Viděli jsme ji na prknech, která znamenají svět. Také v kině či televizi. Dnes se věnuje hlavně svým dětem, terapiím, hudbě a psaní. Až ratolesti odrostou, možná ji herectví opět zaměstná naplno. Kdo ví. Barbora Vlasáková čerpá inspiraci a sílu ze svých životních radostí i strastí.
Mám ze svého okolí zkušenosti, že když někdo vyrůstá na pražských Vinohradech, je to něco jako jeho „alma mater“. Místo, na něž nedá dopustit. Je to tak i u vás?
Já vyrůstala na Vinohradech? Vidíte, na to jsem zapomněla. Dělám si legraci. (smích) Vinohrady jsou určitě znělá adresa a žila jsem tam 21 let, ale mou almou mater jsou jižní Čechy, Třeboňsko a rozhodně okolí Staňkovského rybníka, kde jsem s rodiči trávila víkendy a prázdniny na chatě, ty se ve mně zapsaly hluboce. Ty borovo-březové lesy a krásně čistá voda v rybníce, která snad není jen minulostí.
Jaké bylo stěhování k Berounce?
Velké dobrodružství. Kluci byli ještě malí a plakali, že nechtějí opouštět svůj pokojíček. Jejich smutek trval snad jeden den, protože tenkrát jsme se nastěhovali opravdu k Berounce, asi deset metrů od břehu. Takže z hraní v dětském pokoji se staly „koupačky“, rybaření, jízda na kole, ohýnky před domem, trávení času na stromě. U dětí to prošlo a já byla taky poměrně flexibilní. I když nešlo o úplnou selanku. Z bytu s ústředním topením si začít topit v kamnech, sekat a nosit dříví, večer se vrátit do vymrzlého domu a usínat v čepici. Krásné to ale bylo. A především noví lidé, vztahy, pracovní příležitosti, zkrátka nová životní kapitola není jen pořádný nádech, ale občas i zadržený dech, protože vyšlapat si cestičky chce trošku kuráž. Zvlášť když skoro nikoho neznáte.
Vyrůstala jste v právnické rodině. Tento směr vás nikdy nelákal?
Šel mimo mě. Měla jsem tak jasné své umělecké zaměření už odmalička, že jsem nad ním nikdy nepřemýšlela. Jen jsem si dřív připadala trošku divná, protože jsem vnímala věci jinak a myslela jsem si, že to není dobře. To však už odeznělo.
Co pro vás znamená herectví? A kolik času mu nyní věnujete?
Herectví je pro mě skvělá příležitost, jak si zkoušet různé možnosti reakcí, vnímání, nazírání na svět. Umění s velkým potenciálem, který, myslím, v současné době nemáme mnoho šancí vidět, protože skutečné herecké řemeslo dnes tolik lidí neovládá. Ale je to jen můj pohled a každý ať má za skvělého herce, koho chce.
Já mám pár svých hereckých vzorů z řad lidí, kteří dnes už většinou nežijí, a jejich um mě dodnes dokáže rozplakat dojetím i radostí. Herci by měli umět čapnout diváka za srdce a dostat z něj, co v něm každý má. Nastavit zrcadlo lidství ve vší jeho pestrosti tak, aby divák odcházel domů pohnutý a dostal šanci stát se lepším člověkem. To je pro mě potenciál herectví. Je to výjimečné povolání.
V současné době se věnuji herectví, pokud jde o vystupování, jen příležitostně. Ale jako disciplína má moji pozornost často, protože se kamarádím s herci, koukám na filmy, na záznamy divadelních představení, občas si odskočím i do divadla na představení a stále se mé srdce raduje při pomyšlení, že zas přijde chvíle, kdy skočím před diváky.
Jaký máte největší herecký zážitek?
Jedenáct let strávených v libeňském Divadle pod Palmovkou, kde jsem odehrála stovky představení, spoustu hezkých velkých i menších rolí a dostala jsem školu hereckého řemesla v praxi, kdy každý den začíná představení přesně v sedm hodin, všichni jsou na značkách včetně technického personálu a „kopou“ za společnou věc. To mě nepřestává fascinovat. Jak je každý důležitý. Divák vidí a obdivuje jen herce, ale z druhé strany běží hodinový stroječek, v němž nikdo není podřadný. Tam jsem se setkala s lidmi práci oddanými a poctivými. A i když potlesk nakonec „slíznou“ herci, ve skutečnosti patří každému tomu mravenečkovi.
A vysněná role?
To jsem já. Šťastná, zdravá, veselá máma Bára, která si užívá všeho, co jí v životě baví.
Jaký náboj má herecká role v televizi a jaký v divadle?
To jsou podle mě dvě dost odlišné disciplíny, jako třeba olejomalba a fotografování. Divadelní herectví vyžaduje od herce jinou techniku hraní, intenzitu a práci s vlastní energií, protože „naživo“ má všechno větší grády. Je to pro mě trochu jako povídat si s kamarádkou z očí do očí, nebo si s ní psát smsky. Sdělujete stejné věci v obsahu, ale forma je jiná. Za mě je divadlo základ pro hereckou práci, protože miluji improvizaci a živou tvorbu v přítomnosti a větší celky, prostor a čas. Filmování je pro mě o světle, momentech, pohledech, střizích, kde i ne tak silný hráč může natočit skvělý film. Ale na divadelním pódiu poznáte, že mu chybí „drajv“.
Bilancujete?
Já to takhle nenazývám. Ale dávám si věci do souvislostí. Vnímám, v čem se posunuji kupředu, co se v mém životě změnilo, co se mi povedlo a co méně. Mám sebereflexi a děkuji za ni. Je to dobrá věc.
Jak se u vás s hereckou profesí prolíná oblast mateřství, terapie a hudby?
V mém životě je to tak, že jsem v určitou chvíli pochopila, že herectví se s dětmi věnovat naplno nelze. Když chcete svým dětem číst večer pohádky a trávit s nimi čas, než jdou spát, doprovázet je aktivně na cestě k dospívání, divadlo musí počkat. Nevadilo mi tenkrát takové rozhodnutí udělat, protože jsem byla krásně „vyhraná“. Našla jsem si koníčka masírování, vystudovala masérskou školu, pak čtyřleté studium přírodní a čínské medicíny a pracovala v době, kdy byly mé děti ve školce a škole. To mi dávalo smysl. Zároveň jsem si vytvořila novou pracovní disciplínu a osvobodila se od pocitu „čekání na vysněnou roli“. Jsem vděčná za každý den. Žiji tak, jak je to momentálně třeba. Když mám malé děti, nemohu být v divadle a vychovávat je přes telefon. Nejsem královna zeměkoule, abych jim pořídila chůvy a dál vykonávala svůj úřad. Jsem ženská, co se rozhodla, že se stane mámou, a to je na pár let jasný program. Všechno ostatní může počkat.
Která témata v rámci terapie u vás osobně nejvíce rezonují?
Mým oblíbeným tématem je ženství. Péče o ženy, masáže, vůně, bylinky, olejíčky, prevence. Ráda pečuji o ženy, aby se cítily ve svém těle a v životě fajn. To mě baví a dělám to ráda. Mluvím s nimi, poskytuji jim inspiraci, jak se o sebe starat, jak potížím předcházet nebo řešit již vzniklé. Zaměřuji se ale především na prevenci, na uchování fyzického a psychického zdraví.
Jakým způsobem tedy zachovat co největší klid, zvláště v této poměrně dost náročné době?
Začnu od konce. To je právě důvod, proč jsem se rozhodla dát ve svém životě na přední místo svůj osobní život, nikoli profesi. Vnímám, že péčí o sebe sama a svou rodinu člověk může opravdu měnit svět k lepšímu. Vytvářet ve svém vnitřním a vnějším prostoru smysluplné a nadějeplné podmínky. Je to každodenní rozhodnutí a práce. Co do své mysli a svého života pouštíme a co je načase z našich myslí a životů propustit. Na světě se děje řada velmi složitých věcí, kterým se ani nepokouším rozumět. Vím podle svých zkušeností, že zachovávat vnitřní klid je to nejlepší, co můžeme pro sebe a pro svět udělat. A jestliže nám to nejde, učme se to. Pokud se to stále nedaří, řekněme si o pomoc. Najděme si terapeuta a mluvme o tom, čeho se bojíme. Také jsem to před deseti lety udělala a jsem za to rozhodnutí ráda.
Jak učíte děti dívat se na dnešní svět? Nebo děti více učí nás?
Naše děti rostou do světa, o němž my nemáme zdání. Své děti učím to, co mně pomáhá fungovat ve světě, kde teď s nimi žiji. Například: „Když nevyneseš koš, bude to tu smrdět.“ „Pokud si půjčíš peníze, je nutné je vrátit.“ „Budeš-li mít rád sebe, bude tvůj život nádherný.“ A spoustu dalších každodenních zaručených receptů. (smích) Ale jak to tady bude vypadat za třicet let? Na to jsou oni v něčem jistě vybaveni lépe. Jen koukám, s jakou rychlostí a lehkostí odpovídají na 200 zpráv v telefonu denně a smějí se mi, proč píšu esemesku tak pomalu.
Co charakterizuje vaši rodinu a jakým směrem jdou děti?
Jsme temperamentní a nic u nás nezůstane pod kobercem. Vše se více či méně řeší hlasitě. Každý má nějaké vrtochy, proto se učíme dodržovat společná pravidla, aby se nám pod jednou střechou žilo dobře. Děti sportují, tančí a zpívají, jsou to normální kluci. Někteří už puberťáci, jiní batolata. O pestrost doma není nouze. A také o muziku. Prostě taková normální rodinka. (smích) Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že rodina není romantika z časopisů, kde jsou všichni usměvaví, nalíčení, ve stejnokroji objímající se na obrovské sedačce v ještě větší obývací kuchyni s jídelnou, ale každodenní práce. Za mě jedna z nejsmysluplnějších, takže neremcám a jedu.
Jaká je vaše srdcovka na muzikantské scéně? A na co se v tomto směru můžeme těšit?
Mám ráda jihoamerickou zpěvačku Martu Goméz, tvorbu Anety Langerové a předešlé Vánoce jsem se zase ponořila do světa Beatles. Stále je od nich co čerpat a klanět se pánům, jaké nám zanechali poklady. Doprovázejí mě písně Zuzany Navarové a Jarka Nohavici. Jsem srdcem písničkářka, žádné velké experimenty u mě nenajdete. Mám ráda pěkné texty a melodie. To mi stačí.
Na jaře bych ráda na zámku U věže opět uspořádala šansonový večer JeNaČase zazpívat si Hegerku. Šansony mě baví. Určitě bude i nějaký koncert naší autorské tvorby JeNaČase SebeŽít s mým mužem Janem Vlasákem a asi si dám i nějaké improvizované představení. Chystám také workshop improvizace pro dospělé.
Po kom jste vlastně zdědila umělecké geny?
Snad po své třeboňské prababičce, která byla ochotnice? Nevím.
Kdy vás napadlo začít psát? A chystáte něco do budoucna?
Ani nevím, jestli mě to napadlo. Najednou koukám a píšu… a další deník a další a takhle už několik let píšu pořád něco. A když jsem zažila něco obzvlášť zajímavého, vydala jsem to. Naposledy svou knižní prvotinu Děťátko Čiperka, což je kniha o miminku, které si v břiše umře. Mohlo by se to zdát smutné a ono také je, ale nejen, nejen… Píšu a tvořím ilustrace ručně, takže se jedná o takové částečné komiksy, koláže. Deníky, kde můžete nahlédnout na různá témata. Chystám neodbornou knížku o císařském řezu a možná pohádku. Ale kdo ví, jak to všechno bude. Někdy bych ráda vydala zpěvník svých písní. Také píšu blog na svém webu www.jenacase.cz.
Plánujete? Přejete si?
To víte, že mám přání, asi jako každý. Kdysi jsem si přála bydlet v malém domečku u řeky, aby moje děti vyrůstaly v přírodě, a to se mi splnilo. A tak jsem tady a každý den jsem za to vděčná. Za mě je vděčnost jedna z nejdůležitějších věcí, abychom nezapomněli na to, kolik dobrého v našich životech je. Schválně, co kdybychom si každý den deset z těch věcí napsali na papír? Viděli bychom, jak dobře se nám ve skutečnosti daří. Napsala jsem e-book na téma VDĚČNOST, který je volně ke stažení na mých webových stránkách. Tak se můžete inspirovat tam.
A všem čtenářům DOBNET časopisu přeji vše dobré a pevné zdraví.
Barbora Vlasáková, roz. Valentová (38)
- Herečka, terapeutka, muzikantka, spisovatelka.
- Krásných 11 let hrála v Divadle pod Palmovkou, objevila se i ve filmech či v televizních seriálech.
- Manžel Jan Vlasák je mimo jiné muzikant a výrobce kytar. Společně pořádají oblíbené koncerty pod názvem JeNaČase SebeŽít.
- Žijí v Dobřichovicích a vychovávají tři syny.