Petře Kellerové z Tetína se v roce 2014 obrátil život naruby. Lékaři jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Do té doby aktivně tančila a s manželem procestovala téměř celý svět. Tance se nevzdala, ani když později ochrnula, a dodnes vede svou školu se čtyřmi stovkami dětí.
Za možnou příčinu nemoci považuje stres po smrti maminky před dvanácti lety. Tři měsíce poté ji totiž začala brnět levá noha, ruka a obličej. Chystala se právě na dovolenou k moři. A ještě před ní znala diagnózu.
V prvních letech fungovala naplno. Založila taneční školu, podstupovala různou léčbu. Později ochrnula, od roku 2021 je upoutaná na vozík a odkázaná na pomoc ostatních. Celou dobu se soustředí na to, aby se její stav nezhoršoval, a na svůj životní pohon: rodinu a tanec.
Na dotaz, zda s rozhovorem souhlasíte, jste odpověděla, že si nemyslíte, že je na vás něco zajímavého… Když jsem četla váš příběh, řekla jsem si: klobouk dolů. Vaše odhodlání není samozřejmost. Opravdu si myslíte něco jiného?
Dělám jen to, co mě baví, a dělám to s láskou. Nikoho by neměl hendikep zastavit. Ke všemu potřebuji pomoc někoho dalšího. V tuto chvíli jsem spíše mozkem a řídicím centrem celé taneční školy. Tím, že mám kolem sebe skvělé lidi, mohu i nadále pokračovat a necítit se vyřazena. Spousta mnohem více hendikepovaných, než jsem já, dělá neuvěřitelné věci. Mou silnou stránkou je dobrá organizace, fantazie a schopnost vžít se do dětských let.
Jak se právě cítíte a jak zvládáte léčbu či rehabilitaci?
Cítím se tak dobře, jak jen to v daném okamžiku jde. Každý den se snažím užít na maximum. Ale už se těším, až bude jaro a budeme moci s rodinou opět vyrazit na výlety. Přece jen je mi na vozíku trochu zima.
Léčbu roztroušené sklerózy nyní nepodstupuji, protože pro mě žádná další neexistuje. Ale popravdě se cítím mnohem lépe, než když jsem ji měla. V tuto chvíli řeším léčbu krevních destiček ITP (imunitní trombocytopenická purpura, pozn. red.), což znamená, že mi byť jen z malé rány hrozí vykrvácení. Tuto nemoc mi způsobilo právě jedno z léčení roztroušené sklerózy a zjistili ji před pěti lety. Ale mám skvělého lékaře, který mi naslouchá, a v tuto chvíli máme vše pod kontrolou.
Pokud se člověk dozví vážnou diagnózu, je často v šoku. Jak to bylo u vás?
Když mi byla nemoc diagnostikována, asi jsem si neuvědomovala všechny následky, protože jsem se v tu chvíli cítila fyzicky velmi dobře a nemoc mě nijak neomezovala.
A později?
Následovala spousta vyšetření a lékařů a jedna terapie za druhou. Nicméně celých pět let jsem mohla plně fungovat bez většího omezení. Kvůli diagnóze jsem dala výpověď v práci a začala se naplno věnovat dětem a tanci. A bylo to moje nejlepší rozhodnutí.
Jak rychle došlo k realizaci taneční školy?
Taneční kroužek jsem otevřela už v roce 2012. Zjistila jsem, že mě to baví a naplňuje, a pomalu jsem kroužky začala rozšiřovat do okolních vesnic. O děti jsem neměla nouzi, což pro mě znamenalo, že to asi dělám dobře. Do roku 2018 jsem taneční kroužky vykonávala po pracovní době, bylo to náročné, protože už jsem měla více než 100 dětí. Pak už se můj zdravotní stav zhoršoval.
Proč název Tumbao?
Proč se mě na to každý ptá? (smích) To slovo jsem slyšela někde v televizi a pochopila jsem ho tak, že pro kmeny v zapomenutých končinách země značí rytmus a pohyb. A tím to celé vzniklo.
Co pro vás vlastně tanec znamená? Kdy jste mu propadla a v jakém stylu?
Tanec je pro mě vyjádřením pocitů a myšlenek, uměním fungovat v týmu a společně dokázat velké věci. Osobně jsem začala tancovat v šesti letech a během mládí jsem si vyzkoušela spoustu stylů: rokenrol, latinskoamerické tance, roztleskávačky, mažoretky, show dance
Kolik dětí ve škole máte a co je baví nejvíce?
V tuto chvíli má naše taneční škola zhruba 430 tanečníků a tanečnic. Učíme je tanec, tvoříme choreografie a jezdíme na soutěže. Mimo jiné cvičíme i gymnastiku, akrobacii a fungování v týmu. Začínáme už s dětmi školkového věku.
Malé děti nejraději blbnou a velké holky nejvíc baví kecat. Každá skupina je jedinečná a zajímá ji něco jiného. Tréninky tomu přizpůsobujeme.
Soutěžíte?
Jezdíme na amatérské soutěže, odkud si vždy přivezeme medaili. Mohu říct, že minulý rok si každé dítě odváželo minimálně jednu medaili. A někteří třeba i pět.
Když rodiče vybírají aktivity pro děti a váhají, zda ratolest přihlásit na tanec a kam, co byste jim poradila? A od kolika let?
Vždy by měli vybírat kroužky podle zájmu dětí. Důležité je, aby děti bavily a užívaly si je. Nabízíme dětem tři bezplatné lekce, aby si vše mohly důkladně vyzkoušet a rozhodnout se. Přijímáme už dvouleté! Pokud vše zvládnou, na věku nezáleží.
Učíte i dospělé?
Na ně v tuto chvíli nemáme kapacitu, ale do budoucna bychom chtěli připravit kurz pro maminky.
Tančí Češi rádi? A co frčí?
Určitě ano! A nejvíce stále hip hop.
Kolik času vám škola zabere? Jak vypadá váš běžný den?
Nad tancováním přemýšlím dnem i nocí. Když přijde nápad, nemůžu počkat, až mi začne pracovní doba. Času nám to zabírá opravdu hodně a o to horší je, když všechny moje nápady chci realizovat. (smích) Kolegyně a trenérky jsou občas ze mě nešťastné. V běžném týdnu pracujeme s kolegyní osm hodin denně. Neřešíme pouze organizaci, ale i komunikaci s rodiči a papírování.
Kromě tancování pořádáme letní taneční tábory a soustředění, příměstské tábory, během roku dětské dny a diskotéky. Je toho opravdu hodně, ale když vás práce baví, ani vám to nepřijde. Za největší událost považuji závěrečné vystoupení všech našich členů v Divadle Na Fidlovačce. Tam organizujeme úplně všechno, grafiku, program, catering a milion dalších věcí. Letos se koná 22. června.
A po práci se mi ze školky vrátí moje pětiletá dcerka, o zábavu mám postaráno až do večera.
Jaké to je, vidět vaše původní svěřenkyně, které nyní trénují? Kolik jich máte?
Jsem na ně velmi pyšná. Svou práci odvádějí velmi důkladně a s láskou. Pro mě není důležitá medaile, ale to, že k nám děti chodí moc rády a že se k nám vždy těší. V tuto chvíli mám sedm trenérek, dětem se věnují naplno.
Co dalšího vám dělá radost?
Že ještě dýchám a nemám žádné bolesti.