ŘEVNICE – Muzikant, novinář, moderátor a spisovatel. To vše a ještě víc je Ondřej Hejma, jehož v našem regionu nemusíme nijak zvlášť představovat. Žije už mnoho let v Řevnicích, kde jeho manželka Vladimíra Hejmová založila spolek Náruč a kavárnu Modrý domeček.
Pane Hejmo, jak se vám daří v tomto podivném období, které trvá už poměrně dlouho a muzikantům vůbec nepřeje?
Děkuji za optání. Jsem na tom asi stejně jako všichni ostatní, ale snažím se to překonávat s dobrou náladou a konstruktivně. Strávil jsem vloni dost času v nahrávacím studiu a každé pondělí večer mám na YouTube svou show Ondřej Hejma Živě.
Naposledy jste s kapelou Žlutý pes hráli před publikem v říjnu. Chybí vám koncerty a společenský život vůbec?
Jasně, že chybí. Hrát se dá i ve zkušebně, ale energie fanoušků a fanynek nejde jen tak nahradit. Chybí mi i podniky jako Corso, Panská zahrada nebo Srub U Kocoura. Ale věřím, že se toho všeho ještě jednou dočkám.
Na druhou stranu jste si teď udělal radost novou deskou, která vznikala několik let a vyšla před pár týdny. Schválně jste si načasoval, aby přišla na svět zrovna na vaše narozeniny?
To album se jmenuje Dáreček a lhal bych, kdybych tvrdil, že s narozeninami nemá nic společného. Připravoval jsem ho ale skoro pět let. V únoru vyšlo proto, abych se vyhnul tlačenici gigantů na vánočním trhu. Hlavně je ale dáreček od kolegů muzikantů, kteří ho se mnou nahráli, i když vůbec nemuseli.
Lidi u Berounky určitě nejvíc zaujme písnička Evropanka Blanka a její klip, natočený před řevnickým Modrým domečkem. Jak vás tato píseň napadla? Chtěl jste vzdát hold své manželce, která Náruč i kavárnu Modrý domeček založila?
Modrý domeček mám rád. Myslím, že je to velice úspěšný podnik a že dělá dobré jméno nejen lidem, kteří tam pracují, ale i celé myšlence. Dneska jsou bohužel „neziskovky“ spíše synonymem politické agitace, která nemá s charitou a sociálními službami nic společného. V té písničce je motivů daleko víc, ale nechci je rozpitvávat. Ať si z ní každý vezme, co chce. Hlavně ať se Blanka líbí.
Mimochodem, přejeme vám k vašemu jubileu všechno nejlepší. Měl jste nějaké přání?
Určitě jsem si přál, aby se dobře dařilo našemu vnukovi Hugovi, který se narodil měsíc předtím a byl tím nejlepším dárečkem. S tím se nic jiného nedá srovnávat.
A čím jste chtěl být jako dítě? Dočetla jsem se, že jste byl výborný v matematice.
Ano, měl jsem z matematiky vždycky jedničku a bavila mě. Ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že vyšší matematika je něco jiného než to, co se učí na gymplu. Když jsem poprvé jako teenager vycestoval na Západ, byl jsem okouzlen hudbou a rozhodl jsem se studovat cizí jazyky, abych svým idolům co nejlépe rozuměl.
Nakonec jste vystudoval angličtinu a čínštinu. Proč?
Logicky jsem chtěl studovat hlavně angličtinu, ale podmínkou byly jazyky dva. Tak jsem, asi i díky vrozené výstřednosti, vsadil na čínštinu. Jestli to byla vítězná sázka, dodnes nevím.
O překladech z angličtiny se ví, ale překládáte i čínské knihy?
V sedmdesátých letech, v době mých studií, byla pro tehdejší komunistický režim Čína ještě větší nepřítel než Amerika. Takže zůstalo u studia a praxe žádná. Bohužel.
Jak jste se pak dostal k práci pro americkou tiskovou agenturu Associated Press? To bylo ještě před sametovou revolucí?
Na tom má velkou zásluhu japanolog Petr Geisler, otec naší sousedky, filmové herečky téhož jména. Znali jsme se ze studií orientalistiky a on mě na tu práci doporučil, čímž změnil můj život docela zásadním způsobem.
A jak se přihodilo, že jste založil kapelu a děláte muziku? Byla to náhoda?
Přirozeně to vyplynulo z obyčejné lásky k hudbě. Od Ivana Hlase jsem se učil skládat písničky, a když jich bylo dost, vznikl Žlutý pes. Dlouho jsme hráli jako amatéři a po revoluci, pravda v pokročilém věku, se dostavily první skutečné úspěchy.
Proč zrovna název Žlutý pes?
Dal jsem ho kapele já, podle písničky téhož jména. Vznikla tak, že jsme jednoho dne s Ivanem hledali námět na text, já mu řekl, ať jde k oknu, a podle toho, co uvidí, slova napíšeme. On řekl, že viděl žlutého psa, a bylo to.
Jste známý také jako moderátor, průvodce soutěží Chcete být milionářem? nebo porotce soutěže Česko hledá superstar. Na co nejraději vzpomínáte?
Byla to velice šťastná doba a hodně mi dala. Například spoustu zábavy, inspirace a nových seznámení. Při Superstar mě nejvíc bavilo, když jsem viděl, jak nám ty děti umělecky, lidsky a profesně rostou pod rukama, doslova týden po týdnu. Bylo to něco jako zázrak a sledoval ho celý národ. Milionář byl taky fajn, ale trval krátce. A pro lidi bude vždycky jeho symbolem Vladimír Čech.
Dosud jste napsal čtyři knihy. Máte v plánu další?
Zatím nic neplánuju. Ale jestli se tahle doba nicnedělání a omezení nějak zásadně protáhne, nevylučuju, že se do psaní zase pustím. Inspirace je víc než dost, ale aktuální téma je takové smutné. A to já nemám rád.
Co jste v životě ještě nevyzkoušel a rád byste?
Se zásadními experimenty jsem skončil už dávno. Ale určitě bych se rád podíval třeba do Austrálie, kde jsem ještě nebyl, přestože tam žije část naší rodiny. A když ne v tomto, tak v příštím životě.
Pokud to situace na jaře dovolí, kdy se můžeme těšit na nějaký váš koncert?
Kupodivu nějaké nabídky pořád jsou. Ale jestli se něco uskuteční, není v mých rukou. Takže o tom sním, i když bdím, a snažím se pro to i něco udělat, protože štěstí přeje připraveným. Také o tom je nové CD Dáreček. A určitě slibuju, že nezapomeneme na dolní Poberouní!
Lucie Hochmalová