Ondřej Prosický z Letů má za sebou přes čtyřicet autorských výstav a každoročně získává ocenění z celého světa. Na volné noze je pátým rokem a snaží se živit pouze autorskou tvorbou. Tvrdí, že při prvním náznaku toho, že při fotografování nepropaguje divokou přírodu, ale jen sebe, se vrátí k původní profesi inženýrského geologa.
V dnešní době mnoho lidí fotí. Co musíte umět, abyste se stal dobrým fotografem?
Asi mohu mluvit jen ve vztahu k fotografování přírody. Podle mne je nutný hluboký zájem o biologii, o chování zvířat v divočině a přírodní pochody obecně. Myslím, že jen člověk se znalostí divočiny a s respektem k ní může přinést na fotografiích něco, co zaujme druhé. Jak občas tvrdím: Když se budeš z fotografování přírody vracet naštvaný, že jsi neudělal pěknou fotku, nikdy z tebe dobrý fotograf nebude. Svou roli hraje i motivace stále se učit a přinášet na snímcích něco nového.
Dá se fotografování naučit, nebo je potřeba talent?
Mít talent, výtvarné vlohy a cit pro kompozici je dobré. Ale určitě to nestačí. V mém případě je to hodně o učení. Nikdy jsem nebyl na žádném kurzu, nečetl žádnou publikaci o fotografování, jen knihy o chování zvířat nebo třeba o počasí. Osobně je pro mne hodně důležité hledání inspirace. Studuji, jaká kde žijí zvířata, sleduji témata zpracovaná v zahraničí a přemýšlím, jestli by to třeba nešlo udělat lépe. Často to dopadne tak, že se nemohu dočkat chvíle, kdy se do toho pustím!
Jste vystudovaný geolog. Ještě v tomto oboru pracujete?
Před pěti roky jsem se s geologií nadobro rozloučil. Jen občas se v myšlenkách nebo nad knihou vrátím k mému prvnímu velkému koníčku, kterým byla vulkanologie. Tehdy jsem po světě intenzivně objížděl aktivní sopky.
Myslím, že patnáct let zaměstnání, kdy člověk chodí každý den do práce, je až až. Pak by měl dělat něco s vyšším posláním, než je vydělávání peněz. Jsem rád, že se nyní mohu věnovat jen tomu, co mě baví, a moje záliba, tedy fotografování divokých zvířat, mě uživí.
Který okamžik ve vašem životě rozhodl o tom, že jste začal jen fotit?
Rozhodnutí bylo plíživé. Nikdy jsem nechtěl být profesionální fotograf. Bál jsem se, že by pak fotografování přírody pro mne ztratilo to kouzlo. Ale v jistý moment jsem si uvědomil, že na to, co opravdu miluji, nemám se zaměstnáním a s rodinou čas. Nejdříve jsem přešel ve firmě na poloviční úvazek. Pak jsem skončil s několikaměsíčním synem sám doma, když moje žena byla delší čas v nemocnici. A když jsem se po jejím uzdravení měl ukázat zpět ve firmě, věděl jsem, že už mě tam nikdo nedostane.(smích) Rozhodování bylo jednoduché i proto, že v té době už mi fotografie přinášely stejné příjmy jako práce inženýrského geologa. Nešel jsem do neznáma.
Jaké byly vaše začátky – fotil jste už v dětství?
Fotografovat bez nějakých ambicí jsem začal až ve svých 26 letech. Psal jsem články o cestách po aktivních sopkách a chtěl jsem mít nějaký obrazový materiál k textům. Myslím ale, že to nemohlo dopadnout jinak. Už od školních let jsem hltal všechny informace o zvířatech a překresloval jejich fotografie z časopisů. Myslím, že i ten čas při výpravách kolem Berounky, do Brd a Českého krasu měl dost silný vliv.
Jak došlo k tomu, že jste se začal věnovat focení divoké přírody?
Jednoznačně to byla náhoda. Vůbec mě tehdy, tuším někdy v roce 2005, nenapadlo, jak mi to změní život.(smích) Tenkrát jsem odletěl do Kostariky za sopkami. Ale zvířat v nádherných biotopech bylo tolik, že jsem měl potřebu je nafotit a psát články, jak úžasné místo to je. A vlastně úplně stejně to mám doteď. Chci, aby moje snímky motivovaly k zájmu o přírodu a její ochraně. Od té doby jsem napsal devět stovek článků do šedesátky časopisů a na internet. Jednotlivých licencí k fotografiím jsem do celého světa prodal přes 150 tisíc. Myslím, že se kostarická náhoda hodně zvrtla.(smích)
Vaše fotografie jsou opravdu krásné. Co je pro vás při focení nejdůležitější?
Těší mě, že se fotografie líbí, díky. Když s fotografickou technikou vyrážím do přírody, mám vždy jasný cíl, co chci na svých snímcích zaznamenat. Divoká příroda je divadelní představení bez scénáře a nikdy přesně nevím, co si ve skutečnosti přinesu domů. O to víc si cením snímků, do nichž se mi podaří „procpat“ to, co je dělá výjimečnými. Souhru barev, světelné podmínky, harmonickou kompozici, nápadité zobrazení v nádherném kousku krajiny, případně i neopakovatelný moment v chování zvířat.
Mrzí vás, když čekáte na zvíře pár dnů a nakonec se vám ho nepovede zachytit?
Nemrzí. Budu mít důvod se do přírody vrátit.(smích) Čím déle divokou přírodu fotografuji, uvědomuji si, že fotoaparát je jen nástroj, který mě vyžene ven. S postupujícím časem méně a méně fotografuji. Už jsem zhýčkaný. Moje oko hledá jen něco výjimečného. Častěji beru do ruky místo fotoaparátu jen dalekohled, takové chvíle si užiji více.
Co byste nikdy nevyfotil?
Obecně mám dost problém s tím, když si někteří autoři divoká zvířata do fotek aranžují. Manipulují s nimi, aby na výsledném snímku vypadala lépe. Myslím, že žádná fotografie nestojí za ovlivňování chování zvířat v přírodě. Před každým fotografováním by měl každý vyhodnotit, jestli svou snahou nemůže život zvířat negativně ovlivnit, například pokud bude v blízkosti hnízda. Bohužel už jsem se setkal s tím, že v touze po fotce to několik jedinců naprosto ignorovalo…
Cestujete za přírodou po celém světě. Je náročné přizpůsobit se danému prostředí? A jak dlouho cesty chystáte?
Musím poděkovat své genetické výbavě. Snesu všechno: stoprocentní vlhkost při 40 stupních ve stínu v Brazílii i silný vítr v zimě na Špicberkách nebo v Himálaji při minus 28 stupních. Příprava cest mi zabere obvykle 12 měsíců, kdy o zvířatech v cíli studuji úplně vše. Ale kvůli aktuální situaci jsem zjistil, že cestu lze připravit i za 40 hodin, to když jsem v prosinci letěl do Andalusie hledat rysa iberského.
Na co rád vzpomínáte?
Jestli vybrat jen jednu věc, tak jednoznačně cesty za levhartem sněžným v zimě do indického Ladaku. To bylo pro mne úplně nejvíc. Nádherná kočka v horách, naprostá divočina, nejistý výsledek, parádní dobrodružství a vzrušení každou minutu při toulání se přírodou. Navíc s kamarády se stejným zájmem. Když mám zážitky s kým sdílet, je to mnohem intenzivnější. Pozorovat levharta sněžného v divočině je spíše náhoda. Jeho fotografie, které jsem tam pořídil, určitě výjimečné nejsou. Ale ty chvíle jsou přesně to, co má pro mne prioritní význam.
Jsou fotografie, kterých si obzvlášť ceníte?
Asi to nikdy nebudou jednotlivé fotky, spíše soubory fotografií mých „nekonečných projektů“: život kolibříků, proměny Arktidy, česko-slovenské orchideje, projekt #hledejzvire, severská divočina. Jsem vděčný za každou příležitost, kdy vznikne fotka, z níž mám pocit, že přináší něco nového. Když ne zpracováním, potěší mě každý nový druh, který jsem fotografoval poprvé.
Pořádáte různé workshopy a fotografické cesty, ale loňský rok byl asi trochu jiný než obvykle. Jak vás ovlivnila současná epidemie?
Řekl bych, že zásadně. Tušil jsem, že pro mne poznávání a fotografování divokých zvířat po světě znamená hodně. Ale že je to pro mě v životě nejdůležitější, jsem si uvědomil až nyní, když jsem o možnost přišel. Naštěstí jsem měl alespoň čas se v klidu vrátit k tématům v Česku, která mi pár posledních let unikala.
Před dvěma týdny jste se vrátil z Bulharska. Co jste tam fotil?
Už pátým rokem se vracím do východní části pohoří Rodopy, kde fotografuji ohrožené supy bělohlavé. Poslední roky už jen doufám, že do kompozic s nimi napadne sníh. Ale letos zase nic. Naštěstí jde o jedno z mála míst v Evropě, kde je šance fotografovat vlky. Tak věřím, že mi do fotky někdy konečně zavítají. Třeba jako letos pravidelně supi se šakalem.
Máte nějaké oblíbené místo na focení u Berounky nebo v našem blízkém okolí?
Pravidelně se každé jaro, když končí zima, vracím za divokými orchidejemi do Českého krasu. Trávím hodně času na kopcích Brd s kulíšky, sýci a puštíky nebo právě nyní kolem Mořiny a Srbska se zimujícími netopýry. Problém české krajiny je v tom, že je velmi významně poznamenaná činností člověka. A kromě zvlášť chráněných území prvních zón národních parků (kam se nesmí) se o divočině příliš hovořit nedá. Zvířata se dají fotografovat i jinde. Ale kvůli mysliveckému folkloru a jejich představě, že jim patří les, je to zejména na podzim i boj o život.
Kdo je Ondřej Prosický?
Fotograf divokých zvířat, píšící autor, lektor, copywriter, průvodce, a především milovník přírody. Na snímcích chce nápaditě zaznamenat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Při cestách za přírodou po celém světě si zamiloval zejména Arktidu a tropické oblasti Střední Ameriky. Pravidelně pořádá fotografické workshopy v Česku, ale i ve Finsku a v Kostarice. Je členem Asociace profesionálních fotografů ČR a Evropské federace profesionálních fotografů, která mu v roce 2011 udělila titul QEP v kategorii Wildlife Photography.
Více najdete na naturephoto.cz, instagram.com/ondrejprosicky/ a facebook.com/OndrejProsickyPhotographer.
Lucie Hochmalová
