DOBŘICHOVICE – Akademická malířka Dana Puchnarová už sice v posledním roce nemůže pracovat v ateliéru, ale maluje každý den voskovými pastely ve svém křesle. V lednu oslaví 87. narozeniny. Vyjadřuje se stručně, často se stoickým humorem. Ostatně svého času našla zásadní duchovní inspiraci v jednom indickém ášramu. Povídala si s ní Marie Reslová.
Zjistila jsem, že máte ve vesmíru vlastní planetku…
A kdo ji tam dal?
Astronomka Jana Tichá po vás v roce 1995 pojmenovala planetku, kterou objevila. Jmenuje se 11105 Puchnarová.
To je neštěstí, takové hrozné jméno.
Prý jste Janu učila malovat.
To je možné. Měla jsem v Českých Budějovicích v kurzech hodně dětí. Třikrát týdně, v každém jich bylo patnáct.
Připadá mi to symbolické. Ve své tvorbě jste často onu vesmírnou harmonii a řád hledala.
Snad ano. To je milé. Nevěděla jsem, že mám planetku. Chodí sem málo lidí. Nikdo mi to neřekl.
V jednom z rozhovorů jste řekla: „V těžkých dobách jsem se uchýlila ke geometrickému výrazu, protože jsem měla pocit, že dává člověku sílu a energii.“
Na to jsem nepřišla, ukázalo se mi to samo. Rovnou jsem to dělala. Od začátku, kdy jsem začala pracovat a vytvářet obrazy, projevovalo se, že barvy a tvary tu sílu a energii dávají mně, a zdálo se mi, že ji mohou dávat i ostatním. Ono se to těžko slovy popisuje. Když to zkusíte, přijdete na to.
Vždycky jste chtěla být malířkou?
Ano, od dětství. Ještě než jsem chodila do školy, už mě rodiče zásobovali čtvrtkami a pastelkami. Každý den jsem si kreslila. Kam jsem přišla, tam jsem chtěla čtvrtku a pastelky.
V rodině jste ale neměla výtvarníky. Tatínek byl voják, maminka cizojazyčná korespondentka.
Tatínek sloužil, byl plukovník. Ale maminka doma hodně malovala. Neměla žádnou školu, ale bavilo ji to. Sedávaly jsme u velkého stolu, dávala mi barvičky a papíry a sama taky něco kreslila. Bydleli jsme v patrovém domě, pamatuji si, že jsme šly dolů a já jsem už na schodech volala: „Mámo, já chci kreslit.“ Byla jsem tím posedlá, jako bych měla velký hlad.
Když jste se po různých životních peripetiích přistěhovala do Dobřichovic, co jste tu našla? Jaký k nim máte vztah?
Velice krásný. Když jsem ještě mohla chodit, zašla jsem nejraději k zámku. Sedávala jsem pod stromem, na jeho kořenu a dlouho jsem se koukala do řeky. Pejsek do ní skočil a plaval na druhou stranu a zase se ke mně vrátil. Z toho jsem měla velký požitek, že prožívá přírodu jako já. Měla jsem k přírodě obrovský vztah, dělala mi radost, kterou jsem dřív ve městě nemohla mít. Radost mi působilo, i když jsem se mohla vyklonit z oken a koukat na rozkvetlé stromy. To byla taková vůně! V Praze jen koleje a tramvaje. Rachot tak velký, že když jely kolem v noci, jako dítěti se mi zdálo, že mi tramvaj projíždí skrz pokoj. Bylo to hrozně hlučné. Tady je takový boží klid.
Potřebovala jsem, a v Dobřichovicích jsem konečně mohla, pracovat na svých věcech. To předtím skoro nešlo. Měla jsem už i nějakou penzi a čas na malování, tak jsem byla spokojená.
Na které období v životě vzpomínáte nejraději?
Já málo vzpomínám. Nějak na to nemám čas. Pořád maluju, tak nemám chuť vzpomínat. Vlastně ani neumím rozdělit svůj život na období. Jaká období máme v životě? Mládí a stáří. To jsou dvě. Víc nevím. Mám ráda všechna ta svá období stejně. Nemám žádné důležitější.
Akademii výtvarných umění jste skončila v polovině 60. let. To byla hezká doba, ne?
Ze školy jsme už měli plné zuby socialistického realismu, mimo ni jsme všichni malovali abstraktně. Pokračovala jsem v ateliéru ve Všehrdově ulici na Kampě. Chodily tam za mnou návštěvy, i osobnosti, které pak po převratu v roce 1989 byly ve vládě. Často jsem vyběhla do parku nadýchat se čerstvého vzduchu a zase zpátky. Ateliér měl dvě okna, ale byl to suterén, bývalý domovnický byt. V tom období jsem byla moc ráda, to je pravda.
Mohla jste někde vystavovat?
Dělala jsem malé soukromé výstavy ve svém ateliéru. Vedle byla bývalá prádelna, během nich jsem ji zabrala také. Rozeslala jsem pozvánky na všechny adresy, které jsem doma měla, a lidé se přišli podívat.
Když jste v době normalizace učila v Českých Budějovicích děti malovat, možná to nebylo ono, co jste chtěla dělat nejvíc. Co bylo na té práci hezké?
Nejlepší bylo, když si děti zvolily svoje vlastní témata. Ze začátku jsem jim nějaká dávala, aby mohly rozvíjet svoji představivost. Ale potom jsem jim radila, aby konaly podle vlastní představy, a ono je to začalo bavit. Viděla jsem, jak se do té práce vžily. Bylo slyšet jen šustění tužek nebo pastelů po papíru. Tak se soustředily, že úplně přestaly mluvit. Z tohoto ticha jsem měla největší potěšení.
Jak vzpomínáte na období normalizace? Měla jste přátele mezi disidenty a v roce 1977 jste podepsala Chartu.
Chodila jsem každý týden do rodiny manželů Dany a Jiřího Němcových na Karlově náměstí na setkání, kde jsem poznala velice zajímavé lidi. Někteří z nich se zajímali o moji tvorbu, protože jsem v té době pracovala na abstraktních obrazech, což se za socialismu nesmělo. Já to přesto dělala.
Po listopadu 1989 jste měla jednu velkou výstavu za druhou. Přišel úspěch. Bylo to zadostiučinění?
Samozřejmě. Člověka těší, když může práci volně představit veřejnosti. Ale nebyla jsem sama, kdo předtím nemohl vystavovat. Těšilo mě, když mi lidé do návštěvní knihy psali, co si o výstavě myslí, co prožívají, a mohla jsem si to přečíst.
Vaše obrazy jsou velmi spirituální, duchovní. Vím, že jste v Indii navštívila kláštery, napsala jste o tom i knížku. S Václavem Havlem jste se účastnila setkání s dalajlamou…
Pro mě je nejdůležitější to, co můžu v životě prožít. Jinak by pro mě neměl cenu. Můj cyklus nazvaný Geometria spiritualis z toho vycházel.
Ještě meditujete?
Občas. Dřív jsem meditovala pravidelně, když jsem si mohla sednout do správného sedu.
Z čeho berete sílu?
Asi z chleba, ne? Z čeho bych ji mohla brát… Ze své vlastní představivosti nebo ze vztahu k nějakému mistrovi…
Kdo je váš mistr?
To se nesmí říkat.
Co byste poradila dnešní mladé generaci?
Nechoďte do kopřiv.
Kdo je Dana Puchnarová?
- Narodila se 22. ledna 1938 v Praze. Od roku 1992 žije v Dobřichovicích.
- Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze.
- Zabývá se malbou, grafikou a tvorbou prostorových objektů.
- Uspořádala přes padesát samostatných výstav, účastnila se více než stovky skupinových výstav u nás i v zahraničí. Její díla najdete v mnoha galeriích a sbírkách.
- Po okupaci sovětskými vojsky se odstěhovala do Českých Budějovic, kde do zásahu StB vedla výtvarné kurzy pro děti.
- Je autorkou knih Z Čech do Indie za Satja Saí Bábou a Malá knížka o čistých barvách.
Marie Reslová