Tóny i rytmus má doslova v genech. Ještě před 20. narozeninami bylo jeho jméno skloňováno u nás i v zahraničí. Kontrabasista, dirigent a skladatel Indi Stivín.
Řekl jste si někdy: to je prima, že jsem se narodil do hudební rodiny!?
Myslím, že nikdo z nás nemůže ovlivnit, do jaké rodiny se narodí. Nejdůležitější je, aby se máma a táta měli rádi. A jestli dělají hudbu nebo ne, je úplně jedno. Takže já si spíš říkám, jaké mám štěstí, že pocházím z milující rodiny.
Proč vás uchvátily právě housle? A jak jste se od nich dostal ke kontrabasu?
Housle jsou nádherný nástroj, a vůbec všechny smyčcové nástroje jsou úžasné. Tón na nich musíte nejdříve hledat a pak stále vytvářet, soustředit se a nepolevit. Nikdo vám ho nedá zadarmo, to platí u všech smyčcových nástrojů stejně, ať jsou to housle či kontrabas. Hra smyčcem je naprosto unikátní také v tom, že neomylně odhaluje hráčovu duši. Smyčec je něco jako světový jazyk, ve kterém se nedá lhát, vždy jím řeknete pravdu. Je to úplné kouzlo.
Na kolik nástrojů umíte hrát? Vybíráte si je, nebo si ony takzvaně vyberou vás?
Smyčcové nástroje mě uchvátily všechny. Když se nad tím zamyslím, tak všechny hudební nástroje jsou důkazem lidské vynalézavosti a hravosti. A na každý se dá zahrát krásně, dá-li tomu člověk čas.
Slýcháváte často: jé, vy jste vnuk toho slavného flétnisty? A říkám to s plným vědomím skutečnosti, že váš dědeček není jen flétnista a známou osobností je i váš otec Jiří Stivín ml., skvělý bubeník.
V prostředí, kde se pohybuji, je poměrně běžné být syn nebo vnuk hudebníka. Takže zase tak často ne.
Přijal jste od dědy či táty hudební rady?
Těžko říct. Ani jeden z nich nehraje na smyčcový nástroj a já se zase nevěnuji bicím či flétně. V oborech, do nichž jsem se zamiloval, jsem měl obrovské štěstí na skvělé učitele. A to se opravdu nedá nazvat jinak než štěstím.
Kdo z nich vás ovlivnil nejvíce?
Už moje paní učitelka Bimková z první třídy byla úžasná, také první paní učitelka na housle Vavřínková a po ní pan učitel Staněk. Učil mě nejen na housle, ale také v lidovém souboru a hudbu všeobecně.
Důležité rady jsem dostal od pánů kontrabasistů Tkadlčíka a profesora Krigovského. To byly a jsou takové osobnosti, že strávit s nimi třeba jen jednu hodinu mi vždycky dodalo energii na celý měsíc. Musím zmínit pana profesora Foltýna, famózního houslistu a osobnost Pražské konzervatoře, jehož systém byl skutečně legendární. Navíc jsem kolem sebe měl a stále mám skvělé české dirigenty, za všechny paní Miriam Němcovou, opět z konzervatoře, a pana profesora Leoše Svárovského z HAMU. Jejich rady by se měly tesat do kamene. Bez skvělých kantorů to ve vážné hudbě nejde.
A vzorem je vám kdo?
Vzorů je v hudebním světě mnoho, v Čechách vždy žili skvělí hudebníci. Za všechny mi dovolte jmenovat dirigenta Karla Ančerla, který dokázal tvořit i v nepředstavitelném prostředí koncentračního tábora. Po válce se stal šéfem České filharmonie a prosadil se doma i ve světě. Byl to naprosto fenomenální dirigent a jeho životní příběh by vydal na film.
Skládáte i dirigujete. Je to spíše výhoda, nebo naopak?
Myslím, že vždy je výhoda dělat více činností. Každý další obor, který si člověk přibere, mu rozšiřuje obzory. Dokáže pochopit více věcí, a hlavně lidí.
V článcích s vaším jménem často čtu: prosazuje kontrabas jako sólový nástroj. Dříve nebyl? A daří se?
Kontrabas nejčastěji plní v hudbě roli basovou, a plní ji skvěle, proto si lidé někdy myslí, že nic víc není potřeba. Ovšem objevit jeho sólový potenciál je jako najít nový svět, novou dimenzi. Je to zážitek přímo transcendentální, určitě stojí za to. Dříve nebyla spousta věcí, které nám každý den usnadňují život, rychlá doprava, technologie, blesková komunikace, ale třeba i občerstvení na každém rohu. To vše je velkým přínosem i pro dráhu sólového kontrabasisty.
Jaké je být jako kluk zavřený doma a cvičit a cvičit… Nebo mám scestnou představu?
Hudba je hlavně obrovská vášeň. Když se podíváte na dokument o Arnoldu Schwarzeneggerovi, jak rád chodil do posilovny a cvičil a cvičil, uvidíte stejnou vášeň jako u mnoha muzikantů. Nikdo ho nenutil mít svaly jako hora, myslet na kliky a dřepy od rána do večera a psát si cvičební deník. Chtěl sám, a proto se také dokázal stále zlepšovat. A mimochodem cvičit na housle nebo kontrabas se dá klidně i na louce, v lese nebo u moře. Hudba je vyjádření pocitů. Každý máme v sobě touhu, talent, jde jen o to je objevit. Myslím, že dělat pokroky v hudbě i v jakémkoliv oboru lze, když prostě chcete. V hudbě ale stoprocentně platí, že když se chce, všechno jde. Nutit někoho cvičit na jakýkoliv nástroj by stejně bylo k ničemu. Budete se tomu věnovat, až vyrostete? Určitě ne. Zvolíte si podle svého a půjdete za svou vlastní vášní. Tečka.
Jak silnou máte konkurenci?
V hudbě nehraje roli věk, národnost, pohlaví ani náboženství a konkurence už vůbec ne. Všichni muzikanti se v podstatě plaví na jedné lodi. Hudební nástroje ani styly nemají svoje strany, aby mohly vyhrávat nebo prohrávat volby. V hudbě je naprostá svoboda a je jen na vás, jestli se jí rozhodnete věnovat, jakým způsobem a v jaké míře.
A vaše silná a slabá stránka?
Asi nebudu sám k sobě objektivní, abych mohl hodnotit, co je moje síla či slabost. Snad určitá moje pracovitost. Dokáže ovšem být silnou i slabou stránkou, to když se začne prosazovat třeba na úkor spánku.
Jste trémista, nebo ten, kdo se narodil pro světová pódia?
Hraji moc rád. Hraní mám spojené s příjemnými zážitky, s radostí, energií a někdy až nepopsatelnou magií. Když hraji, záleží jen na hudbě a všechny starosti světa na chvíli zmizí. V tom je skutečné kouzlo hudby.
Asi máte kouzelný každý den… Jak vypadá ten nejběžnější?
Každý den je jiný. Podle situace, jestli mám koncert, zkoušku, jsem kontrabasista nebo dirigent, mám-li psát materiály, kontrolovat party, tisknout nebo vázat noty, zda mám školu či zkouškové období, rozhodně se nenudím. Ale vždy kolem půlnoci studuji nový materiál a připravuji se na další den.
Často hrajete a jste velmi úspěšný i na soutěžích. V čem jsou důležité?
Soutěže jsou pro mě hudební setkávání. Je skvělé vidět, že jsou na světě lidé, kteří se hudbě věnují opravdu na sto procent. Nevadí mi hrát pod dohledem odborné komise, která kontroluje každou notu, je to svým způsobem zábava. Naučím se spoustu nového repertoáru, poznávám sebe i lidi zase v jiném světle. Někdy je atmosféra uvolněnější, jindy napjatější, ale v podstatě jde o poznání a zajímavou zkušenost. Myslím, že člověk by neměl dělat závěry z jednoho či ze dvou soutěžních zážitků, pak jim přikládá moc velkou důležitost. Čím více soutěží zažijete, tím větší nad nimi získáte nadhled.
Chybí vám něco?
Asi den, který má osmačtyřicet hodin, aby se dalo stihnout více práce.
Co je pro vás ztracený čas?
Žádný čas není ztracený. Ani pracovní, ani odpočinkový, ani den, ani noc. Myslím, že člověk instinktivně cítí, co by měl prožít, a jde tomu více či méně vědomě naproti.
V prosinci slavíte 24. narozeniny. Pojedete v takovém tempu dál? Co plánujete?
Rád bych napsal skladby, které mám teď v hlavě, ale nedostává se na ně čas. Posunul se ve svém vzdělávání, ukončil další rok studia a realizoval další projekty mého orchestru Collegium Stivinum. Tolik věcí je potřeba udělat. Raději bych tomu neříkal plánování, to pak nikdy nevyjde. Všechno jsou přání.
Máte rád Vánoce?
Jsou to krásné svátky a většinou je slavím opět hudbou. Když jsem působil jako kontrabasista v drážďanské Semperoper, hráli jsme Louskáčka den před Štědrým dnem i den po něm. Domů jsem si jen odskočil zahrát Rybovku. Tomu říkám Vánoce.
A v co věříte?
Je mnoho věcí, v něž věřím. V dobré, šikovné a pracovité lidi a ve správný vývoj. Věřím knihám o historii a v pokrok. V to, že se lze poučit ze zkušenosti druhého a že myšlenka je věčná. V hudbu a její léčivou sílu.
Indi Stivín (24):
- Sólový kontrabasista, dirigent a skladatel.
- Syn bubeníka Jiřího Stivína ml. a vnuk instrumentalisty Jiřího Stivína.
- Debutoval ve dvanácti letech Koncertem pro kontrabas a orchestr A dur Domenica Dragonettiho.
- Vítěz mnoha mezinárodních soutěží.
- Držitel Výroční ceny OSA pro nejúspěšnějšího českého hudebního skladatele do 30 let.
- V roce 2019 založil komorní orchestr Collegium Stivinum.
