DOLNÍ BEROUNKA – Patří k našim nejoblíbenějším herečkám. Sama za sebe ji mám nejraději v divadelní hře Můj báječný rozvod, kde je nepřekonatelná. Eliška Balzerová strávila uplynulý rok v dolním Poberouní v domě, kde v běžné době tráví divadelní prázdniny. Kde to má v dolním Poberouní ráda, jak se těší na znovuotevření divadel a jaký film se chystá natočit – i o tom jsme si povídaly.
Nevěděla jsem, že jsme sousedky z jedné obce. Co vás přivedlo do tohoto nádherného kraje a jak dlouho tu žijete?
Nežijeme tu trvale. Výjimkou byl minulý rok, kdy jsme sem uprchli před virem. Přivdala jsem se kdysi k tomuto krásnému místu a jezdíme sem s rodinou na prázdniny už mnoho let.
V dolním Poberouní se odehrává děj filmu Teorie tygra, kde jste si zahrála roli manželky Jiřího Bartošky. Je to náhoda?
Místa natáčení, exteriérů i interiérů, navrhuje nebo doporučuje architekt filmu. V tomto případě ale byl iniciátorem režisér a spoluautor scénáře Radek Bajgar, který v tomto kraji bydlí a sjezdil ho křížem krážem. Naše filmová vila se nachází v Černošicích, jestli se dobře pamatuji.
V Teorii tygra vyrážíte se svým filmovým manželem na cyklistické výlety na Skalku. Kde to vy sama máte tady v okolí nejraději?
Krajina kolem Berounky je krásná po celém jejím toku. Při výletech kolem řeky nemůžete být nikde zklamaná. Nedávno mi věnoval svoji obrazovou knihu Putování krajinou Berounky náš kamarád, kameraman a fotograf Vladimír Dousek. Doporučuji všem, kdo mají tento kraj rádi, aby si v ní zalistovali. K Berounce, do krásné krajiny na Křivoklátsko, mě přivedlo i natáčení filmu Zlatí úhoři s režisérem Karlem Kachyňou. Scénář byl napsán podle knihy Oty Pavla. Ten tuto řeku obdivoval a miloval. Ale ptáte-li se na místo, které mám nejraději, pak je to naše zahrada. Právě teď je moc krásná. Kvete všechno, co přežilo zimu.
Bydlíte s oběma dospělými dětmi a jejich rodinami včetně vnoučat. Je to dar či výhra, nebo je lepší, aby každý bydlel ve svém, byť třeba nedaleko?
S celou rodinou včetně vnoučat bydlíme v Praze. Tady na venkově jsme pohromadě jen občas. Ale žijeme spolu rádi. Po letech zkušeností mohu říct, že je to dar i výhra. Každý má svůj prostor, když máme chuť být spolu, třeba zajít na kus řeči, můžeme. Když ne, svoje soukromí respektujeme. Ale největší štěstí je, že můžeme každý den vidět naše čtyři vnoučata, sledovat, jak rostou, povídat si s nimi. Život strašně rychle utíká, za chvíli už je možná nebudeme zajímat. Zatím jsou s námi ráda.
Chce to zřejmě velkou dávku tolerance…
Ano, chce to i nemalou dávku tolerance, a to něco navíc je, myslím, velká dávka lásky.
Již mnoho desítek let žijete ve spokojeném manželství. Co považujete za klíčové při výběru partnera, aby to tak dopadlo?
Ano, téměř pět desítek let! Nedávno jsme s manželem oslavili 47. výročí svatby, která se samozřejmě konala na Karlštejně. Patřili jsme sice „spádově“ na Staroměstskou radnici, ale zvolili jsme raději tehdy ještě ne tak populární místo, jakým se Karlštejn později stal. Jeli jsme spolu na obřad i domů trabantem. Pan starosta mluvil krásně, lidsky a vřele. Navíc jsme Eliška a Jan! Dávat nějaké rady a návody na šťastné manželství nejde. Každý má jiné představy a očekávání. Nám to zkrátka vyšlo.
Vy sama jste v jednom rozhovoru zmínila, že jste měla komplikovaný vztah s tatínkem. Ženy s tímto osudem nebývají ve vztazích úspěšné, vám se to povedlo. Musela jste si sama v sobě něco z dětství vyřešit, třeba to, že jste možná nebyla tzv. tatínkova holčička?
Ta komplikace byla v tom, že jsem v pěti letech po rozchodu rodičů otce ztratila z očí. Vyrůstala jsem v ryze ženském prostředí. V patnácti jsem odešla do školy v Brně a musela se naučit o sebe postarat sama. Neměla jsem do té doby kontakt s mužským pohledem na svět, takže jsem ho asi podvědomě hledala. A tu laskavou mužskou náruč jsem jednou, na tenisovém kurtu Tatran Praha, našla. Později, na stará kolena, jsem se, myslím, i „tatínkovou holčičkou“ stala. Byl na mě docela pyšný a sledoval moji profesní dráhu. Dokonce mi jednou řekl, že je mu líto, že jsem nezůstala věrná svému rodnému příjmení Havránková. Ale to už je jiný příběh.
Jaký věk je pro ženu nejlepší z pohledu manželky, matky i herečky?
Každý věk má svoje kouzlo. Jeden pan farář řekl: nejprve je žena svému muži milenkou, pak manželkou, potom matkou jeho dětí, pak je jeho nejlepší kamarádkou, potom sestrou a nakonec zase maminkou. Každé období je krásné a navazuje na to předešlé. A já jako herečka mám to štěstí, že mohu o všech těchto etapách života podávat svědectví ve svých divadelních i filmových rolích.
V roce 2017 jste definitivně opustila Divadlo Na Fidlovačce, které jste spolu s někdejším kolegou z Divadla na Vinohradech Tomášem Töpferem zakládala. Odchod byl pro vás možná bolestný, nicméně nejste teď, kdy kultura doplácí na pandemii koronaviru, vlastně ráda, že nemusíte nést odpovědnost za chod divadla a jeho zaměstnance?
My jsme nesli odpovědnost za chod divadla a celý soubor 20 let! Byli jsme zvyklí nemít peníze. Soukromá divadla na tom byla, a jsou i teď, nejhůř. Museli jsme vždycky nějak přežít. Ale mohli jsme pro záchranu divadla alespoň hrát. Teď ani to nešlo. V Malém princi se říká: „Když někoho na sobě učiníš závislým, neseš za něj zodpovědnost.“ Nejsem ráda, že už za divadlo „nenesu zodpovědnost“, ale teď už mu opravdu nemohu nijak pomoci.
Zvládnou divadla ten roční výpadek?
Divadlo existuje už čtyři tisíce let, proč by nezvládlo roční výpadek. Po sametové revoluci jsme také měli obavu o jeho budoucnost. Ti starší a zkušenější nás uklidňovali, že se nemáme bát. Láska k divadlu přežila války i revoluce, přežije i pandemii. Ne, o budoucnost divadla se neobávám.
Chystáte v brzké době návrat na jeviště?
Ano, už mám nějaké termíny představení v diáři zaznamenané. Pokud se situace zase nezvrtne, budu mít už v červnu čtyři představení za přísných hygienických podmínek v divadle Studio 2. Jedno bude premiérové, to právě zkouším, a druhé, Můj báječný rozvod, už tam nějakou dobu hraji.
Točila jste během pandemie nějaký film?
Ne, netroufla jsem si v tomto složitém období přijmout jakýkoliv závazek. Teď, kdy situace vypadá optimističtěji, mám na stole scénář moc milé filmové komedie. Měla bych ji v létě natáčet.
V poslední době jste vstoupila do povědomí lidí otevřeným dopisem prezidentovi Miloši Zemanovi, v němž jste se ohradila proti jeho označení herců coby „snobské sebranky“. Dostala jste z Hradu odpověď?
Ten dopis jsem nepsala proto, abych na něj dostala odpověď. Jen jsem se slušně ohradila proti urážlivým výrokům prezidenta Zemana. Takže jsem nepředpokládala, že se bude zaobírat někým „sine nobilitate“ (člověkem bez ušlechtilého původu) neboli „snobskou sebrankou“. Původ tohoto slova „s. nob.“ možná panu prezidentovi vysvětlila jeho dcera studující v Anglii. V Oxfordu jím častovali studenti z řad šlechty své spolužáky neurozeného původu.
Zvolili jsme si prezidenta, byť zdaleka ne všichni, který nejenže uráží elity národa, ale vystupuje proti zájmům své země. Co to o nás vypovídá?
Co to vypovídá o společnosti? Řekla bych, že někteří z nás (doplňte dle svého svědomí) mohou za to, jakého máme na Hradě prezidenta. A protože rád používá bonmoty a citáty, jeden doložitelný použiji také. Sapér Vodička ve Švejkovi prohlásil: „… každej Maďar může za to, že je Maďar.“ Moje babička mi vyprávěla o panu prezidentu Masarykovi, jehož byla velkou obdivovatelkou, jaký byl vzdělaný a ušlechtilý člověk. Obklopený elitami národa, s nimiž polemizoval, inspiroval se jejich názory, položil základy naší nové republiky.
Já vyprávím svým vnukům o prezidentu Václavu Havlovi, o jeho laskavosti, statečnosti a odvaze. O tom, co pro naši zemi udělal. Co budou naše děti vyprávět svým vnukům, si dosaďte každý sám.
Díváte se do budoucnosti s optimismem?
Vyhlížím s optimismem letošní podzim. Snad se nám všem uleví.
Mirka Paloncy, foto Lenka Hatašová