Malování vnímá jako prožitek nebo moment pochopení. Výtvarnice Renata Kolečkářová tvoří obrazy ve svém zahradním ateliéru v Řevnicích. Její abstraktní plátna plná harmonie a vnitřního klidu si našla cestu do domovů u nás i ve světě. V posledních letech se hodně věnuje květinám.
Malování vás bavilo odmalička?
Ano, a nejen malování. Co si pamatuji, barvy, tužky, pastelky a modelína byly samozřejmá zábava. Mamka se jako malá učila malovat u píseckého malíře pana Dragouna, a někde to v ní zůstalo. Občas položila větvičku na stůl a zkoušeli jsme ji ztvárnit. Později jsem zjistila, že z taťkovy strany máme v rodině také sochaře a cestovatele Františka Vladimíra Foita.
Dětství byla přirozená doba, kdy se rozvine schopnost vymýšlet a tvořit z toho, co je. A bylo toho hodně. Za domem jsme měli dlouhou tajemnou zahradu se starou dílnou. Celá okolní krajina nabízela tolik možností… Všude bylo blízko, k řece, rybníkům, na skály, do lesa i do města, a my měli obrovskou svobodu volného pohybu a spoustu času.
Studovala jste v Písku, na pražské Akademii výtvarných umění i v Londýně. Co konkrétně? A jaká byla doba v Anglii?
Po oděvní průmyslovce jsem pokračovala na uměleckoprůmyslovou školu v Písku. Díky individuálnímu studiu jsem mohla od rána do večera svobodně přecházet mezi malířským, sochařským, oděvním i restaurátorským ateliérem. Bylo to neskutečně podporující prostředí, kde jsem získala výtvarné a technologické zkušenosti. AVU je pro mě spíše inspirativní zóna. Několik semestrů jsem docházela na večerní figuru k panu profesorovi Orieškovi a na letní sochařské akademie.
V Londýně jsem navštěvovala lekce figurální kresby. Přístup byl úplně jiný než v Čechách, na kresbách je to znát. Veškerý volný čas jsem pak trávila se skicákem v galeriích, muzeích nebo třeba v knihovně. Zažila jsem slavnou výstavu Sensation.
Nyní žijete v Řevnicích…
… jako šťastná náplava. (smích) V Řevnicích jsme přes patnáct let, cítím se tu jako doma. Skvělí lidé, krásná krajina, blízko do Prahy i na jih Čech.
Jakou technikou malujete?
Pro malbu na plátně nejraději volím mezi akrylem a olejem podle toho, jaký mám zrovna záměr. Když to hodně zjednoduším, akrylem většinou pojímám prostor či vytvářím náladu, po oleji sáhnu, když potřebuji více ukotvit hmotu, podtrhnout šťavnatost. Mám ráda i kombinaci obou technik na jednom plátně. Na papíře miluji hru s akvarelem, který je i skvělým společníkem na cesty.
Kdy nejčastěji vás napadá, co budete malovat?
Bývá to moment úžasu nebo jakéhosi pochopení. Pokud vycházím přímo z toho, co vidím, kde jsem, je to okamžik, kdy mě něco osloví do té míry, že mám chuť to zachytit. Dívám se nejlépe, jak dovedu, a snažím se vstřebat a zachytit co nejvíce informací. Tím se stávají součástí mojí zkušenosti a také paměti těla, protože to je fyzická činnost, stejně jako když se učíte hrát na klavír nebo taneční kroky.
Pak jsou obrazy, které zrají společně se mnou. Impuls malovat mnohdy přichází, když se mi sepne odpověď na nějakou vnitřní otázku. To je většinou prožitek. Malba ho umí zachytit, aniž by mě nutila z něj vystupovat. Naplánovat ani vynutit se nedá. Pozoruji, že právě tady se zúročí vše, co jsem se zatím naučila.
Obrazy máte v hlavě dopředu, nebo vznikají až při malování?
Vždycky mám záměr a představu, někdy skicu nebo studijní kresbu, třeba pokud obsahuje figuru. Ale přenášet úplně hotovou věc na plátno mě nebaví. Nejkrásnější je právě zažívat proces tvorby během malby.
V posledních letech malujete květiny. Proč?
Květ je pro mě prchavým zhmotněním životního potenciálu. Mám pocit, že skrze něj lze objevovat snad vše podstatné. Už samotná přítomnost květiny mě povznáší a zpřítomňuje. Chci ji zažívat a zaznamenávat. Tím, že čas květin je tak krátký, mohu opakovaně pozorovat celou proměnu formy, od rozkvětu po zánik, a tak pro sebe pochopit mnoho z koloběhu života. Jako by člověk vnímal zároveň celou časovou osu, když vidí květ.
Když se nějakému tématu věnujete dlouho, začnou se objevovat další vrstvy a možnosti. Dnes se pokouším zachytit spíše kvalitu kvetení, než detailně popisovat konkrétní formu. Zároveň z ní ale stále čerpám. I abstraktnější obrazy vycházejí z přítomnosti konkrétní květiny a jejího organického tvarosloví.
Malujete i na zakázku s přesně zadaným tématem?
Záleží na okolnostech… Pokud je společná vize a vzájemná důvěra, lze vše. Baví mě, když obraz vzniká pro konkrétní prostor nebo člověka, pokud zůstává autentickou součástí mé tvorby. Mám hezkou zkušenost s akvarely pro projekt Porod je krásný, obrazy pro business prostory většinou v Praze i pro soukromé sběratele.
Víte, kolik obrazů jste namalovala?
Místo počítání raději udělám další. (smích) Budou to vyšší stovky, s akvarely a kresbami tisíce.
Ve kterých zemích vaše se vaše díla nacházejí?
Nejdále asi v Kanadě, Portugalsku a Anglii. Nejvíce jich je samozřejmě v Česku.
Jak náročné je uspořádat výstavu?
Záleží na rozsahu i zda je umělec sám, nebo má za sebou instituci, která většinu organizace a nákladů přebere na sebe. Výstava se domlouvá rok i více dopředu. začíná se výběrem děl pro konkrétní prostor, vznikají doprovodné texty, grafika, následuje propagace a komunikace, poté instalace a vernisáž. V průběhu bývá většinou komentovaná prohlídka, nakonec sundávání a předání sběratelům.
Chystáte v nejbližší době nějakou?
Na listopad připravuji výstavu v Langhansu ve Vodičkově ulici. Srdečně všechny čtenáře zvu!
A kam byste je pozvala k Berounce? Jaké místo máte nejraději?
Skoro každý kousek toku, co znám, se mi zdá hezký. Fascinují mě břehy, jejich zrcadlení ve vodě. Celkově mě baví, jak se krajina pořád mění. Vyhledávám momenty, kdy se místo stane speciálním. Se změnou světla, a s ním všech barev, se část hladiny ztratí v mlze nebo najednou cestou zpátky najdete nezvyklý pohled.
Renata Kolečkářová
– Česká výtvarná umělkyně.
– Vystudovala SPŠ textilní a oděvní v Jihlavě, SUPŠ v Písku.
– Navštěvovala mj. AVU v Praze a Hampstead Garden Suburb Institute v Londýně.
– Její život i dílo na webu renatakoleckarova.com.