Pořízení zámku v Litni mělo být jen finanční investicí. Ivana Leidlová, původním povoláním ekonomka a bankéřka, byla v době, kdy manžel zámek kupoval, na rodičovské dovolené se dvěma syny. Do Litně se nechystala, neplánovala, že by tam s dětmi trávila čas. Pak se tam přece jen vypravila a zamilovala se na první pohled. Ohromil ji duch tohoto místa.
Zámek i samotné městečko Liteň na Berounsku se svého rozkvětu dočkaly koncem devatenáctého století, kdy roku 1850 panství koupili Daubkovi. Šlo o vlasteneckou rodinu a Josef František Daubek dokonce spoluzakládal Národní divadlo. Byl tím pádem napojen na skupinu umělců, mezi nimiž byli František Ženíšek, Josef a Quido Mánesovi, Josef Václav Myslbek a další. Ti na zámku často přebývali a rodina je štědře podporovala. Proto zde vznikla významná umělecká díla, například návrh opony Národního divadla či obrazy Josefína nebo Oldřich a Božena od Františka Ženíška.
V roce 1931 se do rodiny přivdala operní pěvkyně Jarmila Novotná, která si vzala vnuka původních majitelů Jiřího Antonína Daubka. Společně žili v tzv. Čechovně až do vypuknutí druhé světové války, kdy s dcerou Jarmilou a synem Jiřím, dnes Georgem, odešli do Spojených států. Roku 1947 se chystali na návrat do Litně, ale politické poměry jim to znemožnily. Po převratu 1948 rodina o zámek přišla a následujících několik desetiletí objekt sloužil jako velkostatek, učiliště a internát. Zpět byl rodině vrácen v rámci restitucí po revoluci 1989.
Před deseti lety jste se z bankéřky stala ředitelkou neziskové organizace Zámek Liteň. Jak se to stalo?
Úplnou náhodou. Manžel, který v té době pracoval v mezinárodní firmě, zámek koupil jako zajímavou finanční investici. Alespoň si to tehdy myslel. Jenže pak se projevila spousta problémů, jež asi nečekal. Přijel řešit nějaké potíže a odjel s pocitem, že to místo má úžasnou energii. Začal mě lákat, abych se tam také jela podívat.
Vy jste tam v době koupě nebyla?
Ne, v té době byl staršímu synovi rok a druhý se nám narodil, měla jsem úplně jiné starosti. Nepočítali jsme, že bychom tam jezdili. Ale pak jsem s ním přece jen jela a jako správná matka jsem si řekla, že když se tam bude líbit synům, tak i mně. Začali jsme se zajímat o historii zámku, a tak vše odstartovalo.
Pokud byste měla zmínit jednu věc, která ve vás vzbudila zájem o toto místo, co by to bylo?
Zcela jistě tzv. Čechovna, hned na první pohled bylo znát, jak musela být kdysi krásná. Začalo mě zajímat, kdo tu žil, historii zámku jsem tehdy vůbec neznala. Věděla jsem, že budova se jmenuje Čechovna, protože tu kdysi bydlel Svatopluk Čech, jehož tatínek na zámku pracoval jako správce.
Když jste zjistila, že tu žila Jarmila Novotná, věděla jste, kdo to byl?
Tušila jsem, že to kdysi byla slavná operní hvězda. Jako studentka jsem v roce 1994 zaznamenala, že zemřela. Ale nic víc. Nekupovali jsme panství od pana Daubka, ale od jiného vlastníka, takže já jsem ani nevěděla, že Jarmila Novotná měla syna, který navíc ještě žije. On sice zámek zrestituoval, ale následně ho prodal.
Kde jste na něj získala kontakt?
V obci. Napsali jsme mu, že bychom se rádi přijeli představit a zjistit více o historii toho místa. Zajímaly mě i dobové fotografie. Na naše e-maily zareagoval a pozval nás do New Yorku, kde žije vlastně celý život.
Stál o připomínání minulosti?
Zpočátku asi příliš ne. Letěli jsme za ním do Ameriky s tím, že zajdeme na hodinku na návštěvu a pak si každý půjde po svém. Setkání ale bylo osudové. Pan Daubek začal vyprávět a nemohl přestat. Bylo znát, že je toho plný. Mluvil výborně česky, vyprávěl nám, jak obrovské vzpomínky na Liteň má, jak jsou Čechy, a zejména Liteň, pro něho osudové. Na zpáteční cestě jsme si s manželem řekli, že by bylo krásné ho sem pozvat, respektive celou jeho rodinu.
Ale on přece v Litni strávil jen rané dětství a pak jedny prázdniny. Jak si vysvětlujete, že k ní tak přilnul?
Ano, strávil tu léto v roce 1947, kdy celá rodina přijela připravit zámek na návrat o rok později. Během druhé světové války tu žila nacistická rodina a maminka Jiřího Antonína Daubka, manžela Jarmily Novotné, jemuž celý areál v Litni patřil. Od roku 1945 se manželé snažili dát panství dohromady, aby tu mohli žít. Plánovali, že se sem přesunou, jenže k tomu už ze známých důvodů nedošlo. Pan Daubek skutečně nemůže mít mnoho vzpomínek, ale jsou opravdu silné.
George Daubek měl s matkou komplikovaný vztah, od roku 1947 do sametové revoluce v Česku nebyl, přesto mluví velmi dobrou češtinou. Kdo v něm podporoval češství, rodiče?
Myslím si, že chůva Milada, která se o obě děti odmala starala a s rodinou odešla i do Spojených států, kde s nimi žila až do své smrti. Vliv na něj určitě měl i otec. George si uvědomoval, co tady jeho rodina zanechala, a proto se chtěl o rodinný majetek postarat. Jarmila Novotná ho údajně od toho, aby se přihlásil o restituce, zrazovala. Měla za to, že jde o minulost a že by ji měl uzavřít.
Čím se živil jeho otec po odchodu do USA?
To také byla velmi zajímavá osobnost. Rodina měla v tehdejším Československu cihelny, mlýny, lihovar, pivovar. Po nuceném odchodu před nástupem fašismu byl v Americe ze dne na den někým, kdo nosil tašky „madame Novotné“. Tam byla hvězdou ona. Ale znovu se vypracoval a stal se druhým mužem společnosti IBM, nejbližším spolupracovníkem ředitele firmy pana Watsona. Zakládal veškeré operace v Evropě a měl je koordinovat z Litně, což ale po změně režimu nebylo možné, a tak řídil IBM z Paříže. Od roku 1956, kdy kromě Evropy měl na starosti i Asii, žili s Jarmilou Novotnou ve Vídni, kde v roce 1981 zemřel. Přál si být pochovaný v rodinné hrobce v Litni. Tam je pohřbená i Jarmila, která zemřela v roce 1994.
Proč si se synem nerozuměla?
Byla stále pryč a on jí to zazlíval. Po matčině smrti dostal do opatrování veškerou její pozůstalost, ale vůbec si ji neprohlédl. Nezajímala ho. Do materiálů se podíval až v době, kdy jsme se o Jarmilu Novotnou začali zajímat my, pak krabice otevřel a jejich obsah studoval. Teprve když si vše pročetl, pochopil její osobu, osud i to, jak významnou osobností jeho matka byla. Myslím, že teprve tehdy se s ní určitým způsobem usmířil. Až se jednou budu ohlížet, pocítím radost, že jsme ho i my k mamince tak trochu přivedli.
Přenesl se její talent na někoho z potomků?
Ano, pan Daubek má tři dcery, nejmladší z nich se profesionálně věnuje hře na barokní housle. Ona se nejvíc zajímá o odkaz své babičky, byla tady na prvním festivalu a vystoupila i o rok později. Dcera Jarmily Novotné také měla děti, ale odkazu své babičky se nevěnují.
Minulou sobotu jste v zámeckém parku uspořádali koncert Rusalka v parku, na počest 10. výročí Festivalu Jarmily Novotné a 120. výročí prvního uvedení opery Antonína Dvořáka Rusalka, kterou nádherně zpívala právě Novotná. Zavzpomínejte prosím na první ročník…
V roce 2012 jsme pana Daubka i s celou jeho rodinou pozvali do Litně. A u příležitosti setkání jsme v polorozpadlém zámku uspořádali výstavu a zároveň dva galakoncerty v malém sále, který jsme nasvítili, aby vynikly krásné stropy od Quida Mánesa. Jinak jsme ho nechali v původním stavu. Moc se to povedlo.
Takže jste se rozhodli pokračovat?
Po koncertě jsem dostala dopisy například od pana dirigenta Jiřího Bělohlávka (+2017, pozn. red.) nebo od tenoristy Petera Dvorského, kteří psali, že Jarmilu Novotnou znali, že jim v osmdesátých letech, kdy se ve Spojených státech snažili prosadit, hodně pomohla, a že se jim líbí, co pro ni děláme. V té době zde její jméno tolik nerezonovalo, téměř nikdo ji neznal. Pro mě to byl velký impuls, který mě přivedl k rozhodnutí založit neziskovou organizaci a začít se odkazu Jarmily Novotné věnovat.
Kým je Jarmila Novotná pro vás?
Myslím si, že tak zajímavých osobností, jakou bezesporu byla ona, navíc žen, jsme v historii mnoho neměli. Převyšovala dobu, v níž žila. Byla skutečnou hvězdou první velikosti, vystupovala v Berlíně, ve Vídni, její domovskou scénou pak po dlouhých šestnáct let byla Metropolitní opera v New Yorku. Přitom Češi ji skoro neznají.
Bude někdy zámek Liteň přístupný veřejnosti?
Byla bych ráda, aby odkaz Jarmily Novotné a rodu Daubků žil dál. Aby tady byl stále přítomný, ať už formou komentovaných prohlídek, pěveckých kurzů nebo jinou rolí areálu. Pokud se v Česku vysloví jméno Jarmila Novotná a většině vzdělaných lidí naskočí, že to byla operní pěvkyně z počátku 20. století, budu spokojená. 
Koncert Rusalka v parku proběhl před necelým týdnem. Byla jste s jeho průběhem spokojená?
Byly to do poslední minuty velké nervy, protože počasí rozhodně nepřipomínalo srpen, ale spíše konec října. Například během dne několikrát pršelo a museli jsme čtyřikrát utírat mokré židle, naposledy necelé dvě hodiny před začátkem koncertu, ale naštěstí se počasí uklidnilo, a nakonec nekápla ani kapka. Velký dík patří divákům, kteří i přes tak nejisté počasí do Litně přijeli v opravdu hojném počtu. Bylo vyprodáno a nálada byla skvělá.
Dostali jsme mnoho pochvalných ohlasů, výkony sólistů Kateřiny Kněžíkové, Richarda Samka, Jany Kurucové a Jana Martiníka braly dech a dirigent Robert Jindra orchestr řídil bravurně. Spojení tanečních výjevů promítaných na velké LED obrazovce se zpěvem na pódiu přidalo celému večeru krásnou a magickou atmosféru. Takže ano, jsem moc spokojená.
A plány do dalších let?
Pan Daubek věnoval naší neziskové organizaci obrovský archiv Jarmily Novotné, abychom její pozůstalost spravovali. To je velká věc a jsem moc ráda, že se to po deseti letech povedlo. Chtěla bych její archiv uspořádat, to je jedna velká kapitola, která mě možná přivede k novým informacím o pěvkyni a třeba i poznání byznysu rodiny Daubkových. Bylo by krásné ukázat ho i lidem. Jakou formou, zda to bude výstava, publikace nebo film, ještě nevím.
A dalším projektem je obnova budovy oranžerie. Hned u vstupu do areálu je bývalý skleník. Je rovněž v relativně špatném stavu, ale má moc hezké světlo, bylo by to skvělé místo pro výtvarné a fotografické kurzy. Už máme hotový projekt obnovy, snad se podaří. Rádi bychom také zahájili fundraisingovou kampaň na obnovu této krásné budovy.
