Dílo akademické malířky Ivy Fialové je nesmírně temperamentní a energické. Sama ale ráda utíká do venkovního ticha, kde vnímá nezkrotnost přírody.
Její grafiky, ale hlavně její malby, jsou velmi silné a emotivní. Ztělesňují záhadné obrazy lidského podvědomí, snové vize s mytologickými obsahy, mnohdy s tragickou erotikou, existencionálně podbarvené.
Tématem jsou mezilidské vztahy, jejich vývoj, proměny, tragédie a oběti, pocity hledání vlastní ženské role ve společnosti.
Ve volné tvorbě se věnuje figurálním motivům. Používá linoryt, suchou jehlu, lept, či litografii a od roku 1995 se věnuje především malbě. Ta pak v její tvorbě výrazně převažuje nad grafikou, ke které se vrací již jen příležitostně.
Od roku 1985 se zabývá ilustrací knih, zejména pro nakladatelství Albatros, Odeon, Lidové nakladatelství, Volvox Globator. Vytvořila také celou řadu obalů na gramofonové desky (Jiří Jelínek – In memoriam). Z beletrie uveďme knihu Heleny Epsteinové „Děti holocaustu“ – Volvox Globator.
Kde žiješ, jak dlouho, a co se Ti u nás v regionu líbí?
V Řevnicích žiju od roku 1999, kdy jsme zde přestavěli starší malý domek. Řevnice a vůbec celé poberouní je nádherné místo k životu. Je to blízko do Prahy, kam mě má profese nutí jezdit, jsou tu lesy, které mi připomínají domov, je tu řeka, jejíž tichý silný proud zve k posezení a meditaci na břehu. Je tu skvělý pivovar a spousta milých lidí.
Je nějaké místo, které zde rád/a navštěvuješ?
Ráda chodím se svým psem okolo řeky k třebaňskému ostrovu, kde je plno nutrií. Ale nejraději chodím do lesů k Halounům, okolo Babky a Pišťáku a dál až na Vrážky. Jako správný malíř – introvert miluji lesní samotu, a přesto nejsem krajinář. Ale v přírodě pod stromy, u lesních jezírek vnímám nezkrotnost života, inspiruje mě k personifikaci živlů. Vymýšlím si fantazijní příběhy, které pak ožijí na plátně.
Na čem právě pracuješ/co chystáš?
Pomalu, doufejme, končící doba covidová mě pracovně nijak nerozhodila, neboť jsem konečně měla čas na tvorbu. Nepřerušovaly ji společenské události jako jsou vernisáže – kromě mé srpnové na zámku ve Svinařích. Znovuobjevila jsem kouzlo pastelu a mám nachystáno na další výstavu. Můj den se dělil na usilovných pár hodin v ateliéru, a abych si pak vyčistila plíce od barevného prachového pigmentu, prchala jsem po práci na dlouhé procházky do lesů.
Co ti poslední rok dal a vzal?
Začnu tím, co mi dal – dal mi malého opuštěného psíka, kterého jsem se ujala. Rychle si u nás zvykl. Je mi věrným společníkem na všech toulkách.
Samozřejmě však události okolo epidemie s sebou přinesly i spoustu nepříjemností. Osobních ztrát, o kterých ale nechci mluvit, a problémy s odloženými výstavami. Některé termíny zůstávají v nedohlednu, ostatní nezbytné akce se přesunuly do virtuálu. Ale věřím, že brzy vše znovu ožije.
A musím zmínit, že mi hodně chyběl můj koníček – zpěv a náš místní pěvecký sbor CantoCarso.
Kdo je Iva Fialová, ak. mal.
Vystudovala Střední průmyslovou školu strojní a posléze absolvovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, obor ilustrace a grafika u prof. Jiřího Mikuly.
(luku)