevzdělanci a hlupáci.

Jak k vám přicházejí nápady?
Objevení se nápadu, to je mystérium. Pan primář Koukolík v jedné své knížce píše o tom, že tvůrčí práce je výsledek zvláštního nastavení neuronových spojů (nebo tak nějak, nedokážu to citovat přesně). Mohu k tomu dodat z vlastní zkušenosti, že když chci něco udělat po určité přestávce, nejdřív skicuji, a pořád to není ono, až teprve po nějaké době jako by člověk začal vidět věci jinak.

Máme v českých médiích dostatek humoru?
Jako fanda bych ho s potěšením přijal mnohem víc.

Jsou v dnešní době dobří humoristé v mladé generaci?
Myslím, že jsou, ale je třeba pracovat. A příležitostí k práci, nabídek a výzev není moc.

Kterých reakcí si mimořádně vážíte?
Největší váhu má pochvala od kolegy z oboru. Ten se totiž snaží o totéž a ví, jak je těžké vymyslet na nějaké frekventované téma cokoliv nového. A takový člověk, když vám napíše: „Na tohle téma už se vykašlu, protože to, co jsi nakreslil ty, nejde překonat,“ je to vyznamenání. I když víte, že jde o nadsázku.

Jsou kreslíři z České republiky či ze zahraničí vzájemně v kontaktu?
Bývaly v Evropě pěkné festivaly, kde se scházela zajímavá společnost, třeba ve Švýcarsku, i český festival v Písku byl významný. Ale je to drahá záležitost a peníze jsou třeba zřejmě jinde. Takže vzájemných styků ubylo.

Na čem právě pracujete? Na co se můžeme těšit?
Zabývám se nabídkou dát dohromady knihu novějších kreseb, ale zatím v tom při vybírání lítám jako nudle v bandasce. A kromě toho mám povinnosti vůči časopisům, které je třeba plnit včas.

Miroslav Barták, humorista a kreslíř

  • Je promovaný námořník, od roku 1969 humorista, kreslíř a ilustrátor na volné noze.
  • V letech 1969–2022 uspořádal
  • 70 samostatných výstav v Evropě, na svém kontě má 8 autorských knih, 70 knížek ilustrovaných doma i v zahraničí, 2 kreslené filmy a 52 krátkých grotesek (blackoutů) pro TV a účast v mnohých sbornících a knihách kresleného humoru nejen v Evropě.
  • Od roku 1970 je kmenovým spolupracovníkem švýcarského humoristického časopisu Nebelspalter, pracuje též pro Die Weltwoche.
  • Za svou tvorbu získal mnoho ocenění.
  • S rodinou bydlí v Řevnicích.
Tučňákův sen (vlevo), Kresba – autoportrét (vpravo).

1 Trackback / Pingback

  1. DOBNET Měsíčník 1/2022 – iDOBNET

Komentáře nejsou povoleny.