BIO nepřesnosti

Vážená redakce,

jsem příznivcem Vašeho periodika a cením si snahy, se kterou pravidelně informujete o dění v regionu. Formu, jakou bylo v listopadovém čísle prezentováno téma biopotravin, však považuji za nešťastnou.  Tolik chyb a zkreslených informací, navíc ústy inspektora veterinární správy, které jste zveřejnili na stránce 9, pokládám za zcela nepřijatelné.  Nejsem žádným fanatickým vyznavačem „biostylu“.

Nijak také neupírám právo paní veterinářky na její subjektivní názor. Ve spojení s titulem inspektora veterinární správy na první pohled působí text jako zasvěcený seriózní pohled odborníka. Tím bohužel v žádném případě není. O tom, jaký stín vrhá text plný faktických chyb na kvalitu státní správy, nemluvě.

Tvrzení, že zvířatům v ekochovech se nesmí dávat minerály, je nesmysl. Smí. Pokud je v textu zmínka o kvalitě mléka, bylo by poctivé také uvést, že složit jídelníček pro dojnice v ekologických chovech je ještě větší kumšt než pro krávy z běžných (konvenčních) mléčných chovů.

Na rozdíl od konvenčních chovů, kde mohou být omega kyseliny a vitaminy podávány uměle, měla by jejich hlavním zdrojem v ekologickém zemědělství být pastva a zelené krmení.  Maminky s dětmi by možná mohlo zajímat, že právě proto, že biodojnice „žerou trávu“ (mají to povinné dokonce ze zákona), vykazuje pak jejich mléko výrazně vyšší podíl bioaktivních složek. Do stravy se zvířatům v ekochovech také nesmí přidávat geneticky modifikovaná sója a kukuřice (GMO), která se dnes běžně do krmiva konvenčním kravám dává. I to je jeden z důvodů, proč si třeba za biomléko připlácíme.

Welfare zvířat na biojatkách je s těmi konvenčními nesrovnatelný.  V současné době existují malá faremní jatka přímo na ekofarmách. V provozu jsou i jatka mobilní, která dorazí až na místo porážky. Oboje snižují stres zvířat v transportech na minimum. Úvaha o tom, že půda, na které se bio pěstuje, stejně nemůže být zdravá, protože bude vždycky obsahovat rezidua starých zátěží, svědčí pouze o autorčině celkovém nepochopení systému ekologického hospodaření.

Pokud existují „dotační spekulanti“, kteří se o svůj dobytek nestarají, měla by snad právě veterinární správa být ta, kdo to má řešit, ne? Právě ona k tomu má kompetence. Výrok, že levnější a stejně kvalitní jako bio jsou rajčata ze zahrady, může být v jistém smyslu pravdivý, ale co Vám to pomůže, když máte babičku z paneláku…

Většině spotřebitelů, kteří hledají „nešizené“ potraviny, tak nezbývá než se při nákupu orientovat podle některého z existujících značení kvality. Tou biologo (ať už evropské či české) bezpochyby je. 
Až potud je možno brát text, byť s chybami, jako vyjádření osobního postoje paní Janochové.

Další výroky v textu však již patří do seznamu výroků, které by se veterináři stát skutečně neměly:

– Tvrzení, že většina odrůd ovoce a zeleniny v ekologickém zemědělství vděčí za svou rezistenci genetickému inženýrství – jakékoliv užívání geneticky modifikovaných organismů (GMO) je v EZ přísně zakázané!

– Otřepaný fóóór o tom, že ekozemědělci hnojí v noci, je z úst kontrolora neuvěřitelná hláška. Jde sice o nadsázku. Od inspektora z Karlovarského kraje, (kde je víc než polovina z celkové zemědělské půdy obhospodařována ekologicky), je to však výrok třepotající se na hranici profesního masochismu. Pokud by to skutečně tak bylo, kdo jiný by zodpovídal za jejich kontrolu a sankce, než inspektor státního kontrolního orgánu? Kromě toho, ekozemědělci samozřejmě hnojit mohou. Klidně i v noci. Nemohou k tomu ale používat syntetická hnojiva.

– Výrok, že biopotraviny složené z více složek nejsou vlastně bio, je z úst inspektora nepřípustný. Popírá totiž znění evropských i národních právních předpisů, jejichž kontrola, jak předpokládám z funkce paní Janochové, spadá přímo do její kompetence. Kromě toho, že potravina může být označena logem bio, pochází-li nejméně z 95 % zemědělských složek ze surovin ekozemědělského původu, citace z evropského nařízení přímo říká: „Potravina nesmí být označená jako biopotravina, pokud by při její výrobě byly použity jakákoliv látka či postup, jehož účelem by bylo obnovení vlastností ztracené během zpracování a skladování či které napravují výsledky nedbalosti při zpracovávání…“ atd.

Jednoduše řečeno, do biopotravin se prostě nic, co by jim uměle vylepšovalo vzhled, měnilo původní tvar nebo zlepšovalo uměle vůni, přidávat nesmí. Seznam přídatných látek (tzv. éček), na které se vztahuje výjimka a které se mohou při výrobě biopotravin používat, čítá zhruba padesát položek.  Jsou to látky přírodního původu a jejich užívání je povoleno pouze proto, že bez jejich použití není možné biopotravinu vyrobit či skladovat. Z celkového počtu existujících přídatných látek tvoří tyto povolené zlomek. Pokud se prokáže, že existuje způsob, jak biopotraviny vyrábět i bez těchto „povolených éček“, vyškrtne se v budoucnu éčko ze seznamu povolených.

Shrnuto a podtrženo, paní veterinářka Janochová je buď nekompetentní ve funkci, kterou vykonává, nebo se někde v redakci stala chyba. Možná vás to překvapí, ale ani fotka špatně odrohované krávy pod textem není úplně v pořádku. Tedy, pokud má představovat biokrávu…  V ekochovech se skot principiálně neodrohovává.  Pokud to jinak nejde, děje se to pouze na výjimku, kterou uděluje Ministerstvo zemědělství.
Problém většiny diskusí na téma biopotravin a ekologického zemědělství je jeho komplexnost a přesah ekologického zemědělství do sociální, environmentální a ekonomické sféry.  Zjednodušení, která novináři ve vztahu k biopotravinám a jejich přínosu užívají, jsou často zavádějící.  Záleží nakonec vždy na spotřebiteli, zda je ochoten si k problematice obstarat dostatek informací.

Ke všem výše vyjmenovaným bodům je možno, v případě zájmu, podat detailnější rozbor. Bylo by skvělé, kdyby Zpravodaj věnoval prostor vysvětlení některých zažitých klišé.

Kateřina Čapounová, Svinaře