Dříve posouval vlastní limity a šel až na hranu strachu. Dnes učí, jak si freeride co nejbezpečněji užít. Legenda ve svém oboru Robin Kaleta miluje svobodu v prašanu. A také návraty k líné Berounce.
Rodí se člověk s adrenalinem v krvi?
To nevím. Vždycky jsem svému okolí argumentoval tím, že tělo ho prostě umí vytvářet, aby v kritických situacích člověk mohl utéct, bojovat, lovit… A přestože dnes už není tak životně důležitý, pořád jej produkovat umíme a provozování adrenalinových sportů je tím pádem vlastně přirozené. Navíc když člověk řeší přežití, nemá mentální kapacitu na blbosti. (smích)
A máte ho dost i u „naší“ řeky?
No jéje, tady je pro mě hodně zábavy: bikové traily, lezení…
Jak se rodákovi z Beskyd líbí poblíž brdských hřebenů?
Přijde mi, že v okolí Prahy není hezčí místo. Beskydy jsou samozřejmě vyšší, prudší a okolí údolí Řeka, odkud pocházím, je nádherné. Pro mě to byly a budou ty nejlepší hory pro freeride. Tyčí se prakticky z roviny konstantním sklonem až přes 1 000 metrů vysoko a mají spousty bukových lesů, pro jízdu ve sněhu ideálních. Ale vždy byly, zejména v zimě, ve srážkovém stínu. Když jsme jako děti koukali ráno na sněhové zpravodajství, pamatuji si, že Labská bouda mívala 2,5 metru a naše Lysá hora třeba metr. Dnes nasněží dostatek přírodního sněhu pro lyžování v lese jen výjimečně, když se to náhodou stane, snažím se vyrazit a nostalgicky zavzpomínat.
Brdy jsou zase lepší na kolo a lezení je tady také více než v Beskydech.
Napadlo vás někdy přestěhovat se do zahraničí blíže horským velikánům?
Chvíli jsme o tom se ženou přemýšleli, když jsme začínali s našimi kempy. Ale vybrali jsme si k životu Česko a nelitujeme toho.
Ještě skáčete do neznáma jako v roce 2010 s vaším guru Martinem Trdlou do Macochy?
Už dlouho ne. Byla to zajímavá kapitola mého života, ale s rodinným životem bych ji kombinovat nechtěl.
Aktuálně jsme vás zastihli na Aljašce. Vzpomněla jsem si také na rodáka ze severu Moravy Vojtěcha Nováka, lovce ryb. Popsal, že se tam cítí jako doma. Podobně mluví i moderátorka Lucie Výborná o Antarktidě, kde „nechala kus sebe“. Co na zemi ledu okouzlilo vás?
Pro freeridera je Aljaška mekka. Natáčejí se tam nejlepší prašanové filmy, mají obrovské množství sněhu, a navíc zpravidla oproti Alpám nebo Kanadě velmi stabilní lavinové podmínky. Nádherná divoká příroda je všude, kam se podíváte. Už jako malí jsme s kamarády koukali na freeridové filmy odtamtud. Pak jsem se tam vydal jako student přes léto na work and travel. Byl to vlastně můj první dlouhý pobyt mimo domov a to se zakousne hluboko…
Tyto kontinenty rychle přicházejí o led. Přemýšlíte coby člověk, který má oči i mysl otevřené a skrze sníh a led poznává svět, o budoucnosti planety?
Sněhu ubývá, ledovce tají, průměrná teplota jde nahoru a já rozhodně věřím, že na tom máme lví podíl. Drancujeme, co můžeme: deštné pralesy, moře, vzduch. Lyžování je zbytečné a cestování za ním na velké vzdálenosti vůbec není v pohodě. Bylo by samozřejmě ideální pěstovat vlastní potraviny, pohybovat se pěšky a nežít konzumně. Už to neumíme. Planeta si s námi poradí, toho se nebojím. Snažím se žít tak, abych byl šťastný a v souladu se svým svědomím.
Když to vezmeme šířeji a s nadhledem: co už jste se o světě dozvěděl?
Moc toho není. Hlavně asi to, že věci mohou fungovat úplně jinak, než si umíme představit nebo někde přečíst. A dokud člověk nevytáhne paty z domu, bude nevěřícně kroutit hlavou nad zprávami. Každopádně jsem se toho asi nejvíce dozvěděl sám o sobě. Interakce s různými prostředími a kulturami nastavuje člověku zajímavé zrcadlo.
Ono poznávání světa a pravidla bezpečnosti předáváte v rámci freeride kempů. Je o ně zájem?
Musím zaklepat, ale je i po šestnácti letech. Máme štěstí, že se naši klienti neustále vracejí a nějak se jich nejsme schopni zbavit. Výhoda je, že díky tomu nemusíme moc řešit marketing, „nevýhoda“, že je neopijeme rohlíkem. Musíme neustále vymýšlet nové formáty kempů a jiné destinace. Ale to je vlastně přesně to, co nás baví a zlepšuje. Přihlásit se může kdokoliv, kdo má chuť zkusit freeride nebo už ho nějakou dobu provozuje a chce se trochu rozvíjet, zažít neobvyklé destinace, heliskiing nebo last minute rozhodnutí dle nejlepší předpovědi.
A máte pocit, že jsou lidé na horách zodpovědnější?
Letošní zima v Alpách sice možná vypadá, že kdo se vydá mimo sjezdovky, je úplný blázen, ale lavinová situace je opravdu složitá. Obecně nevím, jestli jsou lidé zodpovědnější, ti, kdo jedou s námi, bývají velmi zodpovědní. Ani lidé sbírající zkušenosti sami hazardéry být nemusí. Mám rád, když si to každý provozuje, jak to cítí, a přijímá důsledky z toho plynoucí.
Stane se, že někoho odmítnete? Nebo mu na konci doporučíte další kemp s tím, že na volný terén má ještě čas?
Obecně ne. Nicméně máme různé typy kempů: pro zkušené, pro začátečníky a tak dále. Současně jsou na většině kempů dvě až tři skupiny, takže si troufám říct, že umíme velmi dobře nasměrovat zájemce na správný typ kempu, kde se budou cítit tak akorát.
Kempy jako Aljaška nebo Powder jsou pro nejzkušenější. Tam by si to začátečník neužil.
Letos uplynulo deset let od tragédie, která kemp poznamenala. Pod lavinou zemřeli oba koučové a dva účastníci. V této souvislosti jste dříve napsal: „Rozhodovací proces nás všech, co se pohybujeme v terénu, je velká neznámá a tahle tragédie mě nakopla, abychom se jím začali zabývat.“ Jaké poznání vám to s odstupem času přineslo?
Díky za tuhle otázku. Sice už je to deset let, ale teprve před třemi lety jsme konečně začali přetvářet tragédii ve zkušenost. Organizujeme už tři roky Snow Stories Night, kam zveme účastníky lavinových nehod ke sdílení jejich rozhodovacích procesů vedoucích k lavinové nehodě. Jde o silný zážitek s poučením pro návštěvníky i terapeutickým efektem pro účinkující. Nejzásadnější poznání ze SSN je, že všechny probrané nehody měly jeden společný jmenovatel: v momentě, kdy padlo rozhodnutí, se úplně zapomnělo na riziko lavin.
Co v horách rozhoduje o životě?
Jen člověk a jeho chování.
Lze si užít lyžování mimo sjezdovku bezpečně?
Určitá míra rizika je vždy stejně jako například při cestování autem. Ale zkušenosti, poznávání hor a sebe sama vás naučí rizika vnímat, vyhodnocovat a podle toho dělat lepší rozhodnutí.
Jak moc pomáhají technické a další pomůcky?
Dneska už asi nepotkáte v terénu člověka bez lavinového vyhledávače. Přibyly lavinové batohy, pomůcka zvyšující šanci zůstat na povrchu laviny. Zlepšilo se předpovídání lavin, lyžařská výstroj… Stejně je ale člověk v horách malinký a bez rozumných rozhodnutí nepřežije.
Ve volném terénu jezdíte se svými dětmi. Máte kempy i pro rodiny?
Ano. Na podzim i v hlavní sezoně. Myšlenka je jednoduchá: na rodinné dovolené nemusí nikdo přinášet oběti. Rodiče si přes den užívají freeride a děti jezdí ve skupině podobně rychlých dětí s instruktorem na sjezdovce. Večer sharing is caring.
S věkem jste opatrnější. Který svůj nejzazší limit jste v životě překonal?
Base jump do Macochy. Neměl jsem na ni skill ani zkušenosti.
Když zavřete oči a představíte si vysněný prašan… Co vidíte?
Z aljašských ostrých prašanových vertikálních hran sjíždím do beskydských lesů..
Na co musí být člověk připraven, pokud chce jezdit freeride?
Na dřinu, traverzování, šlapání, boule… Prašan je pak jen třešnička na dortu.(smích)
Jste vystudovaný právník. Zachytil jste případ Rakušana, který v únoru dostal podmíněný trest za to, že nestihl zajistit pomoc své partnerce, jež umrzla při výstupu na Grossglockner? Hodně se o tom mluvilo jako o možném precedentu… Je to signál pro lidi pohybující se v horách?
Mnoho precedentů v téhle oblasti nebylo a tato situace vykazovala známky velké nedbalosti nebo ignorování zásadních věcí. Jde o výjimečný případ. Kdokoliv se podívá na fakta, a tím myslím argumentaci soudního rozhodnutí, asi si poklepe na čelo.
Chystáte se horské zážitky opět zfilmovat? Nebo je nyní jednodušší a účinnější natáčet videa na sociální sítě?
Vše je daleko rychlejší, sociální sítě jsou pro dosah účinnější, ale kvalitní kinematografie je něco jiného. Zrovna teď na Aljašce s režisérem Tomášem Galáskem a našimi kouči něco delšího tvoříme…
Jak vysoko sahají vaše sny?
Spíše by se hodilo říct, jak daleko do budoucnosti: to je můj hlavní cíl a sen. Jezdit co nejdéle.
Robin Kaleta (1980)
- Freerider (lyžař ve volném terénu), trailový jezdec na horském kole, horolezec, jako náctiletý úspěšně tančil.
- Vítěz několika mezinárodních závodů ve freeridingu.
- Vystudoval práva na UP Olomouc.
- Se skikrosařem Tomášem Krausem sjel roku 2007 Lomnický štít.
- V r. 2010 s průkopníkem base jumpingu Martinem Trdlou skočil volným pádem do Macochy.
- O pět let později založil heliskiingovou společnost ve Švédsku.
- Organizuje freeride campy a heliskiing.
- Vyrůstal poblíž Třince, dnes žije s manželkou Kristýnou a dětmi v Řevnicích.
