ŘEVNICE – Začalo to v září 1926 drtivou porážkou 1:23. Následovalo nepřetržitých sto let velkolepých vítězství, prvoligových bitev a sportovního nadšení.
V regionu kolem dolního toku Berounky jsou Řevnice široko daleko jedinou baštou, kde se národní házená udržela. Také ve Středočeském kraji by se daly oddíly tohoto tradičního českého sportu spočítat na prstech jedné ruky.
Národní házená vznikla v roce 1905 v Praze a je považována za jedinou původní českou kolektivní míčovou hru. U jejího zrodu stáli tři učitelé tělesné výchovy: Václav Karas, Josef Klenka a Antonín Kryštof, který dal hře podobu sportovní disciplíny, upravil její pravidla a hru definitivně přejmenoval na házenou.
Podle jeho pravidel se poprvé hrálo už v roce 1907. Pět let poté byla v Řevnicích založena Dělnická tělocvičná jednota (DTJ). V roce 1924 se jí podařilo získat od řádu dominikánů pozemek za Lidovým domem. O dva roky později byl při DTJ založen oddíl národní házené.
Jak to všechno začalo
Předposlední zářijovou neděli 1926, týden před tradičním řevnickým posvícením, se ve tři hodiny odpoledne na hřišti poprvé rozezvučela píšťalka rozhodčího. Historicky první zápas sice Řevničtí proti týmu z pražské Malé Strany prohráli vysoko 1:23, ale zrodila se tradice, jež přetrvala celé století. „Mezi těmi, kdo oddíl zakládali, byli Karel Kadeřábek, úředník smíchovské pošty, Josef Vinš, náčelník DTJ a majitel truhlářské živnosti, majitelé lakýrnictví František a Karel Šmídové, František Černý, stavitelský asistent, který byl současně nejen hráčem, ale i prvním kapitánem družstva. Postupně se k nim přidávali další nadšenci. Například František Hrubý, který později převzal na dlouhých pětadvacet let funkci předsedy oddílu, nebo legenda řevnické házené Robert Tausche. Ten obětoval tomuto sportu celý svůj život. Půl století působil v oddíle jako organizační pracovník a byl duší veškerého dění,“ připomíná řevnický házenkář Petr Holý. Mozaiku historie místní házené skládal za pomoci bývalých hráčů a funkcionářů Jaroslava Hrubého a Petra Tauscheho.
Válečná léta a nové začátky
Již během druhé světové války se družstvo mužů probojovalo do divize českého venkova. Utkávalo se v ní se silnými družstvy jako Ikar Plzeň, Petřín Plzeň, Šťáhlavy, Holoubkov, ale i Sezimovo Ústí či SK Staropramen. Po válce měla řevnická házená namále: mnoho hráčů i funkcionářů odešlo na vojnu, jiní se odstěhovali.
V roce 1948 byly místní tělovýchovné a sportovní organizace násilně sloučeny pod hlavičku Sokola. O čtyři roky později přešla řevnická tělovýchova pod patronát obchodní organizace Jednota a přijala název Slavoj. V té době klub měl již 120 členů a až deset družstev.
Zlatá léta řevnické házené
Jedním z nejslavnějších bylo družstvo mladších dorostenců, Sápalíků. Největšího úspěchu dosáhli v roce 1955, kdy se jako první mládežnický tým probojovali do finále přeboru republiky. O 11 let poté postoupili muži pod vedením trenéra Josefa Šafránka do 1. ligy, v níž za obrovského zájmu fanoušků vydrželi šest let. Byl to právě Šafránek, díky němuž držel házenkářský míč v ruce takřka každý žák řevnické školy. Uspořádal totiž 44 ročníků mezitřídních turnajů. Na tradici navázal na přelomu století Petr Holý. Přes klesající zájem školáků dokázal turnaje dotáhnout až k 55. ročníku.
Šedesátá a sedmdesátá léta patřila k nejúspěšnějším v historii. V roce 1967 začala výstavba nového stadionu v Tyršově stromořadí. Roku 1974 rozšířilo řady házenkářů družstvo neslyšících. V té době se na zdejším hřišti hrála i mezinárodní házená, handbal, i proti týmům ze zahraničí: z Německa, Rakouska, ze Švédska, Švýcarska…
Házená na prahu nového tisíciletí
Po útlumu na konci 70. let se klub počátkem následujícího desetiletí naplno vrátil k národní házené. Další velký úspěch přišel v sezoně 1996/1997, kdy A-tým postoupil do první a B-tým do druhé ligy. V roce 2003 se oddíl osamostatnil a vznikl Klub NH Řevnice. Za sto let nepřetržité činnosti se v jeho řadách vystřídalo téměř tisíc hráčů, hráček a funkcionářů.