V únoru uplyne 150 let od narození české političky, novinářky a organizátorky československého a mezinárodního ženského hnutí Františky Plamínkové. Demokratky, kterou znal celý svět.
Narodila se 5. 2. 1875 jako nejmladší ze tří dcer pražského obuvníka. Po maturitě ve státním Ústavu pro vzdělání učitelek nastoupila na obecnou školu do Tábora, pak do Soběslavi. Učila v Praze, po náročném večerním studiu dosáhla na post odborné učitelky (matematika, fyzika, kreslení, krasopis). Ke konci roku 1924 dala ze školství výpověď, aby se mohla věnovat ženám a politice. Její zásluhou byla v roce 1912 zvolena první česká poslankyně a roku 1919 zrušen paragraf stvrzující, že provdání učitelky znamená dobrovolný odchod ze služby. Do té doby se učitelky musely podle zákonů Rakouska-Uherska vzdát rodinného života a žít v celibátu. Velkého vítězství Plamínková dosáhla v roce 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno volební právo pro všechny bez rozdílu pohlaví.
Po vzniku samostatné republiky působila na pražském magistrátu jako uvolněná městská radní, později se stala senátorkou. Za čtyřicet let své veřejné činnosti věnovala pozornost především učitelkám a státním zaměstnankyním, ale neuhýbala ani před problémy chudších vrstev žen. Její práce sklidila mezinárodní ohlas. Jako první Češka vystoupila s projevem před spojenými národy, přijal ji i prezident Roosevelt. Měla blízko k filozofickým myšlenkám Tomáše Garrigua Masaryka.
Do dolního Poberouní se Františka přestěhovala v závěru svého života. Nechala si postavit vilu ve Střední ulici v Černošicích. Se sestrou Marií Vinklářovou se do ní nastěhovaly na začátku prosince 1939. Právě na terase vily s výhledem do údolí Berounky se scházela a debatovala se svými přítelkyněmi. Nechyběla mezi nimi například Milada Horáková.
S neutuchající energií se vrhla do pomoci potřebným lidem, které pronásledoval fašistický režim. Poprvé ji zatkli už 1. září 1939. Po šesti týdnech byla na svobodě a dál aktivně pokračovala v činnosti Ženské národní rady. Ne však na dlouho.
V hledáčku nacistů
K dalšímu zatčení došlo 11. 6. 1942. Den předtím ještě stihla v Dobřichovicích navštívit svou přítelkyni Albínu Honzákovou. Z chování Plamínkové bylo zřejmé, že nacisty očekávala. Jako předsedkyně Ženské národní rady byla doma i v cizině proslulá, vysoce vážená a oblíbená. Nacisté požadovali, aby veřejně odsoudila zahraniční odboj a Beneše. Odmítla. Roli při zatčení mohl sehrát i otevřený dopis, který již na podzim 1938 napsala Adolfu Hitlerovi. Hájila v něm prezidenta Edvarda Beneše. „Pane kancléři, v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání.“ Popravili ji na kobyliské střelnici 30. června 1942.
Od června roku 2020 se každý rok koná připomínka poslední pěší cesty Františky Plamínkové ze dne 10. června 1942 (z Černošic do dobřichovické vily č. p. 206 ke zmiňované A. Honzákové). Procházku pod názvem Od Františky k Albíně pořádá Černošická společnost letopisecká ve spolupráci s majiteli domů. Nedávno byl před městskou knihovnou nesoucí jméno této statečné Češky zasazen liliovník na její počest.
Tip:
V pátek 7. února se bude v Club Kině v Černošicích konat vzpomínkový večer na senátorku. Mimochodem i černošická knihovna nese její jméno.