
DOLNÍ POBEROUNÍ – Čtvrtek 24. února 2022. Den, kdy začala válka na Ukrajině. Datum, které si budou navždy pamatovat všichni Ukrajinci. Mnozí z nich odešli ze své země a našli nový domov v Česku. Dnes jich u nás žije kolem 574 tisíc, z toho téměř 86 tisíc ve Středočeském kraji, kolem tisícovky jich je u nás v dolním Poberouní.
Ukrajinci tu žijí již dlouho. Do Česka se začali ve větší míře stěhovat po rozpadu Sovětského svazu v 90. letech 20. století. Před napadením Ukrajiny Ruskem to bylo necelých dvě stě tisíc. Pracovali hlavně ve stavebnictví a v úklidových službách. Za poslední tři roky se jejich počet zvýšil, je jich zde přes půl milionu. Nejčastějším důvodem, proč zůstávají, je dočasná ochrana před válkou nebo sloučení rodin.
Podle průzkumu, který pro Ministerstvo vnitra zpracovalo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR na podzim 2024, plánují zhruba dvě třetiny ukrajinských uprchlíků v Česku zůstat. Někteří se nemají kam vrátit, jiní už se zabydleli a naši zemi považují za svůj nový domov. Nejvíce je pracujících, podnikajících nebo studujících, převážně do 35 let. Návrat do vlasti má v úmyslu asi pětina zdejších Ukrajinců.
Jak dnes, během tří let probíhající války, Ukrajinci v Česku žijí? Začleňují se do naší společnosti, učí se česky, děti chodí do škol, dospělí pracují. V současné době jsou největší skupinou pracujících cizinců, nejvíce v sociálních a úklidových službách, v maloobchodě, ve zdravotnictví a stavebnictví, tedy v profesích, které Češi dělat nechtějí. Oproti roku 2023 se počet pracujících lidí z Ukrajiny zvýšil z 53 na 61 procent, nezaměstnaných je 13,5 procenta.
Začátky v Česku
Podobně je to i s Ukrajinci v dolním Poberouní. Většina je již usazená. Mnozí si našli bydlení, práci a zapojili se do místního života. Během uplynulých let jim s tím pomáhalo i mnoho zdejších obyvatel.
Magdalena Košťáková z Černošic učila jako dobrovolnice češtinu. „Absolvovala jsem kurz učitelství češtiny pro cizince na ÚJOP UK a měla jsem i určitou praxi. Po vypuknutí války na Ukrajině jsem vnímala učení češtiny jako možnost pomoci Ukrajinkám v nelehké situaci. Kamarádka, jež učila ve velkém hromadném kurzu češtiny pro Ukrajince v ZŠ Černošice, mě propojila s několika ženami, které měly zájem o lekce v menší skupině. Celkem se prostřídalo sedm žen,“ sdělila Magda Košťáková. Dnes již neučí, z časových důvodů musela zhruba po dvou letech skončit. „Změnila jsem práci a začala v Praze. Mé studentky si mezitím našly místa jako asistentky pedagoga v českých školách, v českých firmách nebo se vrátily na Ukrajinu,“ dodala.
Několik ukrajinských rodin žije v současné době v dobřichovickém penzionu Na Vinici. se začátkem války sem přišly ukrajinské mámy s dětmi. Potřebovaly pomoc, a tak je tu provozovatel penzionu Michal Blahovec ubytoval. „Jejich muži tehdy zůstali na Ukrajině. Zhruba po půl roce až roce někteří odešli, když přestali dostávat příspěvky a museli začít platit ubytování i všechno ostatní,“ řekl Michal Blahovec. Nebo našli jiné ubytování v regionu, například dvě rodiny si společně pronajaly jeden z dobřichovických domů. „V penzionu teď bydlí plnohodnotné rodiny, všichni se normálně zapojili, fungují, pracují, děti chodí do školy, nejsou s nimi žádné problémy,“ doplnil Blahovec.
Ukrajinci dnes
Založili své živnosti. V Řevnicích je k dispozici kadeřnictví Hanna, své podnikání tu otevřela paní Alla z Řevnic, na akcích maluje dětem obrázky na obličej. Muži pracují jako dělníci v různých místních firmách, ženy zase v obchodech, často také uklízejí na úřadech, ve školách či v domácnostech.
V Dobřichovicích žije podle evidence obyvatel 170 občanů z Ukrajiny. „Nejvíce jich bydlí v hotelu Pod Vinicí a v penzionu Pod Ořechem, ostatní jsou v soukromých pronájmech. Dospělí zpravidla všichni pracují, muži nejčastěji ve stavebnictví, ženy v pohostinství,“ uvedl dobřichovický starosta Petr Hampl. V sousedních Letech je hlášeno 41 ukrajinských občanů, někteří z nich pracují v místní firmě na objížďce. Dvanáct ukrajinských dělníků bydlí v Litni, k tomu tu žije i jedna rodina. „Paní je učitelka, s manželem má tři děti. Všichni se zapojili do života v obci, děti chodí do školy, oba manželé chodí do práce. Známe se od vidění,“ řekl starosta Litně Tomáš Jurajda.
I v dalších obcích Ukrajinci normálně fungují. „Ve Svinařích je k trvalému pobytu hlášeno 15 obyvatel ukrajinské státní příslušnosti. Dá se říci, že všichni tu žijí dlouhodobě, bezproblémově, nebo alespoň nemáme od spoluobčanů žádné negativní reakce,“ sdělil starosta Martin Hrubý. V Řevnicích je podle policejních statistik 120 Ukrajinců. Místní starosta Tomáš Smrčka má podobný názor jako jeho svinařský kolega: „V kritické době uprchlické vlny jsme jako starostové obcí v našem regionu svou činnost koordinovali. Nyní tuto záležitost jako problém již nevnímám. Naprostá většina Ukrajinců, pobývajících zde již třetím rokem, se dokázala zabydlet.“ To potvrzuje i starosta Černošic Filip Kořínek: „Velmi aktivní podporu jsme poskytovali několik měsíců po ruském útoku na Ukrajinu v únoru 2022. V posledních dvou letech už město v této věci další aktivity nevyvíjí. Což je nejspíš důkaz, že ti, kteří tu žijí, se zabydleli a zapojili dobře.“
Stejně to pociťují i v Hlásné Třebani, na Mořince nebo v Karlíku. „Na Mořince jsme na začátku války zajistili ubytování pro tři Ukrajinky, matku a dvě dcery. Byly u nás čtyři měsíce, pak odešly do Anglie, odkud se vrátily na Ukrajinu. V současné době jedna z nich opět bydlí u nás doma,“ řekla starostka Martina Barchánková. V Karlíku žila na začátku konfliktu jedna rodina (maminka a dvě starší dcery). „Byly tu necelý rok, pak odešly zpět na Ukrajinu, do Lvova. Přijely hned v první vlně po začátku války, bydlely u jedné rodiny v domě. Výborně se aklimatizovaly, děvčata chodila do školy a maminka si rychle našla práci ve školství,“ řekla starostka Monika Hurtová.
Alla Raichynets: mám ráda Česko i Řevnice
Jednou z ukrajinských maminek, jež po začátku války přijely do Čech, je Alla Raichynets. Nyní žije se třemi dětmi a s manželem v Řevnicích a mnozí ji znají jako ženu malující dětem obrázky na obličej.
Kdy jste se ocitla v Česku?
V dubnu, asi měsíc po začátku války. Přijela jsem sama se třemi dětmi. Mám čtyři, ale dvacetiletý syn musel zůstat na Ukrajině. Prostřední syn tady studuje. Nejdřív online z Ukrajiny, teď se učí na instalatéra. Dcera je dospělá, nevyšlo jí tu dokončení školy, přála si animaci, ale je to specifická škola, takže teď ji dělá jako koníčka. Nejmladší dcera chodí do první třídy v Řevnicích. Asi rok a půl po nás přijel i manžel. Mohl, protože není zdravý.
Odkud jste?
Z Kyjevské oblasti a manžel ze Zakarpatské oblasti.
Čekali jste, že tu budete tak dlouho?
Mysleli jsme, že to bude půl roku, že se na podzim vrátíme domů. A už jsou to roky tři.
Co vás zaválo do Řevnic?
V Praze už dlouho bydlí sestřenice mého manžela. Chtěla jsem jít do Česka, protože mám ráda českou kulturu a pohádky. Nemám ráda Polsko ani Maďarsko. Sestřenice nám pomohla najít bydlení, seznámili jsme se s pánem, který bydlí v Řevnicích. Je to dobrá rodina, stále u nich jsme. Mají malý domeček na zahradě, stačí nám to. Ale už se díváme po nějakém větším bydlení.
Jak jste tady začínala?
Na začátku jsem měla více času. Studovala jsem češtinu a rozkoukávala se, poznávala co a jak. Když jsme pak pochopili, že válka rychle neskončí, hledala jsem práci a na podzim už jsem ji měla. Nešlo si moc vybírat, potřebovala jsem takovou činnost, abych se mohla starat o nejmladší dceru. Když jsem zaměstnání sháněla, potkala jsem jednu paní. Zjistila, že umím malovat na obličej, poradila mi, a tak jsem si dala reklamu na Facebook a plakáty do škol.
Bylo to hodně náročné?
První měsíce byly těžké, měla jsem deprese. Ale když pracuji a vidím dětskou radost nad mými malbami, jsem šťastná. Dodává mi to energii. Teď mám vymyšleno mnoho obrázků a přibývají objednávky. Lidé mě vidí na facebookových stránkách, ale i přímo na akcích, takže se o tom více mluví. Poslední dobou začínám malovat i obrazy, třeba jako dárky pro kamarády.
Kde kromě toho teď pracujete?
Uklízím v zušce a budu i na úřadě. Ale hlavně maluji na obličeje a vyrábím třeba vánoční koule nebo další ozdoby. Teď už si mě lidé objednávají na oslavy, trhy a tak. Mám práci na plný úvazek. Seznámila jsem se s mnoha lidmi, kteří tady bydlí, a ti mě zvou. Od loňska mám i firmu, dělám už tedy na sebe.
A co dělá manžel?
Manžel je řezbář. Ale v tomto oboru je složité najít normální práci.
Víte o dalších Ukrajincích tady, stýkáte se?
Občas ano, je to stejné jako s Čechy. Některým Ukrajincům vadilo, když sem na začátku války přibylo hodně lidí, nelíbilo se jim, že máme všechno zadarmo. Někdo pomohl, dal nám práci. Je to různé. Mnoho Ukrajinců se po půl roce vrátilo domů. Ne všichni tady mohli zůstat, nechali na Ukrajině domy, práci, studia… Jiní zase zůstali, protože se nemají kam vrátit, kde bydlet. Hlavně na východě Ukrajiny.
Máte nějaké špatné zkušenosti, protože jste z Ukrajiny?
Takový problém nebyl. V práci je hezký kolektiv, mám hodně ráda Čechy, děti a Řevnice. Ještě nemluvím dost dobře česky. Snažím se pořád učit, ale už na to nemám tolik času jako dřív. Stále pracuji, i doma, dceru musím vzít ze školy, snažím se malovat. Nic špatného se mi nestalo. Ale moje kamarádka bydlí na Smíchově a říká, že tam měla několik nepříjemných situací. Naše oblast je hodně kulturní. Není tu moc proruských lidí. Řevnice jsou klidné město, lidé se znají, všechno je poblíž, základní škola, hala, doktoři, jezdí tu vlak i autobus.
Takže jste v Řevnicích spokojeni?
Ano, rádi bychom tu zůstali. Snažíme se najít bydlení, ale je to drahé. Je jasné, že s tím mají problémy i Češi.
Je na Ukrajině vaše rodina?
Dvacetiletý syn tam musel zůstat, žije tam moje sestra a další příbuzní. Neteř má šestiměsíční dítě. Je to těžké, vidíme se jen na dovolené. Často nad nimi létají drony a bomby, děti mají strach. Lidé už si na to ale zvykli. Ve velkých městech je to lepší, na rozdíl od malých měst a vesnic funguje protivzdušná obrana. Doufáme, že to skončí, i když asi i potom hrozí hybridní válka. Na začátku lidé v zaměstnání chodili při útocích do krytů a firmy hodiny v krytu platily, teď už ale ne a lidé nemají moc peněz, je to čím dál těžší.
Plánujete návrat, až válka skončí?
Myslím, že už tady zůstaneme. Zvykli jsme si, pracuji, mám kamarády. A moje děti už tu rostou, spíše budeme jezdit na Ukrajinu na návštěvy. Navíc tam po válce asi nebudu mít práci v oboru, bude potřeba něco praktičtějšího než umění. Máme tu druhý život, už dva domovy. Když jsem byla na Ukrajině, názvy obchodů v ukrajinštině mi připadaly zvláštní, jsem zvyklá na české nápisy. Strach jsem neměla, ale člověk musí být opatrný. Když začne útok, musíte se jít schovat, na tom je tam teď postavený život. Samozřejmě se strachujeme o příbuzné a známé. Nedávno mi neteř psala, že u nich ve vsi spadl dron a jeho kousky dopadly vedle na zahradu. Pořád máme v hlavě obavy. Každé ráno beru do ruky telefon a dívám se, jestli se něco nestalo, jak je na tom vesnice, kde jsem se narodila, a známí lidé. Myslíme na naše blízké.