Všimli jste si, že nějak ubývá příležitostí osobního sousedského setkávání? A jak málo se lidé zdraví, když se náhodou potkají?Platí totiž úměra, že čím více obyvatel, tím větší je anonymita a méně pozdravů vyměněných na ulici nebo v obchodě. A tak je i méně příkladů, které táhnou, a to nejen pro děti. Takže ony přestávají zdravit úplně, protože to nemají kde odpozorovat u dospělých.
V létě, když jsme trávili více času na procházkách nebo na kole, domluvili jsme si s dětmi takovou hru, která je opravdu zaujala: při jakékoli příležitosti setkání se známým, ale i cizím člověkem jsme ho uctivě, přátelsky a přiměřeně nahlas zdravili. Nutno podotknouti, že většinou jako první. A sledovali jsme, jaká bude jeho následná reakce.
Jaké myslíte, že byly odezvy druhé strany?
Ve většině případů, protože iniciátory pozdravu byly děti, dospělí překvapeně zvedli oči od chodníku, kde zahloubaně cosi hledali, a s úsměvem odpověděli. A my jsme samozřejmě úsměv opětovali.
Stalo se však také, že lidé nereagovali, a to se na mne zpočátku sypaly zklamané otázky: „Mami, proč ten pán neodpověděl? To přece není slušné neodpovědět na pozdrav? Jak to, že…“ Později samy vysvětlovaly: „Asi není slušně vychovaný.“
Mým cílem není moralizovat, jen komentuji tento stav a snažím se najít nějaké řešení. Co si myslíte na toto téma vy?
V listopadovém vydání DOBNET zpravodaje, a v následujících dnech i na těchto stránkách, přinášíme čtenářům informace o tom, že v našem bezprostředním okolí opravdu jsou možnosti, kde se potkávat, zdravit a sousedsky poklábosit.
Že jsou občanská sdružení, aktivní obecní úřady i jedinci, kteří tato setkání organizují, často na úkor svého volného času, bez nároku na odměnu. Že ještě existují lidé, kteří propojují jednotlivé obce, aby společně naplánovaly kulturní, sportovní a společenské akce navzájem se nepřekrývající, kde je možné beze stresu a v klidu popovídat, vidět se, zacvičit si nebo si i zazpívat.
Přeji pěkný den, nejenom ten dnešní! Barbora Tesařová