DOBŘICHOVICE – Na programu letošního Dobřichovického kulturního léta jsou i čtyři představení Divadla Na Jezerce. Toto známé pražské divadlo zahraje na zámku také premiéru Mnoho povyku pro lajk. Principál divadla Jan Hrušínský se jako každý rok na letní scénu do Dobřichovic moc těší.
Pane principále, znáte zdejší kraj? Co se vám tu líbí?
Krásné prostředí zámeckého nádvoří, na něm jeviště a mnoho diváků. Vyprodané nádvoří dobřichovického zámku je pro herce i principála tím nejhezčím pohledem. Kousek odtud žije můj bratr Rudolf a přímo tady synovec Rudla. Brácha je rybář, tak ho to táhlo k Berounce. Doufám, že se v červenci přijde na nás podívat.
Kdy jste na zámku hráli poprvé?
Nejdřív jsem tu viděl místní ochotníky, Dobřichovickou divadelní společnost, která se mi moc líbila. Bavila mě i atmosféra tohoto krásného prostředí. V roce 2020, po covidovém zavření divadel, se nám po divácích stýskalo a poprvé jsme začali s Letní scénou. Oslovili jsme Dobřichovice a pronajali si jeviště i nádvoří zámku a od té doby jsme tady každé léto pár představení zahráli.
A jak na ně vzpomínáte?
První léto bylo nejhezčí. Lidé byli na divadlo po covidu natěšeni, a i když pár večerů propršelo, nikdo z diváků neodešel. Hráli jsme i v dešti, co v dešti, ve slejváku, přes který byl špatně slyšet i smích hlediště, jež až do konce zůstalo do posledního místa plné. To byl obrovský zážitek! Mám v paměti především plné hlediště rozesmátých lidí a zámeckou věž se zvonem. Ten se během představení vždy rozezní. Na druhé straně zámku řeka, na niž je vidět z herecké šatny. Nádherná atmosféra.
Na jaké hry se letos můžeme těšit?
Na osvědčené komedie Takový žertík, Pánský klub, Občan první jakosti a také na naši naprostou novinku o střetu generací nad problematikou sociálních sítí Mnoho povyku pro lajk. Bude to vlastně premiéra, první výjezd mimo Prahu a přímo na zámek do Dobřichovic.
Řeknete nám o nich pár slov? Kdo v nich bude hrát?
Takový žertík hrajeme s úspěchem už osmnáct let a je to naše nejstarší komedie, na které už se bavilo obecenstvo po celé republice. Je o tom, že o rozchodech se nemá žertovat. Inteligentní a mimořádně vtipná hra o tzv. ideálním manželském páru (Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský), který pustí do světa fámu, že se rozchází. Brzy se začne dovídat pravdy, které nikdo z nás nepotřebuje slyšet. Je to výborná hra ze života. Pánský klub je komedie o terapii pro eroticky závislé pány – Milana Šteindlera, Zdeňka Žáka, Petra Vacka a další, kterou vede mladá terapeutka – Kristýna Hrušínská. Občan první jakosti je hra, která se během televizní show vymkne moderátorovi z rukou, když pozve na pódium své hosty a položí jim otázku, zda by měl mít každý z nás volební právo. Co se během večera dozví, vyvolává v obecenstvu při každé repríze salvy smíchu. Každý si totiž najde v hostech této netradiční show svého zástupce. Komedie, která svým způsobem s humorem smiřuje rozhádaný národ. A konečně zahrajeme premiéru Mnoho povyku pro lajk a svět sociálních sítí, mobilů a počítačů. A mezi tím osmdesátiletý sochař Alfons (Jan Vlasák) a jeho vnuk Alex (Martin Leták). A dále Vanda Chaloupková, Daniel Šváb a celá řada dalších. Doporučuji.
Divadlo Na Jezerce vzniklo v roce 2004 a dnes je to už pojem. Bylo těžké založit si svoje divadlo?
Na začátku byla touha po svobodě, protože herectví samotné je hodně nesvobodné povolání. Bylo to snazší tím, že na začátku byla v roce 2002 jen jedna jediná hra Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same – se čtyřmi herci na jevišti, dvěma na videozáznamu (J. Abrhám a L. Šafránková) a osvětlovačem a zvukařem. Nakonec jsme Sama hráli před vyprodaným hledištěm téměř čtyřistakrát a osvětlovač Filip je dnes vedoucím techniky v Divadle Na Jezerce.
Jakou jste měl tehdy představu o fungování vlastního divadla? A naplnila se?
Kromě naivní představy o svobodném rozhodování byly moje představy o fungování divadla jen mlhavé. Sice podepřené hereckou zkušeností z třicetiletého angažmá v různých divadlech a celoživotním obklopením divadelním prostředím, jenomže řídit divadlo je jiná disciplína. Mou ctižádostí bylo vytvořit divadlo, které by v obrovské pražské konkurenci obstálo díky kvalitní dramaturgii i přizvaným tvůrcům, našlo své diváky a které by vydrželo víc než několik prvních sezón. Divadlo, ve kterém by herci rádi hráli a diváci se do něj rádi vraceli. Jestli se nám to v Divadle Na Jezerce podařilo, ať raději posoudí jiní.
Ještě předtím fungovala Divadelní společnost Jana Hrušínského, čímž jste navázal na dlouhou rodinnou hereckou tradici. Je to zavazující, pocházet z takového slavného rodu?
Rodinná tradice zavazující není. Jsem na své divadelní předky hrdý a vím, co všechno museli své lásce k divadlu přinést. Divadelní společnost fungovala zpočátku jednoduše. Hráli jsme v pronajatých sálech a jezdili po zájezdech. Po letech jsem se dozvěděl, že kulturní dům, ve kterém jsme začínali, dostal od magistrátu hl. m. Prahy na působení Divadelní společnosti Jana Hrušínského grant 10 milionů korun (ředitelem byl tehdy senátor jedné z vládních stran), zatímco my jsme mu platili nájem z tržby ze vstupného a o přidělené dotaci neměli ani ponětí. V této tradici pokračujeme ostatně dodnes. Lobbovat za státní nebo městské peníze jsem se nikdy nenaučil a na rozdíl od některých v tomto směru šikovnějších kolegů – podnikatelů v příspěvkových organizacích se stovkami milionů dotací – dnes děláme divadlo zcela bez podpory státu a města Prahy. Snad jsme v tomto ohledu státu i hlavnímu městu prospěšnější než mnohá konkurenční divadla, protože platíme daně a státní ani městský rozpočet nezatěžujeme.
V čem vám rodinná tradice pomáhá a v čem naopak?
Vím odmalička o divadle mnohé, co se v žádné divadelní škole nedá naučit. Pohybuji se v divadelním prostředí od dětství, tj. 60 let od chvíle, kdy jsem v roce 1965 začal hrát dětské role v Národním divadle. Zní to dnes neuvěřitelně, ale mohl jsem být několik let na jevišti společně s herci, jakými byli například Olga Scheinpflugová, Karel Höger, Dana Medřická, Ladislav Pešek, Miloš Nedbal, Vlasta Fabianová, Jan Tříska, Jiřina Šejbalová, Marie Vášová, Miroslav Macháček, Josef Kemr, Luděk Munzar a mnoho dalších (bez přehánění) velikánů českého divadla. To byla dobrá škola.
Kolik představení za měsíc hrajete v Divadle Na Jezerce?
Před covidem jsme často hráli i více než třicet představení do měsíce. Mnohokrát i na několika zájezdových místech najednou. Nyní lidé stále ještě po letech zákazů a covidových opatření chodí do divadla méně než před rokem 2020. Takže na Jezerce nyní hrajeme kolem dvaceti představení měsíčně. K tomu zájezdy a zadaná představení. Protože ale pracujeme bez podpory státu a Prahy, potřebujeme se znovu dostat na větší počet vyprodaných představení, kvůli vyšší tržbě, ze které provoz divadla hradíme.
A v kolika představeních hraje někdo z vaší rodiny?
To vám teď přesně nepovím, ale od začátku v našem divadle působí moje žena Miluše Šplechtová a po absolutoriu DAMU i dcera Kristýna Hrušínská. Manžel Kristýny je režisér a dramatik Matěj Balcar, který patří vedle Jana Hřebejka a Petra Vacka ke kmenovým režisérům divadla. Matějova hra Občan první jakosti byla nedávno v anketě kritiků nominována mezi tři nejlepší divadelní hry roku 2022.
Ptám se proto, že právě vaše dcera Kristýna v rodinné tradici pokračuje a také její manžel Matěj Balcar působí u vás. Jste rád, že můžete s dcerou hrát?
Mám radost, že je Kristýna úspěšná herečka, dokonce byla její postava svérázné Vandy v seriálu Ulice vyhlášena nejpopulárnější postavou loňského roku. Matěj nastudoval několik představení, která dnes v našem divadle patří k těm nejúspěšnějším. V současné době v návštěvnosti vede Hřebejkova inscenace After Life od Rickyho Gervaise a hned po něm Matějův Občan první jakosti. Za zmínku určitě stojí jeho dramatizace textu Paola Genovese Naprostí cizinci nebo Vermesova tragikomedie Už je tady zas! Další Matějovou úspěšnou hrou je komedie Pánský klub, která byla také natočena jako film.
Další děti se herectví nevěnují?
Nejmladší dcera Bára v divadle několik let pracovala jako uvaděčka, potom odjela studovat do USA grafický design a v Americe má nyní rodinu. Nedávno nás překvapila fotografiemi z divadelního představení, ve kterém hrála v jednom z divadel kolem Filadelfie. Zdá se, že je tím také zasažena, protože vedle své práce grafičky v divadelním snažení také pokračuje. V jednom představení jsme ji viděli a byli jsme na ni pyšní, protože byla dobrá. Má cit pro divadelní situace a uměřenost hereckého projevu. Publikum na ni reagovalo kladně. Tak uvidíme, kam to povede.
Máte raději divadlo, nebo film?
Já si myslím, že herectví je jen jedno. Dobré, nebo špatné. Jak ve filmu, tak v divadle. A musí být pravdivé. Jinak divák bude zklamaný a jen tak nějakému módnímu pitvoření či přehrávání neuvěří. Vždycky se v divadle snažím řídit základním pravidlem – divákovi se nesmíme podbízet ani ho podceňovat.
Jaké role vás nejvíc baví hrát?
Ty, které jsou dobře napsané, ve kterých je co hrát. Takové role mají šanci diváka strhnout a zaujmout. Myslím, že vždycky všechno začíná a končí u kvality hry. U kvality textu, který v divadle děláte. Je mi 68 let a na hloupé hry už nemám čas, nemám ani chuť se jimi zabývat. Divadlo musí mít smysl. Mělo by – kromě zábavy – divákům přinést i něco navíc. To je moje základní snaha posledních několika let.
A na kterou roli vzpomínáte nejraději?
V divadle těch dobrých bylo několik, ve filmu mnohem méně. Nejraději jsem hrál třeba barona Tuzenbacha v Čechovových Třech sestrách v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Potom asi Babse v Charleyově tetě v divadle ABC, s kterým jsem si užil čtyři stovky vyprodaných repríz. A na Jezerce jsem měl za těch dvacet let nejradši Felixe v Samovi, Ivana v Kumštu a dvě role, které hraji nyní – ředitele Strausse v Občanovi první jakosti a otce a psychiatra v After Life.
A co vzkážete na závěr čtenářům?
Milí Dobřichovičtí i přespolní, přijďte se v červenci pobavit na zámecké nádvoří na představení Divadla Na Jezerce. Nebudete litovat!