DOBŘICHOVICE – V rámci Dobřichovického kulturního léta vystoupí také kapela Lucky Jam, a to 10. června od 19 hodin na zámku v Dobřichovicích. O kapele nám vyprávěli její členové Zdeněk Crissa Fišer, František Otakar Kukula a Lucie Kukulová.
Zdeněk Crissa Fišer
Jste spojován s jazzem, jazzrockem i blues. Kde se cítíte nejvíc doma?
Jazz i blues hraji moc rád, ale doma jsem nejvíc v jazzrocku, je nejvíc otevřený různým vlivům, v našem případě třeba i moravské melodice, a kombinuje intelektuální podstatu jazzové harmonie s emocionálně vypjatým rockovým výrazivem. A nemusíte tolik důsledně dodržovat to, co charakterizuje blues nebo jazz. A tak mám větší svobodu při tvoření vlastních skladeb.
Hrál jste s Hanou Hegerovou přes třicet let, jak se liší hrát její písně teď, s Lucií Kukulovou?
Když s Luckou hrajeme písně Hany Hegerové, jsme dost blízko původnímu pojetí jejího repertoáru, protože frázováním a díky civilnímu pojetí jejího zpěvu je jí Lucka dost blízko. Ale když hrajeme jazzové standardy, tam už je Lucka sama sebou a zpívá je podle vlastního vkusu, a jak je v jazzu zvykem, i muzikanti se při tom dost vyřádějí.
Co podle vás písně Hany Hegerové vyžadují od kytaristy – zdrženlivost, cit pro detail, nebo schopnost nést drama spolu se zpěvačkou?
U paní Hegerové jsem měl excelentní spoluhráče, nejdřív Milana Dvořáka s Karlem Vejvodou, později až do konce Petra Maláska, Roberta Balzara a Františka Kopa, občas zaskočil Vítek Fiala. Všichni jsme doprovázeli s maximální pokorou, střídmě, samozřejmě tam byla místa pro odvaz, kde jsme se mohli rozparádit a dát do toho život, ale často to byla spíše bohoslužba než koncert, od první vteřiny až do konce měla Hana Hegerová celý sál jakoby v hypnotické moci. Každý koncert byl obrovský emocionální zážitek. Kniha by se o tom dala napsat.
František Otakar Kukula
Vy reprezentujete v Lucky Jam nejmladší generaci. Jak se uvnitř kapely potkává váš pohled na jazz s tím, co přinášejí muzikanti s desetiletími zkušeností za sebou? Berete to jako školu, nebo spíš jako rovnocenný dialog?
Beru to spíše jako rovnocenný dialog, s tím že pohled na jazz jako na svobodnou platformu pro vyjadřování skrze improvizaci určitě sdílíme společně stejně. Pohybuji se více v tom jazzu moderním a tam by se asi nějaké rozdíly v názorech našly, o tom se však v kapele nebavíme, snažíme se sloužit hudbě vznikající v daném okamžiku a v tom společnou hudební řeč určitě nacházíme.
Hrát v kapele, kde zpívá vaše matka, musí být zvláštní situace. Vnímáte i na pódiu Lucii Kukulovou jako mámu?
Snažím se ji tak nevnímat, ale není to lehké (smích). Zároveň to není na škodu, protože díky našemu napojení přesně vím, co si máma pro můj doprovod k jejímu zpěvu představuje.
Byl jazz doma něčím samozřejmým od dětství, nebo jste si k němu musel najít vlastní cestu, třeba přes jiné žánry?
K jazzu jsem měl určitě přístup od dětství, myslím ale, že mě asi hned neuchvátil tak jako jiná kvalitní hudba, co u nás jela – Earth Wind and Fire, Stevie Wonder, Prince, U2… Svou cestu k jazzu jsem si pak skrze tuhle hudbu našel později sám a docvaklo mi, že spoustu z toho už jsem slyšel dříve doma…
Lucie Kukulová
Hana Hegerová je pro mnoho lidí nedotknutelná legenda. Jak se její písně zpívají tak, aby zůstala úcta k originálu, ale nebyla to kopie?
Mě samotnou by vlastně nenapadlo její písně zpívat, s tím přišel Zdenda. Napřed jsem se „bála“, ale zjistila jsem, že i v tomto hudebním žánru se mi opravdu moc líbí. V šansonu hodně záleží na textech, na prožitku – a s tím jako divadelnice nemám problém. Zároveň k jejím písním přistupuji s pokorou a úctou. A to nejen vůči Haně Hegerové, ale hlavně vůči kapele. Dovolím si ale jednu historku. Na konzervatoři Jaroslava Ježka jsme s paní Hegerovou měli seminář. Připravila jsem si píseň Denim Blue a zpívala, jak mi zkušenost mých tehdy asi třiadvaceti let dovolovala. Paní Hegerová mě nechala dozpívat, pak se na mne usmála a povídá: „No, madam, tebe bych si ráda přišla poslechnout, až ti bude čtyřicet. Do té doby se věnuj tomu svému rokenrolu“. A myslím, že tady tehdy vznikla i ta moje přezdívka madam kuku.
Kapela Lucky Jam stojí na silných muzikantských osobnostech. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Může za to zase Zdeněk a jsem mu za to neskonale vděčná. Kluci chodili hrát k nám do restaurace. Ne takhle pohromadě, v různých sestavách. Když jsem se z Dobřichovic vrátila do Prahy, vídali jsem se tak skoro každý den, a Zdeněk mě pořád přesvědčoval, ať si jdu zazpívat. Já se napřed ostýchala, k jazzu mám sice velice blízko, dokonce jsem před třiadvaceti lety založila první jazzové hudební vydavatelství u nás (Amplión Records), mám toho spoustu naposlouchaného, ale nikdy předtím jsem se pěvecky jazzu, swingu ani šansonu nijak zvlášť nevěnovala. Takže to byla trochu výzva. Ale moc milá. To, že budeme koncertovat v této sestavě, vzniklo tak nějak samo od sebe.
Je nějaká píseň, která vám v programu pokaždé obrazně zvedne teplotu, protože je interpretačně nebezpečná, silná nebo osobně blízká?
Jejda, vždycky se moc těším na Vanu plnou fialek a taky na Potměšilého hosta. A vždycky trnu, abych byla dost v klidu, aby to nebylo tlačené, přehrané. A vždycky se trochu bojím na Co mi dáš – abych to uzpívala (smích). Jinak se mi několikrát stalo, že právě při interpretaci šansonů jsem sama sebe dostala, že mi ukápla slza a nebylo to hrané – třeba právě u Denim blue.
Když má někdo přijít na Lucky Jam poprvé, co může čekat? Noblesní večer, klubovou energii, humor, nostalgii, nebo spíš něco mezi tím?
Myslím, že všechno dohromady. A podotýkám, že nezpívám jen já, zpívají všichni. Teď na velkém pódiu to asi nebude tak klubové, ale o to víc se můžeme „rozjet“. V našem repertoáru nejsou jen závažné věci a striktní jazz/blues/šanson, obyčejně končíváme koncert Stingovou písní Englishman in New York. I když si předem píšeme playlist, někdy se stane, že podle nálady měníme repertoár. Humor je přítomen vždy. A myslím, že je znát a že se na diváky přenáší, jak my sami si hraní užíváme. Jakou máme radost z hudby i ze společného setkání. Těšíme se moc na dobřichovický koncert a všechny srdečně zvu, přijďte si to užít s námi!
