Narodil se v třináctimilionové indické Kalkatě. Poslední tři roky ovšem žije v třítisícových Řevnicích. Dirigent Debashish Chaudhuri studoval v Indii, USA, Singapuru, Anglii, Itálii.
V České republice se stal prvním indickým studentem na Pražské konzervatoři. V Lesním divadle již dvakrát vystupoval s Pardubickou filharmonií a chystá další koncerty.
Kdy jste poprvé přišel do Čech?
Bylo to v roce 1998, bylo mi necelých 23 let. Trvale jsem se tu usadil v roce 2000. A od roku 2016 bydlím v Řevnicích.
Jak jste si Řevnice našel?
To ony si našly nás. Bydleli jsme s manželkou na pražských Vinohradech. Ale vadil nám hluk. Mám rád ticho.
To bych u dirigenta nečekala.
Je to tak. Ticho miluji. Už Mozart řekl něco v tom smyslu, že nejdůležitější částí hudby je ticho, jinak nemá hudba žádný smysl. Chtěli jsme proto něco klidnějšího, blíž přírodě, ale dobře dostupného. Manželka se hledání domku věnovala přes rok. Viděli jsme spoustu věcí a pak jsme přišli do Řevnic. Byla to láska na první pohled.
Narodil jste se v Kalkatě, kde žije…
… třináct milionů lidí.
To je rozdíl oproti Řevnicím, ne?
No to ano. Řevnice by se vešly do jedné velké budovy v Kalkatě. Když jsme tam naposledy koncertovali, bydleli jsme v pátém patře hotelu. Ve dvě ráno jsem na mobilu naměřil 90 decibelů. O něco méně měla Praha. Ale tady? Je klid, jsou slyšet ptáci.
Znal jste Lesní divadlo, když jste se sem stěhovali?
Vůbec ne. Když jsme byli na turné po Indii, český velvyslanec se mě ptal, jak se nám v Řevnicích líbí a zda vím, že odtud pochází Martina Navrátilová. Fakt? říkal jsem. Stejně jsem reagoval, když mi lidé řekli o Lesním divadle.
Kdo přišel s nápadem, že v něm vystoupíte s Pardubickou filharmonií?
První nápady vznikly asi na schůzce během rozhovoru s Janem Schlindenbuchem pro řevnický RUCH. Nabralo to pak rychlé obrátky s řevnickým zastupitelstvem a panem starostou Smrčkou. Chtěl jsem vidět Lesní divadlo osobně, a když jsem ho poprvé spatřil, otázka byla jen, kdy a kdo tam vystoupí.
Jaká byla vaše cesta k hudbě? Muzikanty mezi předky nemáte.
Ne, to nemám. Spíš výtvarníky. Celá rodina ale miluje hudbu. Díky tomu, že otec studoval v USA, byli jsme kulturně velmi otevření. Neměli jsme televizi, večer často nešel proud. A tak jsme zpívali. Pozorně jsem poslouchal a vstřebával zvuk. Zněla i evropská hudba, ale zejména bengálské písně. Nebo se pouštěly gramodesky.
Ovládáte mnoho hudebních nástrojů.
Hrál jsem na housle, harmoniku, fagot, kontrabas, trumpetu a také na kytaru. Jenže rodiče mi ji nechtěli koupit. Maminka se totiž bála, že skončím jako rockový zpěvák. A tak jsem si ji vyrobil. Pak jsem hrál rock, pop i jazz v rádiu, restauracích, pracoval jsem v kostelní škole, v hudební sekci.
Vy jste si sám vyrobil kytaru?
Ano. Spousta věcí se nedala tehdy sehnat, a tak si je člověk musel vyrobit. Dneska lze kytaru pořídit v tisících e-shopů. Takto jsem sháněl i součástky do auta, které jsem s kamarádem rekonstruoval. Nebo jsem si je vyráběl na soustruhu.
Ten opravený veterán byla vaše vstupenka do Evropy, že?
Ano, prodal jsem auto a koupil si letenku do Prahy.
Jak jste se dostal k dirigování? Vždyť jste ovládal tolik nástrojů…
To je přesně ono. Fascinoval mě zvuk a barva všech těch nástrojů. Ve škole jsem zjistil, jak rozdílné to je, když sbor diriguji a vedu. Jenže dirigování se v Kalkatě nevyučovalo. Chybí tam dirigentův nástroj – orchestr. Dosáhl jsem tak v Indii teoretického maxima. Dostal jsem se tak daleko, že jsem se zaregistroval jako svůj učitel na zkoušky v Associate level a stal jsem se prvním Indem, který je vykonal v nově otevřeném oboru hudební teorie. Výš už to nešlo. Musel jsem do zahraničí.
Proč jste se rozhodl pro Prahu?
Byla to náhoda, moc šťastná. Někdo řekl: Zkus Českou republiku. Já ji ani neznal. Věděl jsem jen o Československu. Každý v Kalkatě zná Baťu. Tak jsem napsal dopis na český konzulát, složil zkoušky a začal studovat na Pražské konzervatoři. Poté se mi podařilo dostat se jako stipendista na věhlasné dirigentské kurzy v italské Sieně. Tam jsme měli k dispozici orchestr.
Je složitější, když dirigent a muzikanti jsou rozdílných národností, kultur?
Ne. Na hudební půdě všechny tyto rozdíly mizí.
Vaše paní je Češka. Ani v běžném životě jste nenarazil na nějaké překážky?
Ne. S mojí paní jsme se potkali v Plzeňské filharmonii. Oba jsme měli dojem, že se známe už dlouho. Nepocházím z typické indické rodiny a manželka není typická Češka. Indické jídlo má raději než já. Naopak rybí polévku z kapra nejí a její maminka ji vaří spíš pro mě.
Věnujete se i charitě a sociálním projektům.
Děláme charitativní koncerty. Založili jsme stipendium a každý rok podpoříme studium jednoho indického muzikanta v Praze. V Indii mám partnery, kteří nám nadaného studenta doporučí. Už jich zde studovalo pět. Snažím se jim dát to, co jsem neměl já.
Jak relaxujete?
Čtu filozofické nebo historické články a knihy, pracuji rukama. Ideální je nečíst maily a mít vypnutý telefon. To se mi ale bohužel moc často nedaří… Také rád plavu.
Už jste vyzkoušel Berounku?
Jistě, rád zajedu na kole na relaxační louku v Řevnicích.
Jedním z vašich koníčků je i sbírka per.
Psací potřeby jsou mou zálibou od dětství. Babička používala každý den plnicí pero. Dědeček mi jedno dal a já jsem si ho moc vážil. Před pár lety mě Národní technické muzeum v Praze požádalo o zapůjčení historických per na výstavu do Pardubic. Půjčil jsem jich víc než čtyři sta. Mám různé značky, i takové, které používaly známé osobnosti. Einstein, královna Alžběta, papež…
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Program mám nabitý až do konce příštího roku. Teď začíná série koncertů ke 150. výročí narození Mahátmy Gándhího (např. v Praze 2. října v kostele sv. Šimona a Judy). Také se těším na nahrávání v Anglii s BBC Symphony Orchestra. A samozřejmě na koncert v Lesním divadle poslední květnovou sobotu 2020. Též mám v plánu si konečně si zajít na řevnické pivo. Teď ale nejvíc žiji naším miminkem.
Už má taktovku?
Ne, ale některé jeho pohyby nás doslova šokovaly. Je vidět, že hudbu vnímá.
Debashish Chaudhuri ve zkratce:
- Narodil se v roce 1975 v indické Kalkatě.
- Na dirigentské soutěži v Lausanne v roce 2004 získal 1. cenu. V roce 2005 se probojoval do finále nejprestižnější dirigentské soutěže ve francouzském Besançonu a stal se tak nejúspěšnějším Indem v historii soutěže.
- Roku 2016 vedl turné Filharmonie Bohuslava Martinů do Indie jako prvního českého orchestru v Indii po 57 letech.
- Více na www.debashishchaudhuri.com
Text: Pavla Nováčková
