…odpočívá u psaní scénářů Pro dnešní rozhovor jsem oslovila pana Josefa Klímu – populárního televizního reportéra a publicistu, spisovatele a scénáristu a v neposlední řadě také jednoho z obyvatel Dobřichovic. Kromě nováckého pořadu Na vlastní oči, který připravuje od samotného vzniku této komerční televize, dokončuje nový televizní seriál Expozitura, který napsal společně s Jankem Kroupou na motivy případu Berdychova gangu. Podle jeho knih a scénářů přišly na svět filmy Radikální řez, Rekviem pro panenku, Nahota na prodej nebo televizní Vlna.Jak při diskuzích obvykle vysvětlujete pojem investigativní žurnalistika, obor, kde se pohybujete přes 15 let?
Pojem investigativní žurnalistika nemám rád. Když jsme s tím u nás po roce 1989 začali, neříkali jsme tomu nijak, pak pátrací žurnalistika – a tak to taky většinou používám. Je to žurnalistika, která buď odhaluje něco zcela nového, nebo nová fakta k něčemu známému, anebo nový pohled (nové souvislosti) na již známé.
Při pátrání a zjišťování příčin a důsledků v jednotlivých případech, neměl jste někdy pocit, že toho víte až příliš, že více si vědět ani nepřejete?
Ten pocit jsem začal mít asi po prvních pěti letech téhle práce. Najednou jsem si říkal: tohle už radši ani nechci vědět. Ne, že bych se bál, ale protože to bylo už moc hnusné. Zároveň jsem ale stejně potřeboval ještě vědět dost, abych vůbec mohl udělat reportáž, takže ta hranice, kam už člověk nechce, ale kam ještě musí, je případ od případu jiná. Stejně tak jsem někdy musel předem varovat své zdroje, že budu-li znát jejich totožnost, budu je muset udat, abych sám sebe chránil před trestním stíháním, takže ať si sami zvolí způsob, jak mi předat informace, které se jevily opravdu jedinečné a věrohodné. Stejně jsem si je musel prověřit. Takhle se zrodilo i mé trestní stíhání, když jsem před lety při natáčení seriálu o černém trhu se zbraněmi koupil od neznámého dodavatele ruční granát. Měli jsme komunikaci přes lístečky, ale policajti mi to nevěřili, mysleli si, že o něm vím víc.
Někde jste prohlásil, že vaše práce má výhodu oproti práci policisty, že můžete zveřejnit zjištěné souvislosti s případy. Nakolik ovlivní změna zákona o omezování odposlechů vaši práci a jak probíhá spolupráce mezi vámi a policisty v připravovaných reportážích?
Mě už moc ten zákaz neovlivní, mám svou hlavní investigativní kariéru za sebou. Ale ovlivní práci mých kolegů, protože v téhle zemi, kde se kdeco zametá pod stůl, je tohle zveřejnění často jedinou nadějí, jak zastavit prohlubující se politickou korupci.
Kromě reportáží jste podepsán i pod řadou scénářů, a to k seriálu (nově připravovaná Expozitura) i k filmům: k dobře známým Rekviem pro panenku, Vlna, Nahota na prodej či Radikální řez brzy přibude i triptych Vetřelci a lotři či Svědomí Denisy Klánové. Dva poslední zmíněné filmy a seriál jsou připravovány v poslední době – máte neuvěřitelné tempo psaní, nebo si píšete tzv. do šuplíku a dnešní smršť témat je víceméně náhoda?
Je a není to náhoda zároveň. Náhoda je, že se realizace scénářů na ČT sešla zrovna letos, přestože tam leží už tři, dva a jeden rok. Náhoda ale není, že v posledních letech píšu opravdu víc. Víc totiž jako starší člověk odpočívám – a psaní scénářů je pro mě odpočinek od natáčení reportáží. Zabývám se vlastně tímtéž, jen z jiné stránky. Narozdíl od spousty jiných scénáristů mám navíc výhodu, že mi to jde poměrně lehce: prostě si sednu, jako bych sedl do kina, pustím si v hlavě film a ten přepisuji. Aby bylo jasno, takhle se to dělat nemá. Má se vymýšlet stavba, kostra, synopse, postavy a jejich vzájemné vztahy a pak klasická linka dramatu, prostě celá ta věda. Na to mi chybí trpělivost. Píšu věci, které bych prostě rád viděl v televizi – a vidím je. Někdy to běží tak rychle, že nestíhám psát…
Jaká témata k reportážím jsou pro vás zajímavá, lákavá, od kterých se nenecháte odradit?
Dřív jsem šel po „bombách“ a skandálních odhaleních, dnes mě nejvíc zaujme silný lidský příběh. Pokud možno originální, protože většinou se – i ty silné – opakují. To se může týkat kohokoli. I dítěte.
Psaní scénářů je, jak říkáte, vaší psychoterapií. Máte čas přečíst si v klidu nějakou knihu? A pokud ano, jaký typ literatury nesmí chybět ve vaší knihovně?
Asi ano, protože jak říká Ludvík Vaculík: Normální člověk nepíše. Ale stejně tak náruživě až hltavě čtu. Už pár let je mou posedlostí Frederick Forsythe, protože v sobě spojuje geniálním způsobem právě fikci s hlubokou znalostí reality. Má jedinou nevýhodu: píše pomaleji, než já čtu. (smích)
Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví!
Barbora Tesařová