Tvrdou sportovní průpravu proměnila v píli v divadle či u filmu. Je to znát. Patří k nejuznávanějším českým herečkám. A zanedlouho udělá Barbora Bočková zářez v zahraničním trháku.
Pocházíte z Vysočiny. Jak jste se ocitla u Berounky?
Máte pravdu, mou domovinou je Třebíč a Jaroměř nad Rokytnou. Pak jsem šla na vysokou do Prahy. Jenže vzhledem k tomu, odkud pocházím, je pro mě Praha velká. Přála jsem si najít místo, kde budu co by kamenem dohodil od přírody, lesů a řeky. Shodou dobrých náhod jsem se dostala do Černošic, kde se zatím cítím nejvíce doma.
Co pro vás znamená domov?
Především bezpečí. A klid. Blízké přátele a oporu, kterou mi nabízí. Skrze kamarády, na něž jsem zde i v okolí měla štěstí, si doplňuji rodinný pocit. Moje rodina za mnou jezdí ráda, takže se to pěkně skloubilo.
Když tak hezky mluvíte o přírodě… Kolik na ni máte času?
Uspořádala jsem si pracovní rytmus a snažím se nebýt takový workoholik, jakým jsem byla v Praze. Užívám si vše zelené okolo, moc ráda chodím na procházky a objevuji. Měla jsem období, kdy jsem každý den, třeba i dvakrát, šla na Babku. Chůze mi přijde jako nejlepší psychohygiena a terapie pro hlavu. A mimo to jsem si zlepšila kondici.
Velmi náročné období jsem zažila před letními Shakespearovskými slavnostmi. Zkoušky byly vždy od půlnoci do čtyř do rána. Denně. Měla jsem úplně přehozený rytmus. A když jsem se kolem 10. či 11. dopoledne probrala, byla jsem šťastná, že se stihnu vykoupat v řece, na chvíli si lehnout na deku, najíst se, vyluštit sudoku nebo jen tak jít do lesa. Moc mi to pomohlo vše zvládnout.
Našla jste tedy recept, jak skvěle vypadat a být v pohodě? Neustále z vás jde pozitivní energie…
To mě moc těší! Asi ano. V tom velkém městě jsem pořád cítila vnitřní rozladěnost a zvláštní tlak, který jsem na sebe vytvářela. Myslím, že na mě působily nevědomé vlivy města: rychlost, přeplněnost, zaměstnanost, vytíženost. Nedělalo mi to dobře.
Až tady jsem se dokázala uklidnit a vnímat svoje potřeby. A když jsem rozladěná, nazuji boty a jdu nebo jen tak koukám do přírody, do kopců. Dělám rukama, přesazuji kytičky. Mám možnost na zahradě si pěstovat, co jen budu chtít. Je to zkrátka obrovský bonus, za který se neplatí, je tady pro mě. Jsem opravdu vděčná a užívám si to.
Jak se pak dostáváte do nitra různých postav, někdy i rozpolcených?
Vývoj postavy je u mě vždy dlouhodobý a začíná od textu. Snažím se pochopit, proč říká, co říká, jak reaguje na ostatní, v jakém je prostředí, jaké má zaměstnání, rodinné vztahy a další souvislosti až do detailů. A tím velkým fokusem dovnitř postavy si postupně získávám větší a větší odstup, protože zpracuji emoce, vytvořím si před sebou celou roli a nabídnu jí ze své vnitřní výbavy co nejvíce. Díky tomu mě nepohltí, ale naopak ji dokážu v sobě koordinovat a režírovat.
Na téma přechodů do role jsem psala bakalářku. Sama jsem si potřebovala ujasnit, jak se stane, že jste najednou v dané postavě. Hodně jsem se vyptávala kolegů s letitými zkušenostmi. A dospěla jsem ke zjištění, že si nad děním na jevišti nebo place potřebuji vytvořit kontrolu. V praxi to vypadá tak, že v průběhu zkoušení, které většinou trvá dva měsíce, se vám všechno vpíjí pod kůži a dostává do paměti těla. Pak už během představení stačí dveře k postavě otevřít skrze pomocníčky, jako je kostým, scénografie a kolegové, s nimiž celou dobu zkoušíte.
Nemůže se vám tak stát, že byste postavu ztěžka opouštěla?
Spíše ve mně větší stopy zanechá role, v níž musím pracovat s velkými emocemi, a navíc je negativní. Na jevišti i na place jsem měla pár scén, které pro mě byly bytostně nepříjemné, protkané zlými, negativními, agresivními emocemi a křikem. Chvilku mi trvá to ze sebe setřepat. Tělo rezonuje. Ale jinak mi opouštění postav problém nedělá. Pomáhá mi, že se odlíčím, sundám kostým, rozloučím s kolegy a navracím se zpět k sobě.
Patříte mezi přední herečky současnosti. Například vévodíte žebříčku Kinoboxu. Jaký je to pocit?
Když vás někdo pochválí a ocení, je to samozřejmě příjemné. Ale stejně vždycky dojdu k tomu, že se musím cítit nejlíp já sama, protože jsem pro sebe tím největším soudcem. A pokud mě někdo pochválí za něco, v čem jsem se necítila dobře, nebo co se mi úplně nepovedlo, stejně pochvalu neumím přijmout. Vím totiž, že můj výkon měl rezervy.
Pokud mám dobrý pocit a ještě se potká s oceněním od toho, jehož si vážím, zahřeje mě u srdce. Ovšem deset pochval dokáže zkazit jedna negativní kritika. Vždy se na sebe rozčílím, že si významněji beru negativní kritiku, i když pozitivních je více. Je to zvláštním nastavením lidské mysli. Doufám, že jednoho dne si sebe budu vážit natolik, že se mě nic nedotkne.
Kdy si vy sama řeknete: Jsem dobrá!
Pokud něčemu přijdu na kloub. Třeba nedávno jsem se naučila plést. Protože jsem levák, bylo pro mě hodně komplikované se to naučit od praváků. Málem mi z toho vybuchla hlava. Nakonec ale pletu!
A když si dokážu hezky sesumírovat diář, abych měla tak akorát času na práci i sebe, přátele a rodinu, jsem na sebe hrdá a umím se pochválit. Odráží to, že myslím i na sebe. Dříve jsem to neuměla, časově jsem byla k dispozici hlavně pro práci. Je důležité, aby se člověk spíše chválil, než sebemrskal.
V čem se sebou nejvíce bojujete?
S nároky na sebe, které jsem si celý život v sobě budovala. Žila jsem v nich od čtyř pěti let, kdy jsem začínala s vrcholovým sportem. Ale pracuji na sobě a hodně se zlepšuji.
Do 33 let jsem fungovala hodně naplno a byla jsem zvyklá, že všechno zvládnu. Fyzicky i psychicky. Pak přišlo větší zhroucení a nyní se těžko smiřuji s tím, že se moje kapacita a odolnost snížily. I když to beru coby proces rehabilitace, těžko si přiznávám, že některé věci už nejsem schopná dělat jako předtím. Snažím se proto nebýt na sebe tak přísná, ale vlídná.
Je ocenění, které byste někdy ráda držela v ruce?
Jasně. Svoji práci sice nedělám proto, abych něco natočila, někdo si mě všiml a dal mi cenu. Ale Český lev a Oscar jsou krásné sošky. Jim bych poličku do mého bytečku klidně ochotně přimontovala.
Na základě čeho vezmete roli?
Nejdůležitější je scénář, postava, štáb, produkce…, i když, pokud produkce nemá moc peněz a projekt se mi líbí, stejně kývnu, protože chci, aby věc vznikla. Mám vlastně velké štěstí. Nikdy jsem nemusela hrát charakter, který by mě nezajímal. Naopak se mi dvakrát stalo, že jsem se zúčastnila castingu a během něj přišla na to, že jsem do postavy zkušenostmi ještě nedozrála. Bylo pro mě nové režisérovi říci: hele, já si myslím, že na tu roli nesedím. A to se mi líbilo vše, scénář i podmínky.
Jste raději s pistolí v ruce, nebo v roli intrikářky, či ženy, která se nakonec postaví pravdě?
Jsem ráda ve všech rolích, svou profesi dělám především proto, že mi vyhovuje určitá barevnost, kterou mi herectví nabízí. A vedle ní preferuji hravost, hloubání a objevování, takže si užívám, ať už jsem byla kriminalistka, nebo potvora v Labuti, či Emily v Othellovi.
A zatím neprobádané pole?
Ještě nepřišel čas na komické polohy. Těším se, protože mám ráda legraci. S chutí bych si zahrála v kvalitně napsané komedii nebo v čemkoliv, co má dobrý smysl pro humor. Být vtipný je hodně náročné, proto si to chci zkusit.
Co máte nyní v diáři?
Nejblíže mě čeká něco, co bych si v životě netroufla ani přát. Malinká role ve filmu zahraniční produkce. Jako divák nesmíte mrknout, abyste mě nepropásli, ale jsem za to neskutečně vděčná. Do teď mi hlava nebere, jak jsem castingy prošla a dokud za sebou nebudu mít natáčení, plně tomu neuvěřím! (smích)
Je to krásná věc, ale už teď vím, že budu hodně vystresovaná. Zároveň si to chci užít. A pak mě výhledově čekají dva moc hezké filmy. Jeden s Jitkou Rudolfovou, zpracovává příběh slečny na vozíku. A pak se opět moc těším na Letní shakespearovské slavnosti. V zimě na Louskáčka. Samozřejmě v mém diáři nechybí dny, které patří jen mně a blízkým.
Neřekla jste si někdy: že já raději nezůstala u sportu a fyzioterapie?
Ne. Odchody jsem si vždy velmi rozmýšlela a vyhodnocovala. Sport byla dlouhá jedenáctiletá životní etapa od brzkého dětství. Hodně mi dal i vzal. Jsem ráda, že jsem v patnácti letech odešla, protože moje limity překonávaly lepší a šikovnější holky.
A fyzioterapií jsem si také užila kus života a to, co jsem se naučila, dále využívám pro sebe nebo okolí. Vědomosti mám a jsem za ně ráda. Ale také to došlo do momentu, kdy jsem věděla, že už se mám posunout dál. Vůbec nepřemýšlím o návratu, ani na poloviční úvazek.
Jak vám tyto zkušenosti pomohly v herectví?
Sport mě naučil velké disciplíně a odolnosti. Nevzdávat věci, když nejdou, ale zkoušet je tak dlouho, až půjdou. Na druhou stranu jsem byla zvyklá poslouchat a plnit to, co mi trenéři řekli, a chyběla svoboda a životní improvizace. Oboje mi dalo herectví: více vycházet ze sebe, poslouchat se a otevřít vlastní tvořivosti a talentu, který pro ten obor máte.
Zanedlouho začne jaro. Na co se nejvíce těšíte?
Jaro je jako všechna zbývající období krásné. Přinese rozpuk, světle zelenou, energii a životní náboj. Moc se těším na zpěv ptáků, kterého si v černošickém bytě užívám dosytosti. Takže ať jsou tu brzy barvy a jarní proměna!
Barbora Bočková (1989)
- Herečka a vystudovaná fyzioterapeutka, žije v Černošicích.
- Hrála např. ve filmech Zátopek, Promlčeno a v seriálu Případy 1. oddělení.
- Působila v divadlech Na Zábradlí, DISK nebo Komedie.